Sangmin P. O. V.

Nikdo to tady nehlídá, jak jinak, všichni se dobře baví na nějaké oslavě, ta hudba jde slyšet až sem, a kašlou na hlídku u cel na samotce. Hmm, to je ale plus pro mě. S malým pousmáním dojdu ke dveřím cely a vsunu do zámku klíček, který jsem sem musel propašovat tím nejhorším způsobem, ale snad mi to stálo za to.

Uchechtnu se, když dveře povolí a já je pomalu otevřu. Vykouknu ven, jestli tady opravdu nikdo není, ale mám štěstí. Už je načase to skončit.

Projdu chodbou až k místu, které je mi dobře známé – skladiště. Dobré je, že je taky tady dole, takže jsem nemusel procházet hlavní chodbou a riskovat, že mě někdo uvidí. Poklouznu dovnitř a zavřu za sebou dveře, pak teprve rozsvítím a s úsměvem se nadechnu takové té typické sklepové vůně.

„Měl jsi to tady prošmejděné, Jaesune, díky tobě vím, kde to najít." Zašeptám si pro sebe a zajdu za roh, kde jsou dřevěné regály a v nich různé plechovky, ať už s barvou, nebo s nějakým lepidlem nebo...s lakovým benzínem. Usměju se a pár plechovek vezmu.

Přijdu s nimi doprostřed skladiště, kde taky postavím jednu židli směrem ke dveřím. Otevřu jednu plechovku a všechen obsah vyleju jak na židli, tak i okolo. Stejně tak otevřu i ty ostatní plechovky, musím totiž polít celé skladiště, nebo alespoň velkou část.

Netrvá mi to dlouho, vylévám jednu plechovku po druhé a nadechuju se té krásné vůně, která mi voní, jako přicházející svoboda. Když mám všechno polité, dojdu dozadu k zabaleným peřinám, pod kterými jsme si s Jaesunem schovávali cigarety a zapalovače na horší časy.

„Brácho, kdybys tady teď byl, bylo by to všechno jinak." Řeknu si pro sebe přidušeně, protože cítím, jak se mi do očí hrnou slzy. Nesmířil jsem se a ani se nikdy nesmířím, nejde to, Jaesun pro mě znamenal všechno a teď jsem to všechno ztratil.

Přijdu k židli, na které je taky lakový benzín vylitý, a posadím se na ni. Chvíli se jen tak rozhlížím po skladišti, než konečně z kapsy vytáhnu kapesník. Trochu ho vymáchám v kaluži pode mnou a zvednu nad zapalovač.

„Tak na tebe, hyung." Usměju se a kapesník zapálím. Plamen se hned rozleze po látce a já v klidu povolím úchop. Planoucí kapesník tak spadne na politou zem a já se pro sebe jen usměju, když si všimnu okamžitých plamenů kolem sebe, které stále rostou, pohlcují další a další části skladiště, ale především i moji židli, na které ovšem zůstávám sedět.

Ucítím, jak oheň začne pohltat i moje kalhoty. Ucítím to náhlé horko, až štiplavé horko, jen křečovitě zavřu oči a zakousnu se do rtu, když oheň začne pojídat moje nohy a postupovat výš. Nejde ale jen po mně, rozlézá se po celém skladišti a míří k chodbám věznice.

Pustím ven slzy a zakloním hlavu. Už to nebude dlouho trvat. Za chvíli budu volný, úplně volný. Žádná bolest už mě nebude trápit, ani ta, co se mi právě rozlézá po celém těle.