Vyjdeme s Jungkookem z ředitelny, ale ještě, než se vydáme směrem k věznici, zastavíme a Jungkook mě pevně obejme. Konečně to mám za sebou, i když ty otázky byly vážně...no, detailové a pro mě docela nepříjemné, už proto, že Jaesun pro mě přeci jen taky něco znamenal a nejsem úplně v pohodě, když se mě někdo dopodrobna vyptává na jeho smrt, ještě tak bezvýrazně a bez zájmu.

„Promiň." Zašeptá mi do ucha, ale já zakroutím hlavou a zůstávám v jeho hřejivém objetí.

„ty se nemáš za co omlouvat, ten výslech byl nutný, i když úplně stupidní."

„Byl šílený, to je pravda, kdyby měl alespoň nějaký soucit, ale on se tě úplně v klidu zeptá na takové věci." Zanadává Jungkook a povzdechne si. „měl jsem chuť mu za některé ty dotazy vlepit facku." Zasměju se a odtáhnu se od něj, abych mu viděl do obličeje.

„tak aspoň už je to za mnou." Vydechnu a začnu si hrát s knoflíky na Jungkookově košili. „Chtěl jsem...se tě ještě na něco zeptat." Jungkook mě jen pobídne jednoduchým: „Hmm?"

„Totiž...Sangmin je tady ve věznici, že? Jen na samotce, no a...mě napadlo, že bych ho mohl...možná vidět? Přeci jen...svým způsobem je to můj kamarád, občas se ke mně choval i líp, než Jaesun a...chtěl bych ho vidět a promluvit si s ním." Raději nechám sklopený zrak, protože nevím, jak bude Jungkook reagovat, ale když mi položí dlaně na ramena, vzhlédnu.

„Není problém, abych tě za ním vzal a nechal vás chvíli o samotě, ale spíš je problém, že mám o tebe strach a on se z toho ještě tak nějak nevzpamatoval, takže-..."

„Kookie...prosím." Šeptnu a znovu nervózně promnu svoje prsty. Jungkook si povzdechne, na chvíli se zahledí někam mimo mě, ale poté nejistě přikývne.

„tak...dobře, ale jen na chvíli." Usměju se a políbím ho na rtech.

„Děkuju."

Doteď jsem nevěděl, kde vlastně samotka je a jak vypadá. No, teď se to dozvím. Jungkook mě vede přes celou věznici k nějakým schodům, o kterých jsem taky nevěděl. Myslel jsem, že jediné schody jsou tady do prádelny, ale tyhle jsou o něco širší a rozhodně nevypadají, jako schody do sklepa, ale jako schody prostě do nižšího patra – potáhnuté linoleem.

Dojdeme do jakési širší chodby, kde je několik dveří podobných, jako v celách, až na to, že tyhle jsou mohutnější a s malým okénkem uprostřed. My dojdeme ke dveřím skoro na konci téhle chodby, kde se Jungkook s vážnějším výrazem zastaví.

„Nesmím nechat otevřeno, takže tě tam zavřu s ním, ale ty nikam nepůjdeš, budeš těsně u těch dveří, a kdyby cokoliv, tak naznač, že chceš odejít, budu tě samozřejmě sledovat tím okénkem, jasný?" jen přikývnu na souhlas a čekám, až Jungkook dveře odemkne. Pootevře je tak, abych mohl proklouznout dovnitř a hned je za mnou zavře.

Po těle mi přejede mráz, když uvidím Sangmina, jak sedí na malé a téměř rozbité posteli s tenkou dekou, hned vedle je docela špinavý záchod a na druhé straně malinký stolek s ještě plným talířem nějaké kaše. Vypadá hrozně, jako by celé noci nespal, teď mám z něj popravdě i trochu strach.

„S-Sangmine? To jsem já...Taehyung, vzpomínáš?" odpovědi se mi nedostane. Polknu a přijdu trošku blíž, i když vím, že bych měl zůstat u dveří.

„Chtěl jsem tě vidět, Sangmine, a...zeptat se tě...jak jsi na tom."

„Co myslíš, Taehyungu, jak jsem asi na tom," zachraptí a mě donutí se tak zase trochu oddálit, „Jaesun...byl jako můj bratr...chápeš to?" vyjde z něj chvějivým hlasem a já poznám, že se mu chce brečet.

„Já vím...vyrůstali jste spolu odmalička..."

„Jo...a on je teď mrtvej. Slyšíš to příšerné slovo? Mrtvej!" polknu a raději sklopím zrak. Jde slyšet, že je z toho vyřízený. „Chodí mi sem nějaký chlap, pořád do mě valí, jak se s tím musím smířit, že Jaesun zůstane v mém srdci a takové sračky, které mě ničí ještě víc!"

„Je to psycholog, jistě ti dokáže pomoct..." Sangmin se ironicky zasměje a zakroutí hlavou.

„Myslíš, že je to tak jednoduché...ale není. Ty jsi ho neznal, Taehyungu, nezáleželo ti na něm, vím to, protože kdyby ti na něm záleželo, tak jsi na tom stejně, jako já, protože já znám tebe a vím, že se hroutíš z každé hovadiny." Oči se mi zaplaví slzami, ani nevím proč, asi proto, že má svým způsobem pravdu, neznal jsem ho tak, jako on.

„P-Promiň, Sangmine...ale i když jsem ho úplně neznal, to neznamená, že mě to taky nemrzí."

„Je velký rozdíl mezi tím, když tě něco mrzí, a když něco proklínáš...nemá to smysl..." zmateně k němu zvednu zrak a utřu si slzy, které mi sklouzly z očí.

„C-Co nemá smysl?" Sangmin se na mě zadívá svým zničeným výrazem a slzami v očích.

„Život."

„Prosím, tohle neříkej, věřím, že se z toho nějak dostaneš a-..." nedořeknu to, protože se Sangmin z ničeho nic zvedne a povalí mě na zem. Šokovaně vyjeknu, ale hlas se mi hned zadrhne, když mě jeho dlaně stisknou krk, a tak mě přidusí.

„Myslíš, že je to jen tak?! Jdi do prdele! Nezajímají mě sračky toho chlapa, ani někoho, kdo má kurva někoho k sobě a žije si svůj šťastný život! NESER SE DO TOHO, TAEHYUNGU!" rozrazí se dveře a do místnosti vtrhne Jungkook. Silou a se vztekem ho ode mě odstrčí, až Sangmin spadne na zem, a přispěchá ke mně. Rozkašlu se a zběsile se nadechnu, když opět ucítím přístup ke vzduchu.

„Zůstaň tam, ty hajzle!" křikne na Sangmina Jungkook, když se vyškrábe ze země. Jen se zamračí, ale zůstává na místě. Mě zatím Jungkook chytne za paži a odtáhne za dveře, které poté zavře a zamkne. Šokovaně si pohladím krk a utřu si slzy.

„Jsi v pořádku?" optá se mě Jungkook, ale když si všimne mého uslzeného obličeje, pevně mě na sebe natiskne a pohladí po zádech.

„promiň, Jungkooku, jsem idiot, neměl jsem tam chodit..."

„Pššš, no tak, klid, jen jsi mu chtěl pomoct, za nic nemůžeš."

„On...určitě udělá nějakou blbost."

„je pod dozorem, všechno bude dobrý, jasný? Tak pojď, půjdeme nahoru, v kumbálu mám další zásobu čokolády." Řekne povzbudivě a políbí mě do vlasů. Zasměju se, ale stále uslzený ho nepřestávám objímat.

„tak jo...půjdeme." Jungkook mě od sebe odtáhne, setře mi slzy z tváří, a ještě jednou mě políbí, tentokrát na rty.

„Dneska už toho bylo dost, tu čokoládu si zasloužíš." Chytnu se s ním za ruku a společně opustíme chodbu, směrem k jeho kumbálu.

Pro ty, co se těší na můj další příběh s bottom Kookem, tak mám dobrou zprávu :D

Hlavou se mi teď honí dva nápady, mezi kterými se nemůžu rozhodnout, takže to rozpočítám, napíšu jeden a hned potom ten druhý, takže budou dva příběhy po sobě, kde bude bottom Kook. 

(jo, sice to není nic zvláštního, ale u mě je to takový nezvyk, že jsem z toho taková...wuhuu, nadšená, nebo...nevím, co to je za pocit, ale je to dobrý pocit xdd)

ano, mám dobrou náladu, to bude tím, že jsem za dnešek stihla všechnu školu a ještě k tomu dva díly příběhu xdd <3<3