Jungkook P. O. V.

Probudím se a s pousmáním pohlédnu na Taehyunga zachumlaného v peřině a natisklého u mě. Opatrně, abych ho nevzbudil, mu sáhnu na čelo a oddychnu si, když zjistím, že mu horečka klesla. Stejně bych ten výslech odložil, přeci jen, ani pro něj to není nejhezčí vzpomínka a nechci, aby se mu zase přitížilo. Hodím na sebe nějaké tričko a odejdu do obýváku i se svým mobilem, na kterém hned vytočím tátovo číslo.

„Ano, Kooku?" zaslechnu z telefonu.

„Ahoj, tati, jen jsem se chtěl zeptat, jestli je ten výslech nutný, napadlo mě, že by se udělal až ve věznici, protože je Taehyung nemocný a nechci sem tahat nějaké policajty..."

„No...asi by to nebyl problém. Tak já ten výslech domluvím až na věznici, jo?" usměju se a kývnu si pro sebe hlavou.

„Dobře, děkuji, jestli chceš, tak se pak stav, třeba odpoledne."

„Uvidím, jak budu stíhat, ale třeba na oběd bych se stavit mohl."

„Tak jo, budu tě teda čekat, zatím se měj." Řeknu a s jeho posledním „ahoj" mobil položím. Měl bych už začít ten oběd dělat, přeci jen, vstal jsem docela pozdě a za chvíli je poledne.

***

Do dvou misek naberu rýži s omáčkou a odnesu je ke stolu, kde už sedí otec. Nakonec mohl skončit dřív, tak taky dřív přišel, zatím, co Taehyung pořád spí. Posadím se vedle táty a posunu mu blíž jednu z misek.

„Tak dobrou chuť." Táta se usměje a vezme si hůlky už nachytané na stole.

„Děkuju, tobě taky, mm, ale voní to pěkně." Pousmáním mu naznačím, že jsem rád, a pustím se do jídla. Mm, vážně se mi to povedlo, občas se prostě musím pochválit, na to, že jsem se učil zcela sám.

„Asi ve věznici docela chybím, že?" optám se, abych proboural ticho, ale táta jen mávne rukou a dá si do pusy další sousto.

„Yoongi za tebe hlídá na obědě, jinak se nemusíš trápit, však stejně za chvíli zase nastoupíš, chápu, že teď chceš být s Taehyungem." Přikývnu a taky si dám do pusy další rýži. Vyruší nás, ale hlas od dveří, ke kterému se hned otočím.

„Ummm, dobrý den, pane Jeone." Taehyung stojí u dveří na boso, a ještě zabalený do peřiny. Vstanu od stolu a hned k němu přijdu, abych se ujistil, že mu zase nestoupla horečka, ale když mu sáhnu na čelo, zdá se to lepší.

„Ahoj, lásko, vyspal ses tak nějak dobře?" optám se tak moc blízko jeho rtů, že to nevydržím a na chvíli je spojím. Je mi jedno, že se za námi táta dívá, však už nás bere úplně normálně, i teď uslyším, jak se pro sebe uchechtne.

„Dobré ráno, Taehyungu, teda spíš...poledne." Pronese táta a s úsměvem dojídá své jídlo. I Taehyung se pousměje, když se od něj víc odtáhnu, a ještě jednou ho líbnu na líčko.

„Vyspal jsem se...docela, od toho zábalu se mi docela ulevilo." Přikývnu a pobídnu ho, aby se posadil za námi ke stolu.

„tak to je dobře, dáš si jídlo? Nebo nemáš chuť?" Taehyung se zadívá na misky rýže a pozvedne rameny, poté ale přikývne a víc se zabalí do deky.

„Hmm, dám si, ale trošku."

„Půjdu ti to nachystat." Mrknu na něj a odběhnu do kuchyně.

Taehyung P. O. V.

Kdybych věděl, že je tady pan Jeon, asi bych se víc oblékl, teď jsem vlastně jen ve spodním prádle a tričku Jungkooka, které jsem našel pohozené na posteli, proto jsem si s sebou vzal i tu peřinu. Musím ale uznat, že je mi opravdu líp, takže i do věznice nastoupím brzy. Už se těším na Jimina s Hoseokem, ale zároveň přemýšlím nad Sangminem, musí mu být opravdu příšerně, Jaesun pro něj hodně znamenal.

„Pane Jeone, můžu se zeptat?" pronesu, když od sebe trochu odtáhne prázdnou misku. Přikývne a věnuje mi oční kontakt. Promnu si ruce a povzdechnu si.

„Asi nevíte, co je se Sangminem, že?" Pan Jeon na chvíli odvrátí zrak a povzdechne si.

„Vím. Je ve věznici, tady u nás, akorát na samotce, a tam mu každý den dochází jeho psycholog, protože je na tom opravdu špatně." Posmutněle přikývnu a kouknu někam mimo něj. Je mi ho docela líto, chtěl bych ho vidět.

„Znali jste se dlouho, že?" optá se mě tiše pan Jeon a já jen mlčky přikývnu. „takže výslech, který tě čeká, asi úplně příjemný nebude, ale alespoň jednoho vyslechnout prostě musíme a s tím druhým se mluvit prostě nedá, ne o tomhle." Nejistě přikývnu, jakože chápu a povzdechnu si.

„Já vím, nějak...to zvládnu." Pan Jeon mi na to už nic neřekne, protože mi Jungkook donese jídlo až pod nos a já s mírným pousmáním poděkuju. Nejím ale hned, zírám do misky a přemýšlím nad Jaesunem, pořád tomu nerozumím, nepřijde mi to reálné, přijde mi to naprosto praštěné, že tady už není, že ho ten vlak vážně srazil.

„Taehyungie?" odtrhne mě od myšlenek Jungkookův ztišený hlas a dlaň hladící mě po paži, „všechno dobrý?" přikývnu a raději se pustím do jídla, jen, abych už to dostal z hlavy. Pan Jeon vstane a vydechne přebytečný vzduch.

„No, tak já už půjdu, pak mi dej, Jungkooku, vědět, kdy teda nastoupíte, ať můžu domluvit ten výslech, i Taehyung to chce mít jistě rychle za sebou." Jungkook přikývne, vyprovodí ho ven a po zabouchnutí dveří se vrátí zpět ke mně.

„Mm," spokojeně zamručí, když mě obejme zezadu a líbne mě do vlasů, „nechceš si jít ještě lehnout, potom? Nebo se cítíš líp?"

„Mm, cítím se líp, ale i tak bych si s tebou lehnul a odpočíval." Zakloním hlavu, abych na něj viděl, a spokojeně zavřu oči, když mě hned políbí na rtech.

„Stejně je venku zamračeno, takže mám taky spací náladu." Usměju se a znovu si ho přitáhnu do polibku.

„Mm, to znamená?" Jungkook se usměje a víc mě obejme, hlavu zaboří mezi můj krk a rameno, kde mi taky vytvoří malou, ale výraznou značku.

„To znamená, že se s tebou klidně budu válet v posteli, abychom oba nabrali síly na nástup do věznice." Přikývnu a obejmu ho nazpátek.

„Stejně se těším, až budeme jen spolu tady v bytě." Jungkook přikývne a letmo mě líbne na čelo.

„neboj, dočkáš se, teď si dojez to jídlo, ať můžeme být co nejdřív zase v posteli, hmm?" přikývnu a pustím se do jídla. No, alespoň mi to trochu zchládlo.