Probudí mě pohyb vedle mě. Kolik může být, tak dvě hodiny ráno? Zmateně se otočím na druhý bok a ospale kouknu vedle sebe na zachumlaného Taehyunga v peřině, to by ještě nebylo tak divné, ale co mě zarazí, že se celý chvěje a vychází z něj jakési tiché mručení. Natáhnu k němu ruku a odhrnu mu peřinu z obličeje. Stejně na něj moc nevidím, protože je kolem tma.

„Mm, Tae? Jsi v pořádku?" optám se, ale opět z něj vyjde zamručení.

„Mm, mě je hrozně špatně." Povzdechnu si a rozsvítím lampičku. Taehyung si dlaní zakryje na chvíli obličej, ale když mu ji oddělám, všimnu si, jak bledý a zpocený je. Sáhnu mu na čelo a ani nepotřebuju teploměr, abych poznal, že má opět vysokou horečku. Povzdechnu si a vyškrábu se do sedu.

„Bolí tě něco?"

„Ani ne...možná trochu hlava, ale spíš je mi hrozná zima, a tak nějak...divně." Vydá ze sebe a víc se zabalí do peřiny. Vstanu z postele, ale zarazí mě jeho nechápavý výraz.

„Mm, kam jdeš?"

„Namočit ručník, bude nejlepší, když uděláme zábal, když ti klesne horečka, bude ti líp."

„Ne, počkej, to není nutný, však jsou dvě ráno."

„No a?" neodpoví, jen si povzdechne, a já tak můžu dojít do koupelny pro ručník a namočit ho do studené vody.

Taehyung P. O. V.

Je mi příšerně. Už asi vím, jak se cítil Jimin, když měl takové horečky taky, opravdu nechápu, jak to mohl tajit a nic s tím nedělat. Doufal jsem, že to třeba bude ještě z toho alkoholu a cigaret, ale nejspíš na mě opravdu něco vlezlo, přeci jen, dvě noci jsem byl venku, jen ve vězeňském oblečení.

Kouknu na Jungkooka, který právě vejde do ložnice i s ručníkem. Soucitně se na mě podívá a sundá ze mě peřinu. Zachvěju se zimou a obejmu sám sebe, ale Jungkook mě pobídne, abych se postavil na nohy, snad se mi nijak nezamotá hlava.

„Zvládneš si stoupnout?" ujistí se a já jen matně přikývnu a malátně se postavím vedle postele.

„Zvedni ruce," šeptne a já udělám, co říká, „klidně křič, jestli ti to pomůže." Po tomhle kolem mě začne omotávat namočený ručník a já se taktak držím, abych nevyjekl. Zahryznu se do rtu a zachvěju se tou náhlou zimou. Poté si konečně lehnu do postele a Jungkook mě přikryje peřinou až ke krku. Zaklepu zuby a pokusím se nějak pohnout, ale kvůli vrstvě ručníku a peřiny pomalu nemůžu.

„Chceš udělat čaj?" zakroutím hlavou.

„nechci, abys mi ve dvě ráno dělal čaj."

„Víš, že mi to problém nedělá." Pousměju se a hlavou kývnu vedle sebe.

„Já vím, ale...pomůže mi, když si jen lehneš vedle mě." Jungkook se usměje a se zhasnutím lampičky se uvelebí na druhé polovině postele. Přitáhnu si ho k sobě a přitulím se k němu. Spokojeně vydechnu, když ucítím jeho prsty, jak se propletly v mých vlasech.

„Zítra měl přijít můj táta společně s jedním policistou, chtěli se tě zeptat...no, na ty dva, ale vidím, že to budu muset zrušit, nejsi na tom moc dobře." Povzdechnu si a víc se na něj natisknu. Nechci o nich mluvit, nechci mluvit o Jaesunovi, přeci jen, i mě to zasáhlo, sice mi na něm nezáleželo tak moc, ale i tak, už jsem s ním strávil nějaký ten čas a tohle člověka prostě poznamená.

„Ummm...a-asi to zvládnu, chci to mít rychle za sebou." Zašeptám a Jungkook mě líbne na horké čelo.

„Uvidíme ráno, jo?" přikývnu a pousměju se. Měl bych to zaspat, už mám těch horeček plné zuby.

„Dobrou, Kookie."

„Dobrou."

Oh, konečně jsou zase spolu, tyhle lovely momenty mě baví psát mnohem víc 💜💜

Já vím, obě kapitoly dneska krátké, ale právě proto vám sem dávám dvě, abyste nebyli nějak ochuzeni <3