Jungkook P. O. V.

Sedím u té televize už tak patnáct minut, možná víc, ale pomalu ani nevnímám ten film, co tam teď běží, pořád přemýšlím nad Taehyungem. Chtěl jsem si ho jít zkontrolovat, ale přišlo mi to blbé, po tom, co jsem mu řekl, vůbec nevím, jak se na mě teď dívá, třeba to bere jen jako další výmluvu a já jsem si moc nepřilepšil.

Povzdechnu si a vypnu televizi, jsem docela unavený, na to, že bude teprve poledne, možná to bude tím, že jsem toho na stanici moc nenaspal, nejen skrz Taehyunga, ale i kvůli té tvrdé posteli.

„J-Jungkooku?" zaslechnu hlas od dveří do obýváku a překvapeně se podívám na Taehyunga, jak zabalený v peřině nejistě přešlapuje u dveří s provinilým a nejistým výrazem v obličeji.

„Tae? Ummm...potřebuješ něco?" optám se opatrně a on sklopí hlavu, jen přikývne, ale dál zůstává stát na místě.

„Jo...totiž...asi potřebuju obejmout..." vydá ze sebe a začne si hrát s lemem peřiny a nohou nervózně otírat podlahu. Málem nevěřím vlastním uším, ale na nic nečekám a přijdu k němu, opatrně kolem něj obmotám paže a přitisknu ho k sobě, hned se sekaně nadechne a docela nahlas polkne. Sice na něj nevidím, ale poznám, že brečí, i když se to asi snaží zakrýt. Povzdechnu si a ustálím svou dlaň v jeho vlasech.

„Ššš, no tak," zašeptám, a to ho ještě dorazí a vyjde z něj jeden hlasitější vzlyk, „co se děje."

„Já...o-omlouvám se...naštval jsem se kvůli úplné hlouposti a akorát přidělal zbytečné problémy. Měl jsem si tě vyslechnout, ale...myslel jsem, že už není co vysvětlovat, viděl jsem to na vlastní oči, jak se s ní líbáš, ale nenapadlo by mě, že je to až takové...nedorozumění." Vyjde z něj chvějivě a popotáhne nosem. I mě to naženou slzy do očí, poznám totiž, že tohle nejspíš přijal. Víc ho k sobě natisknu a líbnu ho do vlasů.

„Měl jsi důvod, Tae, všechno je moje chyba, jen jsem chtěl...abys prostě věděl, co se doopravdy stalo, ale to nic nemění na tom, že jsem to podělal já a tobě muselo být opravdu hrozně..." Odtáhnu se od něj a setřu mu palcem slzičky. Zadívám se mu do očí a pohladím ho po tváři.

„Takže...myslíš, že mi to dokážeš odpustit, Taehyungie?" Taehyung se usměje, z očí mu vyklouznou poslední slzy a sám od sebe mě vřele políbí na rtech. Příjemné horko, ale hlavně úleva se mi rozleze po celém těle a já se nechci odpojit. Co mě ale zarazí, že i když jsou naše polibky opravdu příjemně horké, tenhle je až moc horký, až nezdravě horký. Odpojím se od něj a se starostlivým pohledem mu sáhnu na čelo.

„Vždyť úplně hoříš..." Dovedu ho ke gauči a posadím ho tak, aby byl stále zabalený v peřině až po krk, doběhnu do ložnice pro teploměr a dám mu ho pod paži.

„Jsem v pohodě, neboj." Usměje se, ale já zakroutím hlavou. Když mu teploměr vytáhnu, zjistím, že má horečku opravdu vysokou.

„Nejsi, dám ti obklad a uvařím ti vývar, ty si tady zatím lehneš, spal jsi do teď?" Taehyung zakroutí hlavou a víc se zabalí do peřiny.

„Přemýšlel jsem nad tím, co jsi mi řekl a sbíral odvahu sem dojít." Špitne nervózně a já si povzdechnu. Pohladím ho po tváři a líbnu na rty.

„Tak teď zkusíš usnout, jo?" pohladím ho po zpocených vlasech a dojdu do kuchyně. Namočím utěrku do studené vody, ještě vezmu sklenici vody s práškem proti horečce a všechno to podám Taehyungovi.

„Bolí tě něco?"

„Hlava, ale to na sobě ještě cítím ten alkohol, vypil jsem toho...no, opravdu hodně..."

„No, to já vím, ale kromě tohoto si myslím, že na tebe něco vlezlo, z alkoholu nemáš tak vysoké horečky a zimnici." Taehyung se pousměje a koukne na mě unavenýma očima.

„Takže...tady budu s tebou a ty se o mě postaráš?" usměju se a znovu ho políbím na rtech, tentokrát o něco procítěněji.

„Mm, samozřejmě." S tímhle se na něj naposledy usměju a odkráčím do kuchyně, abych se mohl pustit do toho vývaru. Stejně bude za chvíli oběd a moje břicho mi to neustále připomíná.

Naleju polévku do misky a rozejdu se s ní k obýváku, kde leží Taehyung. Chtěl jsem, aby si to snědl, aby se mu trochu ulevilo, ale musím se usmát, když uvidím, že usnul. Opatrně misku položím na stůl a posadím se vedle něj, pohladím ho po zádech a na chvíli se zadívám na jeho spící tvář. Pořád je tak bledý a zpocený, ale snad mu ta horečka klesla. Natáhnu k němu ruku, sáhnu mu na čelo a pokývnu si pro sebe hlavou, když už mi nepřijde tak horký, jako před tím.

„Tak si to sníš asi až na večeři, co?" pousměju se pro sebe a misku, kterou jsem měl dát údajně Taehyungovi, si vezmu a pustím se do jídla sám. Hned mám mnohem větší chuť k jídlu, tolik jsem doufal, že to opravdu povede ke šťastnému konci, i když se mi každým dnem ztrácela naděje, teď je Taehyung opět u mě.

Natáhnu se pro mobil ležící na stole a potichu odejdu z obýváku do ložnice, abych svým telefonátem nevzbudil Taehyunga. Musím hned zavolat Yoongimu a tátovi, že je vše dobré.

Dneska večer sem dám zase ještě jednu kapitolku :)