Jungkook P. O. V.

Je mi hrozně, možná jsem to s tím řevem opravdu trochu přehnal, ale prostě mě zklamalo, když jsem zjistil, že se Taehyung pokoušel o krádež mých peněz. Je to prostě nefér, vůči mně, rve mi to srdce se s ním takhle dohádat, obzvlášť v tuhle dobu, ale nějak to ze mě vypadlo. Možná bychom to měli probrat, jako dospělí, měli bychom si sednout a vyříkat si to, proto teď mířím do jeho cely a doufám, že se mnou bude ještě chtít mluvit.

Vejdu do cely, ale jediného, koho uvidím, že Jimin ležící v posteli s obkladem kolem krku a s horkým čajem v jeho dlaních. Zamračím se a projedu si celou celu pohledem, než se nakonec střetnu s tím Jiminovym.

„Jimine? Kde je Taehyung?" Jimin ale jen pozvedne rameny a usrkne si z hrnku.

„netuším, myslel jsem, že je s tebou a usmiřujete se, prý jste se pohádali." Povzdechnu si a přikývnu.

„Pohádali, ale chci to nějak vyřešit, a ne být uražený, beztak za to může ten Jaesun, nebo jak se jmenuje ten z té prádelny, co ho tetoval." Jimin vytřeští oči a koukne na mě tázavým pohledem.

„On ti to Tae už říkal? O těch dvou?" zarazím se a podívám se na něj stejně tak tázavě, jako on na mě.

„Dvou? A...co by mi měl vůbec říkat?" Jimin se na chvíli zamyslí, ale poté se uchechtne a podrbe se na zátylku.

„Ou...heh, tak ti to neřekl? Ummm, ale nic...neřeš to." Chce si zase usrknout čaje, ale já se posadím na okraj jeho postele a zamračím se.

„A mluv. Co by mi měl Tae říct?" Jimin svraští obočí a zakroutí hlavou.

„Slíbil jsem, že to neřeknu..."

„Jimine, je to důležité, řekni mi všechno." Jimin si povzdechne a odloží svůj hrnek na stolek. Prohrábne si svoje zpocené vlasy a začne se mi se vším svěřovat. Já přitom zůstanu sedět s pootevřenou pusou a sevřeným žaludkem. Asi až teď mi došlo, jakou hovadinu jsem udělal, když jsem se na něj tak rozzlobil, aniž bych si víc zjistil.

Taehyung P. O. V.

Vyjdu ven a nadechnu se čerstvého vzduchu. Rozhodně se teď ale necítím dobře, protože mám namířeno na místo, kde jsme se měli sejít se Sangminem a Jaesunem a já se svou kartičkou. Nemám ji, ovšem, ale nakráčím tam s tím, že s nimi v ničem nejedu a ani jet nehodlám. Mám jich plné zuby, kvůli nim jsem se musel pohádat s Jungkookem. Přinášejí mě jen do problémů.

Už z povzdáli vidím tu dřevěnou boudu, ale čím víc se blížím, tím se mi svírá žaludek a vlastně i veškeré další orgány v mém těle. Ještě nikdy jsem se jim nepostavil, prostě jsem udělal, co po mě chtěli, nechal jsem se vyprovokovat a udělal vždy to, co oni. Přitom jsem jim ukradený, oni dva jsou jako bratři, vyrůstali spolu v děcáku, ale já byl až ten, kterého našli ve skateparku a rozhodli se, že ze mě udělají takovou tu „návnadu", pokusného králíka, toho vedlejšího, který vždy skončí v trablích místo hlavních hrdinů.

Přijdu k boudě a nakouknu dovnitř otevřených vrat. Je to tady cítit hlídnou, to asi proto, že je tady tolik květináčů. V čele vrat je malý stolek a dalšími květináči a u něj stojí ti dva. Povídají si mezi sebou, ale když si všimnou, kdo další přišel, zazubí se a pobídnou mě pohledem, abych přišel blíž. Já ale zůstanu stát na místě, a to je můj první krok.

„Konečně, Taehyungu, co tě zdrželo? Už čekáme na tu kartu." Řekne spokojeně Sangmin a přijde trochu blíž ke mně, když si všimne, že já zůstávám dál.

„Zvládl jsi to, ne? Je to malá zlodějina, tohle bych dokázal taky, ale ty jsi přeci profesionál, nemám pravdu? Hmm?" nejistě polknu a udělám krok dozadu, už tenhle nepatrný pohyb způsobil, že se Sangminovo obočí pokřivilo.

„Nějaký problém, Taehyungu?" optá se a udělá ke mně další krok.

„Um, já...já tu kartu nemám..." špitnu a Sangmin se zamračí.

„Nemáš?" zakroutím hlavou a chci nahmatat vrata, ale nahmatám něco jiného, nebo spíše...někoho. S leknutím se otočím a všimnu si Jaesuna. Zíral jsem na Sangmina tak upřeně, že jsem si ani nevšiml, kdo mě obešel, abych náhodou nikam nezdrhnul.

„Já...se omlouvám, ale...nějak se to nepovedlo..." vydám ze sebe, když se Sangmin dostane až ke mně a pohlédne mi přímo do očí. Jeho rty se zavlní a on se uchechtne.

„Nepovedlo, ach tak. Hmm, tak to ti budeme muset dát ještě jednu šanci, i když to dělám nerad. Můžeš tu kartu ještě sehnat, ale máš čas jen do večera, do konce týdne totiž už musíme být v přístavu." Poplácá mě po tváři a kývne hlavou směrem k vratům, abych mohl jít dokončit svou práci, ale já zatnu zuby a se vší odvahou nabranou za těch pár vteřin vyprsknu svou jednoznačnou odpověď.

„Ne."

Sangmin se zarazí a koukne na mě trochu podezíravě.

„Ne? Tím nám chceš něco říct, Taehyungu?"

„T-Tím chci říct...že s vámi končím. Už nechci mít na svědomí nějaký váš plán, nechci tebe ani Jaesuna poslouchat, chci, abyste mi vy dva už dali konečně pokoj a nechali mě žít svůj normální život se svým milovaným partnerem, kterého bych ani za nic nezradil, a už vůbec ne, kvůli vám."

Je ticho. Neodvážím se ani na jednoho podívat, upřeně zírám do země, po těle mi běhá nepříjemný mráz a srdce se snaží prorazit cestu ven mým hrudníkem. Tohle ticho ale přeruší výkřik – můj výkřik. To, když mi Sangminovo tvrdé koleno narazí silou do břicha a já se svalím k zemi a chytnu se za zasáhnuté místo.

„Hoho, tak naše buznička se rozhodla žít na vlastní pěst?" další rána, tentokrát do obličeje. Ucítím jakési teplo a vlhko u mého nosu, které se rozleze až ke rtům a já podle pachuti poznám krev. Zaskučím, když mě další kopanec zasáhne do žeber.

„Už jsem tě začínal mít rád, Taehyungu, myslel jsem, že budeš i užitečný a do naší party budeš opravdu patřit, ale teď sis to pořádně posral." Další kopance, další rány, neustupuje to, štiplavá bolest se mi rozleze po celém obličeji a břichu a já skoro ani nestačím s dechem.

„okamžitě od něj vypadněte!" křikne známý hlas a já jen vytřeštím oči a zahledím se směrem k vratům, u kterých stojí přesně ten, v kterého jsem tolik doufal, ač jsem myslel, že marně. Sangmin si asi všimne mých jiskřiček v očích, když se Jungkook ozval, a nejspíš mu něco dojde.

„Oh, nejsi náhodou ty ten, se kterým se Taehyung zahazuje, další buzno?" Jungkook rozčíleně dojde k Sangminovi a vrazí mu pěstí. To si ale nenechá líbit Jaesun a vrhne se na Jungkooka zezadu.

„K-Kookie..." vydám ze sebe těžce, ale nemusel jsem ho upozorňovat, Jungkook o Jaesunovi dobře věděl a stejně, jako u Sangmina, svou tvrdou ránou do nosu ho povalil na špinavou zem.

„Tyhle urážky si nechte pro sebe, já nejsem žádný váš kamarádíček! Teď oba vypadněte do své cely, přijdu si pro vás a dostanete svůj pobyt na samotce!" Oba se vyškrábou na nohy a znechuceně se dobelhají k vratům, ale Jungkook Sangmina ještě chytne za paži a přitáhne si ho blíž k sobě.

„A ty, abychom si rozuměli, jsem přesně ten, se kterým se Taehyung zahazuje, takže ti nedoporučuju mu, jakkoliv ubližovat, protože ještě jednou na něj sáhneš, tak ti tu svou potetovanou hnátu zlomím!" s tímhle ho pustí a mávnutím ruky naznačí, aby odešli do cely. Oba raději nic nenamítají a poslušně odejdou pryč z boudy. V tuhle chvíli Jungkook z přísného dozorce přepne na starostlivého přítele a rychle ke mně přispěchá.

„Tae, jsi celý?" optá se a pomůže mi se posadit, na to ale syknu bolestí a matně přikývnu.

„Um, j-jo...jenom mě trochu bolí...ehm, no, celé tělo." Jungkook se zamračí a pozvedne mi bradu, aby si prohlédl můj dobitý obličej. Nic neříká, proto začnu já. „Tohle jsem si zasloužil..." špitnu a sklopím hlavu, ale on mi ji zase pozvedne a přitiskne mě k sobě.

„Ne, tohle bych si zasloužil já, omlouvám se, Taehyungie, měl jsem si tě vyslechnout, nebo...mi mělo dojít, že se něco děje, protože vím, že ty bys nic jen tak neukradl, ale jsem prostě kretén, kterému nic nedošlo." Tázavě se na něj podívám a pochopím, že tedy o těch dvou už ví. „nedívej se na mě tak, Jimin mi to všechno řekl a dobře udělal."

„Já se taky omlouvám, měl jsem ti to říct hned, a ne si vymýšlet něco, co tě akorát ranilo, myslel jsem...že si tohle prostě dokážu vyřešit sám." Jungkook si povzdechne a vášnivě mě políbí, nehledě na to, že mám obličej od krve.

„Nechme toho omlouvání, oba jsme udělali chybu. Pojď, dostaneme tě to mého kumbálu, ošetřím ti ty rány a neboj se, o ty dva se postarám. Už ti nikdo neublíží."

🤗🤗🌈