Už překročím práh kumbálu, ale hrkne ve mně, když mě Jungkookova silná ruka chytne a stiskne paži, ve které držím peněženku. „Tae?" „A-Ano?" „Co to máš v ruce?"

Dlouho neodpovídám, mám strach odpovědět. Jungkook si mě otočí tak, abych byl čelem k němu a zamračí se na mě. V jeho očích plane hněv, velký hněv, ale i otázky. Předem sklopím zrak a čekám, co bude dál.

„Taehyungu, to je moje peněženka?" optá se sice tiše a klidně, ale v jeho hlase se odráží něco zlého, něco, co se mi rozhodně nelíbí.

„J-Já...už mi došli peníze, tak jsem myslel, že si jich pár vypůjčím, ale vrátil bych ti je a-..."

„To si teď ze mě děláš prdel? Proč sis o ně normálně neřekl? Víš, že bych ti je dal, že? Ale to, že mi je prostě ukradneš...to od tebe teda moc pěkné není! To, že jsi v base, neznamená, že se podle toho budeš chovat. No? Co mi na to řekneš?"

Neodpovídám, jen natáhnu ruku a peněženku mu podám. Nahněvaně mi ji vytrhne z ruky, ale přitom se mi odhrne rukáv a mu se naskytne pohled i na moje vytetované V.

„Co to má sakra znamenat?!" křikne a pevně mi sevře zápěstí, aby si moji kérku mohl víc prohlédnout. Řekl bych přesně to, co jsem si tak dlouho trénoval, ale v tenhle moment mu nedokážu lhát. Nedokážu vysvětlit vůbec nic.

„J-Já...omlouvám se..."

„Oh, omlouváš se? Za co? Za to, že mi kradeš peníze, nebo za to, že ses nechal bůh ví, kde potetovat? To ses teď rozhodl hrát na opravdového vězně, nebo co?" křičí. Nesnáším, když na mě křičí. Možná, kdybych se rozbrečel, tak křičet přestane, jako tehdy, ale to neudělám, musím se taky jednou zachovat, jako dospělý a říct mu, co se děje, nebo to bude ještě horší.

„Ne...já...neplánoval jsem to a-..."

„Aha, neplánoval, hmm? Kde jsi ho vzal? Kdo ti to udělal?" optá se mě opět s vyšším tónem v hlase. Povzdechnu si a raději se na Jungkooka nekoukám.

„J-Jaesun..." špitnu a doufám, že mu teď dojde, že se asi něco děje, ale bohužel, Jungkook to asi úplně nepochopil a obdaruje mě ironickým zasmáním.

„Oh, to je ten tvůj nový spolupracovník v prádelně, co? To sis našel dobré kamarády, takže pokud tomu dobře rozumím, tak ses rozhodl být jako on a chovat se, jako idiot? Takže kradení a tetování, to teď bude na tvém denním pořádku?"

„Ne, Jungkooku, nechápeš to!" křiknu tentokrát já, ale on mě umlčí mávnutím ruky.

„Nechápu. Fajn. Já to totiž ani raději pochopit nechci, víš ty co? Jdi někam." Prskne a práskne mi dveřmi kumbálu přímo před nosem. Do očí se mi nahrnou slzy, nechtěl jsem se s ním takhle pohádat, netušil jsem, že ho to až tak vytočí, ale jasně, asi to vypadá tak jak to vypadá – a to tak, že se kamarádíčkuju s vězni a chovám se podle toho. Ale tak to přece není.

Povzdechnu si pro sebe a raději odejdu do své cely, ještě to přece můžu napravit, a to v té sprše. Můžu mu to vysvětlit.

Je asi tak hodina před hromadným sprchováním, takže odhaduju, že teď někdy se bude sprchovat Jungkook. S polknutím vyrazím směrem ke sprchám i s ručníkem a svým pyžamem a vlezu za dveře sprch. Slyším vodu, takže se Jungkook asi už sprchuje, poznám i jeho oblečení poskládané na umyvadlech. Mohl bych se svléknout a prostě tam vlézt za ním, ale to neudělám.

„Ehm...Jungkooku?" optám se nejistě, ale nikdo mi neodpoví, vím ale, že mě slyší. „Jungkooku, nechci, abys byl na mě naštvaný...to, co se stalo, bylo jedno velké nedorozumění." Špitnu a přijdu blíž k závěsu, ale voda se náhle zastaví a závěs roztáhne. Stačí mi jen jeden Jungkookův zklamaný výraz, který mě dokázal zcela umlčet.

„Pokud vím, tak vězni se sprchují až později." Řekne tiše, ale tak chladně.

„A já, pokud vím, tak jsi na mě čekal." Řeknu trochu naštvaně, protože mě šve, jak mě nechce poslouchat. Jungkook se bez zájmu začne oblékat.

„Jo, čekal. Čekal jsem na svého přítele, ne na vězně." Zamračím se a přijdu blíž k němu.

„nečekal jsi na vězně? Hmm? Ale pokud se nepletu, tak se ti moje pozice vězně docela líbí, co? Jinak bys mě tady nenechával!"

„Jenže to jsem ještě nevěděl, že jsi schopen se jako vězeň chovat." Jungkook už je skoro oblečený a nepřijde mi, jako by se přestával mračit, spíše naopak.

„Myslím, že z toho děláš hrozné drama, Jungkooku." Tuhle poznámku jsem si nedokázal odpustit, ač jsem věděl, že to tak ještě zhorším. Jungkook na mě tentokrát nevystartuje, jen se opře o umyvadlo, aby byl stále zády ke mně a povzdechne si.

„Možná jo, možná ne. Je toho teď na mě hodně, otec po mě chce pořád něco s ředitelstvím, ale já nechci, nechci, protože vím, že bych se ti už nemohl tolik věnovat a to nechci, protože tě tak moc miluju, ale ty mi to pak oplatíš tím, že se mi prostě pokusíš ukrást peníze. Mě ale nejde o to, CO jsi udělal, ale o to, že jsi to VŮBEC udělal, chápeš?" slyším v jeho hlase smutek a já teď na to nemám co říct. Chvíli hledím do země, ale poté se zamračím a začnu ze sebe strhávat oblečení.

„tak mě potrestej, Jungkooku, ošukej mě, přiraz ho do mě klidně i bez přípravy, já to překousnu, udělal jsem hroznou věc, uznávám, dobře? A já ti to během toho celého nějak vysvětlím, protože to bude asi ta jediná chvilka, kdy mě budeš poslouchat!" Hodím na zem svůj poslední kus oblečení, ale Jungkook zakroutí hlavou a odejde ke dveřím.

„Tohle nemám zapotřebí. Ani nechci slyšet své výmluvy, místo toho se zkus nad sebou zamyslet." Šeptne a odejde. Nechá mě tady nahého stát. Cítím takový vztek, ale zároveň smutek. Chvíli se držím, ale nakonec se dostatečně nezahryznu do rtu a s výkřikem praštím do jednoho z umyvadel.

„Tak si běž, ty idiote! Neposlouchej moji výmluvu, že mě Jaesun a Sangmin násilně potetovali a přikázali mi ukrást nějakou pitomou zkurvenou kartičku z tvojí zkurvené peněženky!" s tímhle pustím ven i slzy a posadím se do sprchového koutu. „Končím s tebou, Sangmine."

No jo, kdybys to, Tae, řekl hned...ale já jako autorka nemůžu být ani na jedné straně, takže nic xd

Jo, a pardon za zpoždění :)