Světlovlasý muž se za učitelským stolem narovnal, když profesorka Grangerová uchopila do rukou moudrý klobouk a zadívala se na seznam před sebou, aby věděla, které jméno má vyvolat.

„Thomas Malfoy," vyřkla nakonec a vzhlédla.

Z malého davu v uličce mezi stoly se prodrala malá postavička s blonďatými vlásky a oválnými brýlemi na nose doprovázená udiveným šeptáním. Elegantně a s jistou vznešeností vyšla těch pár schodů a posadila se na stoličku. Hned na to chlapci na hlavě přistál starý oškubaný klobouk a nadšeně se mu na hlavě zahýbal, až sebou chlapec polekaně trhnul.

„Ale copak to tu máme? Malfoy, ano? Hm... To je mi ale překvapení. Oči ale chlapče nikdy neukryješ. Ty rozhodně nejsou pana Malfoye," zasmál se mu klobouk v hlavě.

„Ne, oči mám po... tátovi," zaváhal chlapec na židli a jemně se zavrtěl.

„Ano, to určitě máš, jen jediný člověk měl takové oči. A jeho matka. Taková zelená se jen tak nevidí, chlapče. Dávej si pozor. Teď jsme tady ale kvůli ničemu jinému, že? Tak kampak bych tě zařadil..."

„Táta by si přál Zmijozel," zkousl si chlapec ret.

„Jistě, jak jinak by tě taky uchránil, že? Jenže u tebe je to těžké, ale zároveň lehké," Zabručel klobouk.

„Jak to myslíš?"

„Jeden otec byl Zmijozel a druhý Nebelvír. Ale pravdou je, že Nebelvírem nikdy nebyl, vždycky patřil do Zmijozelu. Pak tedy nemůžu jinak..."

„Počkej!" snažil se chlapec marně moudrý klobouk ještě zastavit, aby se o svém druhém otci dozvěděl víc.

„Zmijozel!" vykřikl klobouk už nahlas a Thomas neměl jinou možnost, než se sesunout ze stoličky a přejít k jásajícímu stolu své nové koleje.

Pohledem letmo zalétl ke svému otci. Usmíval se, tak to asi bylo správně.

Draco si ulehčeně oddechl a nepatrné napětí v ramenou zmizelo. Nikdo nesměl vědět pravdu, a kdyby se jeho syn dostal do Nebelvíru, už by se neměl jak vyhnout vědoucím otázkám. Už tak se ho každý ptal, po kom má tak krásné Thomas oči. Draco vždy jako správný Malfoy z otázky lehce a nenápadně vybruslil, ale už několikrát měl namále.

Nebude to trvat dlouho a bude se ho ptát i Thomas. Co mu měl ale říct? Tvůj otec byl uznávaný hrdina, ale zřejmě zemřel ve válce? Nechtěl jsem ti to říkat, abych tě ušetřil novinářů a dotěrných otázek? Nechtěl jsem ti to říkat, protože se jeho tělo nikdy nenašlo a já sám mám ještě malou... naději?

Ne, už tak stačilo, že Thomas našel Harryho fotku a nějakým záhadným způsobem mu hned došlo, že je to jeho druhý otec. Neustále se na něho vyptával. A Draco z toho byl unavený.

Nikdo to nevěděl. On ani Harry nechtěli, aby o jejich vztahu kdokoliv věděl. Stejně měl ale pocit, že ta vševědka Grangerová něco tuší. Co na tom, že už byla osm let Weasleyová. Pro něho bude vždy jen Grangerová.

S povzdechem se zvedl od stolu. Rozřazování už skončilo, tak proč by měl zůstávat. Chuť na jídlo ho zcela opustila.

„Draco, zase vás bolí hlava?" zastavil ho ustaraný hlas. Ach ano, Brumbál. Tomu dědovi musel být už alespoň dvě stě let, jinak nechápal, jak je možné, že stále ještě žije. A navíc mu nic neuniklo. Věděl i o Harryho synovi.

„Ano, v bytě mám ale lektvar, nemějte obavy," kývl na ředitele a vydal se přes celou místnost ke dveřím na druhé straně.

Než se za ním ale stačily zavřít, proklouzl jimi chlapec a vecpal mu svou malou dlaň do jeho vlastní. Pousmál se.

„Budeš mi dneska vyprávět o tátovi se zelenýma očima?" zeptal se vesele, až to v Dracovi hrklo.

„Ne, Thomasi, řekl jsem ti, že se o tatínkovi bavit nebudeme. Co kdyby tě někdo slyšel..." povzdechl si Draco a stiskl v dlani chlapcovu ruku.

„Ale proč nechceš? Já se přece nestydím, že mám dva otce."

„O tohle nejde, Thomasi."

„Tak o co, otče?"

Draco si povzdechl a klesnul před chlapcem do dřepu. „Prostě to nejde. Seš velký kluk, tak bys to měl pochopit. Nenaléhej, Thomasi, to Malfoy nedělá."

„Já jsem ale jen poloviční Malfoy. Sám si to říkal," ohradil se.

„Ano, ale tady ve škole si jen Malfoy, musíš jim to ukázat." Zastrčil chlapci vlasy za ucho a prsty zavadil o jeho brýle. Byl tak strašně Harrymu podobný. Povahově byl celý on.

„Tak dobře..." Zamumlal chlapec. „A můžu bydlet s tebou? Jen chvíli, prosím," vyvalil na muže ty svá zelená očka a Draco nemohl jinak, než souhlasit.

„Ale jen... chvíli."

„Jasně," zazubil se malý Malfoy-Potter a rozešel se s otcem k jeho pokojům. Draco marně přemýšlel, zda udělal dobře, když Thomase nechal nastoupit do Bradavic. Bylo tu tolik vzpomínek.