Thomas jen zmateně na ta dvě jména na hrobě hleděl a stále tomu nedokázal uvěřit. Malfoyovi. Otec se tématu babička a dědeček vyhýbal. Teď už chápal proč. Ne, že by o něho nestáli, ale byli oba mrtví.

„To jsou... tátovi rodiče?" hlesl tiše. Jeho otec sem musel chodit hrob udržovat, tak proč mu to neřekl. Pochopil by to.

„To jsou. Oba zemřeli krátce po válce. Narcisa byla zavražděna smrtijedy, protože pomohla Zlatému chlapci a Lucius byl k smrti odsouzen ministerstvem kouzel. Draco tenhle hrob nechal zřídit docela tajně."

Thomas semkl rty to tenké linky. Zase někdo zemřel jen proto, že pomohl Harrymu Potterovi. Jak on toho kluka nesnášel za to všechno. Vždyť kvůli němu zemřela i jeho babička. Dracova máma, tak jak ho mohl jeho otec hájit!

„Všichni ve válce zemřeli jen kvůli němu..." zašeptal Thomas obviňujícím hlasem.

Harry nesklopil pohled. Byla to pravda. Z úst svého vlastního syna to ale bolelo mnohem víc. Že se necítí úplně ve své kůži, dal najevo jen mírnou strnulostí a rozechvělým nádechem. Ret se mu mírně třásl.

„Minulost už nemůžeme vrátit zpět," zašeptal tiše a jako by obloha s ním soucítila, rozplakala se. Harry na ani jednoho nepoužil žádné kouzlo a nechal jejich vlasy a oblečení smáčet kapkami deště.

Po dlouhé chvíli se opět ozval Thomas. „Jací byli, znal jste je?"

Harry chvíli mlčel, než si dal ruce do kapes kalhot a rozpovídal se. „Moc ne. Vím jen to, co vyprávěl Draco. Narcisa... byla to úžasná žena i matka, která by za svého syna dala život. Vždy ho bránila a nechávala mu na výběr na rozdíl od Luciuse. Ten byl na svého syna hodně přísný. Dával mu jen rozkazy, co musí udělat nebo jako pravý Malfoy zvládnout.

V pěti letech dostal Draco za úkol, že se musí naučit číst. Každý Malfoy to v tolika letech už uměl a tak Draco nesměl být vyjímkou. Lucius mu ale nepomáhal a ani Narcisa nesměla. Měl na to měsíc. Nakonec Draco požádal o pomoc Reguluse Blacka, bratrance jeho matky, protože sám nic nezmohl. Black se ho snažil něco naučit, ale bylo to vcelku nemožné, aby za měsíc pětileté dítě umělo plynule číst a tak přišel od Luciuse trest.

Oslepil Draca na celý jeden rok a odůvodnil to tak, že si alespoň uvědomí, od čeho ty oči vlastně má," klesl Harry hlasem.

Thomas vedle něho stál úplně přimražený a třeštil na nápis na náhrobku oči. Nemohl uvěřit, že jeho děda byl až takový... A ještě k tomu na svého vlastního syna. Až teď si začal uvědomovat, jaké má vlastně štěstí, že má za otce Draca, který by mu v životě nic takového neudělal.

„Vzepřel se mu někdy táta?" hlesl nakonec nakřáplým hlasem.

„Ano, několikrát. Vždy na to ale bolestivě doplatil. Když bylo Dracovi jako tobě, vzal mu na celé léto hůlku, jen protože si dovolil říct, že by na prázdniny chtěl jet jinam, než je trávit v rodinném sídle. Tehdy se Draco naučil bezhůlkovou magii."

„A co můj... druhý rodič?"

„Tvůj druhý otec?" zeptal se Harry, aby dal najevo, že ví, že Thomas nemá matku.

„Ano. Byl už s ním? S tátou?" Zvědavost se nadala Thomasovu hlasu zapřít.

„Ano, byl. Chtěl i za ním o prázdninách, ale nemohl. Ani psát si nemohli. Lucius všechnu Dracovu příchozí poštu ničil, aniž by jí otevřel."

Draco nějakou chvíli mlčel, než se prudce nadechl. „Zbil někdy Lucius tátu?" Nešlo mu přes ústa slovo děda.

Harry také nějakou dobu mlčel. „Kouzelníci nemají ve zvyku takto své děti týrat, ale Lucius... byl posedlý touhou, aby ze svého syna udělal jen loutku, která nebude odporovat. Jenže čím víc Draca takto trestal, tím víc se mu Draco vzpíral."

Thomas rychle zvedl ruku a otřel si tváře. „Nemůžu uvěřit, že měl táta tak hrozné dětství. Proč nikdo nic neudělal? Proč mu ho někdo nevzal?"

Harry na něm poznal, že v tichosti pláče. Kdyby si oči nezačal otírat, díky dešti by to na něm nepoznal. „Byli to Malfoyovi. Vážená rodina. Nikdo nevěděl, co se děje za zdmi jejich panství."

„A můj druhý otec? Nebo odkud to všechno víte vy?" objal se Thomas rukama kolem hrudi.

Harry přemýšlel, jak z otázky vybruslit, aby si toho Thomas nevšiml. „Řekl mi to Draco, Thome. Jsem jeho velmi blízký přítel docela dlouho a on se někomu potřeboval svěřit. Tebe tím zatěžovat nechtěl. Nechtěl, abys tohle vlastně věděl. Říkám ti to za jeho zády," sklopil Harry hlavu.

Thomas to naštěstí opravdu jen přešel bez povšimnutí. „Chci za tátou. Můžeme, Harry, už jít?" odvrátil Thomas od náhrobku hlavu.

Harry se pousmál. „Jistě, jen musíme ven, tady se nejde přemístit," přikývl Harry a s posledním pohledem na jména na hrobě se otočil a vydal se ven ze hřbitova.

Ihned za branou Thomase objal a společně se přemístili před bránu Bradavic.

Thomas se k němu váhavě otočil. „Já... Moc vám děkuju, že jste... mi otevřel oči. Nebýt vás tak... se tohle nikdy nedozvím a-„

„To je dobrý, Thomasi. Radši si to slíznu já, než vidět Draca trpět," usmál se Harry.

Mladý Zmijozel mu úsměv oplatil. „Stejně díky. Tak... jdeme? Chci, abyste šel se mnou. Prosím."

„Dobře."

Pomalu se vydali ztichlým hradem k pokojům profesora lektvarů. Venku stále silně pršelo, takže za sebou oba dva zanechávali stopy ve formě vody.

Když se oba zastavili přede dveřmi Dracových komnat, viděl Harry, že se Thomas lehce chvěje a že je nervózní. Položil mu proto ruku na rameno a jemně ho stisknul.

„Pamatuj si, že všechno co mu řekneš, on vezme a bude tě mít rád stejně tolik jako do teď. Nikdy by tě neodsoudil," usmál se lehce a poté místo Thomase otevřel dveře, které je dovnitř pustily bez nejmenšího problému.

Hned na prahu ale oba vyděšeně zkoprněli.

„Tati!" 

___________________________________

Ahojky!

Nový díl je zde. Doufám, že se líbil. :)

Jinak ohledně Luciuse, upravila jsem si ho obrazu svému, takže jestli to někomu nesedí, omlouvám se. On mi prostě jako tyran ale přijde. :D