Procházeli podle Thomase až moc bílou budovou a nepotkali nikoho jiného, než muže a ženy v bílém. Nelíbilo se mu tam. A ještě k tomu to tam tak strašně páchlo.

Harry po jeho boku šel ale najisto a neváhal kam zahnout a kudy jít. Jako by to tam znal a ani nepotřeboval ukazatele.

Došli až někam na druhou stranu nemocnice, kde Harry zaklepal na dveře s nápisem, že se jedná o doktorský pokoj. Trvalo jen mžik, než jim otevřela celkem mladá dívka, asi tak v Harryho věku a rychle je pozvala dál.

„Ahoj, máš pro mě ty léky?" zeptal se hned Harry a Thomas se nestačil divit. Udiveně se rozhlížel a pořád mu nedocházelo, proč tenhle pokoj je oranžový.

Potřásl nad tím hlavou a zaměřil se na konverzaci těch dvou.

„Jo, mám, ale příště dej vědět dřív. Není lehké jen tak propašovat léky, takové množství, a napsat je naráz jako spotřebované. Jinak tě ale moc ráda vidím, Harry, koho sis to sebou přivedl?"

Žena se zadívala s úsměvem na Thomase a ten lehce pod tím pohledem znervózněl.

„To je Thomas. Syn mého velice dobrého přítele. Mají to teď s taťkou docela na nože, tak jsem ho vzal vyvětrat," zasmál se Harry a převzal plátěnou tašku plnou krabiček s léky a různými mastičkami.

„Aha. Máš moc pěkné oči, mladý muži. Na tebe musí děvčata pálit, co?"

Harry se uchechtl a Thomas se na něho zamračil.

„On sám je moc nevyhledává, co jsem si všiml, je to takový samotář," vysvětlil a zadíval se na hodiny. „No nic, my musíme, rád jsem tě viděl, Monico, a díky ještě jednou za tohle," pozvedl Harry tašku.

„Nemáš zač. Když budeš ještě něco potřebovat, dej vědět. A stav se někdy na kafe!" usmála se na něho pobaveně tmavovláska a otevřela jim dveře.

Harry jí ještě jednou pokynul, než se vydal stejnou cestou ven z té depresivní bílé budovy. Thomas byl strašně rád, když z ní vyšli na čerstvý vzduch.

Zhluboka se nadechl. „To to tam takhle páchne vždycky?" nakrčil nos.

„Vždycky," přisvědčil Harry. „Je to nemocnice. Smrdí to tam desinfekcí a celkově tím sterilním prostředím."

„Tak to doufám, že už tam nebudu muset."

„Ošetřovna v Bradavicích, ale je cítit stejně, ne?" pozvedl Harry obočí a zahnul za první roh.

„Ne tolik," namítl se zavrtěním hlavou Thomas.

„Když myslíš," pokrčil Harry s úsměvem rameny. „Pozor, budeme se přemisťovat, tak ať ti zase není šoufl, hrdino," zašklebil se na Thomase, který mu úšklebek ihned vrátil. Poté už se ozvalo jen typické loupnutí a Harry s Thomasem stáli před mohutnou černou bránou.

„Kde to jsme?" zeptal se Thomas trošku zaraženě. To místo se mu líbilo snad ještě méně než bílá nemocnice. Tady to pro změnu bylo všechno tmavé, spíše černé.

„To je hřbitov."

Thomas se na Harryho zmateně otočil. „A co tu děláme?"

Harry místo odpovědi otevřel bránu a se Zmijozelem po svém boku se vydal mezi náhrobky. „Slíbil jsem, že ti něco ukážu. A že si popovídáme."

„To jo, jasně, ale... tady? Je to nutné? Docela mě to tu děsí," zamumlal Thomas a držel se hned po Harryho boku.

Všude kolem nich byla cítit magie. Zřejmě se tedy nenacházeli na mudlovském hřbitově, ale na kouzelnickém. Což dávalo Thomasi ještě větší pocit zmatení.

„Hádám," začal Harry. „že tě Draco nikdy nevzal na hřbitov..." Thomas jen němě zavrtěl hlavou. „Asi k tomu měl důvod," pokýval hlavou Harry a v ruce se mu z ničeho nic objevila kytice bílých lilií.

Thomas na ní chvíli zíral, než si uvědomil, že Harry po celou dobu neměl u sebe hůlku. Kousl se do rtu, aby neotevřel pusu údivem. Harry totiž musel být sakra silný kouzelník, když kouzlil bez hůlky i beze slov. Magie ho poslouchala, jako by byla jeho dvojče a byla s ním spojená myšlenkami.

„Nemáte hůlku..." nedokázal se nakonec udržet a trošku provinile sklopil hlavu na své boty.

„Ne, to nemám," přikývl hlavou Harry.

„A nic neříkáte, když..." nakousl Zmijozel.

„Stačí mi myšlenka, Thomasi. Když magii v sobě přijmeš a necháš, aby se stala opravdu tvou součástí a ne jen pomocnou příležitostnou kamarádkou, ona se ti za to taky odvděčí."

„To jsem nevěděl... Vždycky jsem tohle chtěl umět, ale táta tvrdí, že to zvládnou jen opravdu silní kouzelníci. Potomci někoho, kdo bezhůlkovou a neverbální magií vládl," zvedl k Harrymu Thomas pohled.

„Nemyslím, že by to bylo v tomhle. Můj otec ani matka takto kouzlit nedokázali," zavrtěl Harry hlavou a sklopil květy kytice směrem k zemi. „A ani jeden nebyl mocný kouzelník. Byli to obyčejní kouzelníci. Matka pocházela z mudlovské rodiny a otec z kouzelnické. Nemám po kom dědit tak silnou magii, jak ty tvrdíš."

„Takže... bych to mohl zvládnout?" Zvědavě naklonil Thomas hlavu ke straně.

Harry se jemně zasmál. „Ano, myslím, že ano. Pomůžu ti."

„Vážně?! Tak to bude bomba!"

„Nekřič, tady lidé odpočívají..."

„Pardon."

Harry nad tím nadšením zavrtěl hlavou. „Myslím ale, že si to představuješ až moc jednoduše. Já sám obojí ovládl až před pěti lety, není to jednoduché, když nemáš učitele, který by ti poradil."

„Já budu mít ale vás!"

„To ano, ale už si dávno mohl studovat. Navíc ti mohl poradit tvůj otec. On také vládne bezhůlkovou magií, jen se tím nikde nechlubí," prozradil Harry na svého milence, který o tom tak nerad mluvil.

„To jako vážně? Proč mi to nikdy neřekl..."

Harry Thomase opět objal jednou rukou kolem ramen a vedl ho dál. „Víš, kdyby sis všímal, viděl bys to. Tvůj otec se někdy neuhlídá a použije kouzla bez přítomnosti hůlky. Nebo když vaří lektvary a pospíchá, na hůlku zapomíná. Jenže toho ty si nevšímáš."

Thomas se kousl provinile do rtu. „Když jsem byl malý, byli jsme si s tátou strašně blízcí..." zamumlal nakonec tiše. „Jenže jak jsem rostl, měl jsem pocit, že táta dělá všechno proto, aby mi můj život a školu znechutil a tak jsem se mu... rozhodl utéct. Vzdálil jsem se mu a teď už nemůžu najít k němu cestu zpátky."

„Ty se ale ani nesnažíš ji najít, Thome..."

„Snažím... Teda..."

Harry se spokojeně usmál. Docílil přesně toho, čeho chtěl. „Tvůj táta se kvůli tomu strašně trápí. Miluje tě a snaží se dělat vše proto, abys to měl v životě co nejlehčí. Bojí se o tebe. Když jsme dneska odcházeli z ošetřovny, řekla mu Poppy, aby se zamyslel, jestli to kouzlo nebylo mířené proti tobě. Zpanikařil. Myslel si, že když se jim to nepovedlo na tvém tréninku, tak už si našli přímo tebe a určitě tě už mučí nebo něco horšího. Dalo mi docela práci, než jsem ho uklidnil."

„Tak jsem vás viděl já, že jo?" zašeptal Thomas se sklopenou hlavou a jen poslouchal. Neměl ani tušení, že se jeho táta takhle užírá. Nevypadal na to. Skrýval to za tu svou ledovou masku, kterou naučil nasadit i Thomase.

„Ano. Nikdy není nic lepšího, než uklidňující hřejivé objetí, to si pamatuj. To člověk ocení nejvíc." Harry se konečně zastavil před jedním menším náhrobkem. Na pohled nebyl jiný, než všechny ostatní, kolem kterých prošly.

Thomas zvedl pohled a díval se, jak Harry na hrob pokládá kytici do velké stříbrné vázy. Až poté našel odvahu se podívat na jména na hrobu.

Vyrytá písmena hlásala jen dvě jména.

Narcisa Malfoyová a Lucius Abraxas Malfoy.

___________________________________