Zadýchaný doběhl do pokoje šestého ročníku a prudce za sebou zavřel dveře, o které se zády opřel. Nemohl tomu uvěřit. Jeho otec, ten, který mu tvrdil, jak miluje jeho druhého otce, i když není s nimi, se teď objímal s cizím mužem na chodbě?! Tohle mu nešlo rozdýchat.

Roztržitě si prohrábl vlasy a rozhodl se jít na večeři, jako by se prostě nic nedělo. Ani nevěděl, jestli to Harry jeho otci řekl, že je viděl. To teprve zjistí.

Hodil tedy na noční stolek učebnice, nasoukal se do hábitu, aby se neřeklo, že ho nenosí ani na večeře a rychle vystoupal schody ze sklepení. Zamířil bez otálení do Velké síně.

Když vešel, skoro nikdo mu nevěnoval pozornost, Draco u stolu také ještě nebyl, a tak zaplul vedle Nathalie na své obvyklé místo.

„Čau, myšáku. Tak co? Jak dopadlo rodičovské posezení?" políbila ho jako vždy na tvář a zbytek mu zašeptala do ucha, aby to nikdo jiný neslyšel.

Thomas trhnul neurčitě rameny. „Zákaz hraní, to už jste ale asi zjistili všichni..." zamumlal a znovu se v něm vznítila zlost.

„Myslím, Thomasi, že můžeš být rád, žes dneska nehrál," řekl mu naproti sedící Fred. Thomas si až v tu chvíli všimnul, že jeho stůl je neobvykle tichý. Ne, že by byl vždy hlasitější než Nebelvír, ale tentokrát byl opravdu skoro úplně zticha.

Thomas se na Freda nechápavě zadíval a povytáhl obočí. „Jak to myslíš?"

Slova se ujala ale vedle něho sedící Nathalie. „Brian hrál za tebe, byl chytač a byla na něho připravená nějaká past. Thome, on byl celý od krve a křičel, jako by mu za živa trhaly končetiny. Poppy ani Grangerová si s tím nevěděly rady a tak zavolaly tvého tátu, ale ani ten nevěděl, co s tím má dělat. Prý to vyřešil až nějaký cizinec, kterého měl tvůj táta u sebe. Musejí ho léčit po mudlovsku a bude to trvat několik týdnů, Thome. Jenže..." Nathalie se kousla do rtu.

„Co?" optal se nechápavě Thomas.

„Ta past byla pro tebe, Malfoyi," ozval se nakonec Gregory, který celou dobu poslouchal, ale nezapojil se.

Thomas k němu natočil tvář. „Proč... na mě?" zavrtěl nechápajíc hlavou.

Odpověděl mu ale hlas, který by u svého kolejního stolu vůbec nečekal. „To nikdo neví, Thomasi. Tvůj táta se to zkouší zjistit. Už napsal snad všem, kdo by o tom něco mohl vědět," sesunul se na místo vedle něho Harry.

Thomas na něho jen mírně vykulil oči a zvedl obočí. Až poté se zadíval k profesorskému stolu a všimnul si, že jeho otec tam opravdu už sedí, ale jen se v jídle nenápadně nimrá a nepřítomně do něho hledí.

Když se vrátil pohledem k Harrymu, měl pocit, že vypadá jinak, než když ho viděl v sovinci, jenže tam byla tma.

„Aha..." hlesl proto jen tiše a sledoval, jak si Harry v klidu nandavá u jeho stolu jídlo a následně ho i jí. Nevydržel to. „Vy jste byl taky ve Zmijozelu nebo proč tady vůbec sedíte?"

Harry polkl sousto, než mu odpověděl. „Nebyl... Ale to snad neznamená, že tady nemůžu sedět, ne?"

„Ne..." zamumlal Thomas a přesunul vidličkou na svém talíři houby stranou. „Prý jste pomohl Brianovi a... mému otci taky..."

„Jen jsem jim řekl, co nemají dělat," zavrtěl Harry hlavou a Thomas si všiml, že na něm celá jeho kolej i ty ostatní visí očima. „A o tvém otci si promluvíme později, potřebuje hlavně teď klid a ty mu to zrovna moc neusnadňuješ. Ale i přes to jsem tě obhájil a vybojoval ti, že se mnou můžeš jít pro mudlovské léky dneska večer, po večeři. Jen ale pod podmínkou, že budeš hodný chlapeček a budeš se mě pevně držet za ručičku."

„To myslíte vážně?" povytáhl ohromeně obočí. Nevěděl, jak dokázal jeho otce obměkčit, ale momentálně mu to bylo jedno.

„Jistě," přikývl Harry s úšklebkem.

„Ty bláho, tak tomu se říká protekce a štěstí zároveň!" ozval se David Petterson a lidé okolo něho souhlasně zamručeli nebo se nahlas zasmáli.

Thomas si až teď uvědomil, že se s Harrym baví jako staří známí u kolejního stolu před Zmijozeli. Nenápadně se kousl zevnitř do tváře.

Měl chuť se Harryho zeptat na to objetí na chodbě, ale měl pocit, že teď na to opravdu není vhodná chvíle. Rozhodl se počkat. V hlavě si ale vybavil některá slova, která na chodbě zaslechl. Proč jeho otec tak panikařil? Kdo je čí a proč na tom tak záleží? Nevěděl, byl zmatený.

S Harrym po boku klidně dovečeřel, a když se zvedl černovlasý, zvedl se i on sám. Všiml si, že hned na to Harry kývl na jeho otce, který mu kývnutí váhavě oplatil.

„Tak pojď," vzal Thomase kolem ramen a podél Zmijozelského stolu ho vyvedl až ven z Velké síně. „Máš pod tím něco normálního nebo se musíš jít převlíct?"

„Džíny a košile."

„To stačí. Sundej tu příšernost," kývl Harry k jeho hábitu, a když tak Thomas pobaveně učinil, zmenšil ho a nacpal do své kapsy. „Tak pojď, ty pohromo, hezky si spolu popovídáme."

„To vám řekl otec? Ať se mnou promluvíte?" zeptal se nedůvěřivě Thomas, když po Harryho boku opouštěl hrad.

„Ne. Tvůj otec je moc hrdý na to, aby mě o něco takového požádal. Já na něm ale vidím, že ho trápíš, takže jsem se rozhodl, že ti promluvím do duše já sám."

„To jako vážně?"

„Něco se ti snad nezdá?"

„Ne, já... teda jako mě to nevadí, ale... vždyť mě skoro vůbec neznáte, tak..." pokrčil Thomas rameny. Harry si ho za hranici pozemků přitáhl k sobě.

„A v tom ty vidíš problém? Já teda ne," nenechal ho ani opovědět a společně se přemístili.

Thomas se hned po přesunu předklonil a málem vyzvrátil večeři, kterou do sebe tak pracně nasoukal. „Sakra, nemůžete mě alespoň varovat?" chytil se za rozbouřený žaludek.

„Promiň, myslel jsem, že seš zvyklí," odpověděl mu pobaveně Harry a poplácal ho lehce po zádech. „Dobrý?"

„Jo, jsem v pohodě," zasmál se tiše Thomas a pomalu se narovnal. Ten chlap se mu začínal líbit čím dál víc. Byl úplně jiný, než jeho otec. Ten byl upjatý, přísný a vše bral až moc vážně. Harry byl zábavný a nebral si s ním servítky. Jednal s ním jako s mužem a ne jako s dítětem.

„Tak jdeme. Vyzvedneme ty léky a já ti potom něco ukážu, bereš?" pousmál se na něho Harry. Thomas mu pouze přikývl na souhlas, než se vydali do budovy před nimi.