Zdravím všechny, co se dostali až sem, ke čtvrté kapitole!

Jsem opravdu moc ráda, že vidím, že to alespoň někdo čte, ale největší radost mi dělají komentáře a hvězdičky, takže bych tenhle díl chtěla věnovat všem, kteří komentují nebo alespoň dávají hvězdičky. Jsem vám za to nesmírně vděčná, opravdu! :)

Draco se rychle posadil a zbrkle si otíral vlhké tváře. Ať už byl na druhé straně kdokoliv, musel vypadat, jako že se nic neděje, reprezentativně, byl přece učitel.

Cestou ke dveřím vrhnul poslední pohled do zrcadla, rukou si projel vlasy, než s ledovou maskou otevřel vchod do komnat.

Překvapeně zamrkal na udýchanou Gragerovou. Poté povytáhl v otázce obočí.

Hermiona vrhla pohled dovnitř, kde k ní zády seděl Harry a Draco byl rád, že pohovku postavil takto.

„Já... Omlouvám se, že ruším, ale potřebuji s Poppy tvojí pomoc, Malfoyi. Jde o Twista ze Zmijozelu. Měli trénink a... já nevím, co přesně se stalo. Spoluhráči to popisují, jako by narazil do neviditelné stěny a... Malfoyi, on krvácí po celém těle, nejde to zastavit!" Hermioně vyhrkly do očí slzy.

Až teď si Draco všiml, že měla na rukou a oblečení krev. „Hned jsem tam, běž napřed!" vyhrknul Draco a zavřel za sebou. Hodlal si sebou vzít některé své lektvary.

„Jdu s tebou," ozval se Harry.

„Ne, nemůžeš, poznají tě," Zavrtěl Draco prudce hlavou a zbrkle házel lahvičky do pytlíčku.

„Ne takhle," argumentoval Harry, a když se na něho Draco podíval, nestál tam Harry, ale neznámý černovlasý muž s hnědýma očima.

„Fajn, ale dělej!" zastrčil si do zadní kapsy džínsů svou hůlku a společně s Harrym se krbem odletaxoval na ošetřovnu.

Udělalo se mu lehce nevolno, když viděl tu spoušť. Všude byla krev, Twist svázaný kouzlem na lůžku křičel tak nahlas, až to rvalo uši a po těle měl všude hluboké šrámy. Hermiona s Poppy se ho snažili uklidnit.

„Co jste zkoušely?" přiběhl k nim a švihl hůlkou, aby vyvolal svá vlastní diagnostická kouzla. Byla pokročilejší, než Poppyna. Ale ani tak pořádně nic neviděl. Žádná vnitřní zranění. Jen se mu zdálo, že Twist začal křičet ještě hlasitěji.

„Všechno! Kouzla i lektvary. Čím víc toho používáme, tím víc chlapec křičí a krvácí," zavrtěla Poppy bezmocně hlavou.

Draco přejížděl očima rychle po mladíkově těle a hledal, co se to sním děje. Koutkem oka si všiml, že vedle něho stojí Harry. A dělá to samé.

Poté se ale Harry předklonil, chytil mladíka za tváře a zadíval se mu postupně do každé zorničky. Pomalu mu před očima pohnul rukou, pak prstem, ale mladík nereagoval. Jen pořád třeštil oči na strop a křičel.

„Draco, zruš všechna kouzla, hned..." zamumlal muž vedle něho, když se narovnal a Draco se na něho zmateně zahleděl.

Poppy prudce zavrtěla hlavou. „To nesmíte! Vykrvácí, když ta kouzla zrušíte a ještě víc si ublíží!"

Harry se na ni ale ani nepodíval a jen naléhavě hleděl do Dracových očí. Ten mu pohled zmateně opětoval a v duchu se ptal, co ho k tomu rozhodnutí vede. Nakonec ale pohled odvrátil, semkl rty do úzké linky a věnoval Poppy rozhodný pohled.

„Finite incantatem," zamumlal a smiřoval se s tím nejhorším.

Křik náhle přestal, ale Brian na posteli se jen schoulil do klubíčka a třásl se bolestí. Už ale nekřičel.

Draco se zadíval upřeně na Harryho. Ten mu ale pohled nevracel a hleděl jen na chlapce na lůžku. „Nesmíte na něj používat kouzla ani lektvary," zkonstatoval poté pouze. „Musíte ho léčit jako mudlové. Ručně. Otřete ho hadrem namočeným ve vodě a nechte ho být. Seženu vám mudlovské léky, ale bude to chvíli trvat," zadíval se Harry na sinalou Poppy, která jen lehce přikývla a odběhla.

Draco se podíval na Hermionu na druhé straně postele. Tak naopak zírala na Harryho a Draco cítil, jak se mu sevřely vnitřnosti. Ona něco věděla. Nebo alespoň tušila.

„Já..." začala nejistým hlasem. Draco ji ale nenechal myšlenku dokončit.

„My musíme už jít. Wille?" dotkl se Draco Harryho paže a ten na něho zmateně zamrkal, než pomalu přikývl.

Společně se pomalu vydali na chodbu. Než ale stačili dojít za první roh, vyběhla z ošetřovny Poppy.

„Pane Malfoyi?" přešla k nim. „Jen byste měl vědět, že ten chlapec byl na tréninku místo vašeho syna, jak jste Zmijozelům řekl. Na postu chytače. Myslím, že byste měl přemýšlet, jestli ta kletba nebyla mířená proti němu..."

Draco jen přikývl a počkal, dokud Poppy opět neodejde. Poté prudce hmátl po Harryho ruce a začal ho táhnout směrem, kde tušil Thomase. Srdce mu zběsile tlouklo v hrudi.

Harry ho ale o několik zatáček dál zastavil, protože blonďák absolutně nereagoval na jeho slova. „Draco!" zatřásl s ním. Až v tu chvíli se muž probral a zmateně zamrkal. Panika se v jeho očích šířila, jako by koukal do zrcadla.

„N-ne. Harry. Musíme. Musíme!" zakoktal zmateně. „Musíme ho najít, co když..."

„Draco, uklidni se, nic mu není, plašíš určitě zbytečně!"

„Ne! Ty to nechápeš! Oni to určitě ví, zjistili to! Že je tvůj! Musíme za ním!" Draco se mu snažil vytrhnout, ale neměl tolik síly.

„Draco! Uklidni se, sakra! Nic mu není! Brumbál by to už věděl, uklidni se!" vzal blonďákovu hlavu do dlaní a opřel si své čelo o to jeho. „Klid, lásko, klid..." zamumlal konejšivým hlasem a sledoval, jak blonďák zavřel oči a jeho dech se zklidňuje. „Tak je to správně..." hladil ho palci po tvářích.

Draco těžce přehltnul, než pomalu otevřel oči. Měl je ale sklopené k zemi. „Omlouvám se..." zašeptal tichounce a poté Harryho objal pevně kolem zad, prsty mu zarývajíc do míst v oblasti lopatek.

„To nic, jen jsi zpanikařil," pohladil blonďáka po celé délce zad.

***

Thomas zůstal v prázdné chladné třídě ještě dlouho po otcově výstupu. Seděl na zemi, nohy nataženě před sebou a přemýšlel. Nechtělo se mu pryč z jediného důvodu. Kdyby vyšel na chodbu, viděl by z oken na famfrpálový trénink jeho týmu, na který on sám nemohl. Věděl, že otec by se dohmátl toho, že tam byl, proto to ani nezkoušel.

Teď když už si byl jistý, že trénink určitě skončil, se pomalu vyškrábal na nohy a vyšel do tmavé chodby. Začínalo se stmívat a tak odhadoval, že většina školy je na večeři ve Velké síňi, proto je na chodbách prázdno.

Pomalu se tedy vydal po schodech dolů, aby si mohl na koleji odložit učebnice a sám si také dojít na večeři.

Když se přibližoval k chodbě, která vedla k sovinci a zároveň k ošetřovně, zaslechl hlasy. Měl pocit, že oba zná. Po chvilce poslouchání v tom jednom poznal svého otce. V tom druhém nikoho známého, jen prostě věděl, že ten hlas už slyšel.

Když slyšel, že se rozhovor uklidnil, opatrně vykoukl z poza rohu a zadíval se na objímající dvojici. Blonďatý muž byl k němu zády, ale i tak ho Thomas poznal.

Když se zaměřil na druhého muže, překvapeně zamrkal. Byl to Harry, ten, kterého dnes potkal v sovinci. A objímal jeho otce.

V okamžiku, kdy se naněho obrátily hnědé oči, ztuhl a vytřeštil ty vlastní zelené. Poté se rozhodl prozbabělý útěk.