V celých Bradavicích propukl naprostý zmatek. Studenti někteří stále jen ve svých věcech na spaní běhali po chodbách a snažili se dostat nejkratší cestou do Velké síně. Každý byl poučen, co znamená tato siréna. Nebezpečí.

Harry postrčil Thomase směrem k jeho bývalému pokoji. „Vezmi si hůlku a plášť, ano?"

Thomas jen přikývl a rozešel se, ale udělal jen pár kroků, než se prudce zastavil. „Harry!"

„Ano?"

„J-já... Nechal jsem ten plášť ve věži. Já omlouvám se, nějak jsem-"

„Teď to prosím tě neřeš," zavrtěl hlavou Harry, „vyřídíme si to potom. Vezmi si prostě hůlku a Pobertův plánek, nesmíme ho tu nechat."

Blonďák zakýval hlavou a snažil se uklidnit, aby neměl v hlavě takový guláš. Zobrazovaly se mu jen ty nejhorší scénáře, kdy nezvaný host má v rukou jeho plášť a k tomu plánek. Než by něco podezřelého došlo, mohl by být klidně mrtvý.

Rychle zatřepal hlavou, aby tyhle myšlenky vyhnal a vběhl do svého pokoje, kde popadl hůlku. Poté vzal i Pobertův plánek a nakonec Dracovu brašnu s nouzovými lektvary. Jen hádal, že je určitě bude potřebovat. Později.

„Jdeš?" zavolal na něho netrpělivě Harry.

Thomas mu neodpověděl a místo odpovědi prostě vyběhl ze svého pokoje. Pohled mu ihned padl na Draca, který bezmocně visel v Harryho náručí. Trošku ho ten pohled vyděsil a zřejmě se to na jeho obličeje hodně jasně projevilo.

„Jen jsem mu dal lektvar na spaní, jen tak se neprobudí. Musíme ale jít, Thomasi," uklidnil ho Harry svými slovy a následně vyrazil ke dveřím, které bezhůlkovou a neverbální magií otevřel.

Na chodbě už bylo ale celkem pusto. Sem tam rychlou chůzí potkali opožděného vyděšeného studenta, což nebylo pro Harryho ani Thomase moc dobré. Jestli totiž měl vrah na sobě neviditelný plášť, byli slušně řečeno v háji.

Harry se za každým rohem proto jen zběžně otáčel a svou magií pročesával okolí, jestli na něcokoho neznámého nenarazí.

Zároveň s tím si ale uvědomil, že teď to celé praskne. Až přinese Draca v náručí do sálu, už nebude cesty zpět a bude ještě těžší najít viníka. V tu chvíli každému totiž dojde, že to Thomas je jeho syn. A Harry měl pocit, že přesně tohle měl jejich vrah a pronásledovatel v plánu. Nechce být odhalen a je dost možné, že na hradě ani není, že jen chtěl postrašit a zase odejít. Upoutat pozornost a zároveň vnést do mnoha tváří zmatek.

Harry celou cestu usilovně přemýšlel, ale věděl, že jinudy cesta nevede. Kdyby Dracovi nedal lektvar na spaní, možná by nějaká možnost utajení ještě byla, ale teď ne.

Nebo by mohl zkusit podvádět a počkat, kdo všechno se chytne.

„Thomasi, vnímáš mě?"

Blonďák po jeho boku sebou za chůze škubl, ale otočil k němu tvář s otázkou jasně vepsanou v očích.

„Chceš dál hrát hru a podvádět nebo chceš, aby vše už konečně prasklo," zeptal se ho na celkem jednoduchou věc a netrpělivě čekal na odpověď. Byl čím dál více nervózní, když všude okolo vnímal to hrozné ticho. Ideální prostředí pro útok.

„J-já nevím..." zakoktal se Thomas a zrychlil ještě tempo.

Harry si v duchu povzdechl. Pro ně celkově by bylo samozřejmě lepší hrát divadlo, aby našli viníka, ale co pro Thomase. Nebylo by lepší, aby měl více kamarádů, kteří se kolem něho budou motat, nebo to naopak bude jen ještě horší, aby jeden z těch kamarádů nebyl pomocník jeho vraha...

Harry měl chuť frustrovaně zavrčet, ale nakonec se udržel a jen díky své magii otevřel dveře do Velké síně. Zvládli to.

Prudkým bouchnutím na sebe ale upoutal až moc nechtěné pozornosti. Mezi studenty se proto skoro ihned rozjela šeptanda, jak se dalo přepokládat.

Harry začínal být ale trošku nervózní více. „Poppy?" zavolal do sálu a oddechl si, když se z davu vynořila udýchaná kouzelnice. „Nic mu není," zavrtěl ihned hlavou Harry, „jen si vzal lektvar na spaní. Asi tak před půl hodinou a potřebuju ho někam uložit."

Lékouzelice rázně přikývla a nasměrovala Harryho i s blonďákem v náručí za plentu, kde stály vedle sebe prázdné postele, a za stěnou bylo použito kouzlo soukromí, takže Harry neslyšel nic z venku a nikdo neslyšel ani je uvnitř.

„Vážně mu... nic není, Harry?" přeptala se pro jistotu ještě kouzelnice.

Harry ale opět zavrtěl hlavou. „Myslím, že ne. Předtím teda ještě zvracel, ale myslím, že to bylo z nervů. Thomas byl na nočním výletě a Draco to nějak nemohl unést."

„Chápu," přikývla žena, „ jen pro jistotu se na něho poté podívám, ano? A ty bys měl jít buď vysvětlovat ven, a nebo jít hlídat Thomase. Aby se mu něco nestalo, nevíš, kdo všechno se mezi studenty schovává a dokáže schovat," poučila Harryho tiše.

„Jistě, jen... Nevím, jestli je to dobrý nápad..."

„Myslím, že už to všem došlo, Harry. Jen je musíš postavit před hotovou věc a nedat jim šanci odtud utéct. Zabezpeč to tu, aby se nikdo nedostal dovnitř ani ven, ano?"

V tu chvíli si Harry připadal opět jako ten malý chlapec, kterému Poppy nadávala a hlásala pokaždé, že už ho na ošetřovně nechce ani vidět. Byl tam totiž snad více, než ve své posteli v Nebelvíru.

„A Harry?"

„Ano?" zmateně se ještě na lékouzelnici otočil.

„První najdi Thomase."

„Ale ten je-" Harry umlkl v půlce věty, když se otočil a za sebou svého blonďatého syna stát neviděl. Srdce mu vynechalo jeden úder, když vyběhl z poza plenty a zběsile se rozhlížel kolem. „Thomasi?" zavolal vyděšeně a v tu chvíli mu bylo opravdu jedno, že teď vše jen potvrzuje. Všechny ty domněnky.

Studenti se začali rozhlížet kolem sebe, ale blonďatý Zmijozel, jako by... zmizel.

„Do háje!" zanadával Harry, když si uvědomil, co znamená, když Thomas nebyl uvnitř místnosti, kde být měl.

__________________

Dobrou noc přeji a někomu možná ráno nebo dopoledne, co já vím. :D

Každopádně jsem to ale dokázala a donutila se napsat další díl WK, jste rádi? Já doufám, že ano. Já totiž jsem. :D ;)

Jinak ale moc děkuji za všechny reakce u minulé kapitoly, která byla, uf, no, už je to dávno. :) Moc moc děkuji. :)

A držím pěsti ve škole!

PisálekMaty