První sluneční paprsky osvítily skrz okno dvě těla na starší pohovce zachumlané pod dekou a přitisklé k sobě.

Drobnější chlapec s blond vlasy ležel schoulený podél boku toho druhého a svou tvář měl pevně zavrtanou v ohbí druhého krku. Oba měli neuvěřitelné štěstí, že je sobota a ne normální školní den, protože sluníčko hlásilo při nejmenším už sedm hodin ráno a oni oba byli stále ponořeni v říši snů.

To se ale mělo každou chvíli změnit.

Jamesovi se nejdříve zachvěly řasy a poté s pomalým mrkáním se světu ukázaly i jeho oči stále ještě trošku zamlžené a zmatené spánkem. Hned ale jak si uvědomil, kde se to vlastně nachází, chvilka nepochopení vymizela a on sklopil oči dolů k Thomasovi. Usmál se. Tohle bylo totiž snad nejhezčí ráno, které zatím zažil.

Opatrně vymotal volnou ruku zpod deky a lehce přejel hřbetem dlaně po blonďákově tváři uvolněné spánkem. Byl tak krásný, když spal. Snad ještě krásnější, než když byl vzhůru. A byl jeho. Sice si to ještě neřekli, ale měl pocit, že to vědí tak nějak oba.

Thomas se i pod tím lehoučkým dotekem zavrtěl, tiše si povzdechl a se zmateným mrkáním též ukázal své zelené poklady. Když jeho pohled zachytil usmívajícího se Jamese, ihned mu úsměv vrátil.

„Dobré ráno," zašeptal tiše James.

„Ahoj," oplatil mu Thomas a natáhl se pro polibek. Vláčné spojení rtů sice trvalo jen chvilku, ale i tak si ho oba uměli vychutnat.

Když se od sebe mírně neochotně odtáhli, Thomas se pomalu posadil a odhalil tak své tělo jen v boxerkách a košili.

James měl na sobě pro změnu jen tričko a boxerky a spokojený úsměv na rtech.

„Co se tak žulíš?" otočil na něho přes rameno tvář Thomas a sám vstal, aby si mohl dojít pro džíny přehozené přes židli u stolku uprostřed místnosti. Nijak se nestyděl, protože po minulé noci by ani nemohl. Nedělali nic... zásadního, ale i jen prosté líbání a dělání cucfleků tomu druhému jistý stud potlačí.

James se usmál ještě více. „Musím se usmívat, když vidím tu dokonalost, která je snad moje," pokrčil lehce rameny a zapřel se na loktech, aby na blondýna měl lepší výhled.

Thomas zavrtěl pobaveně hlavou. „Tak to potom jo, to ti schvaluji," přejel si dlaní po pravé straně šíje, kde si byl vědom hned několika znamének. Chtěl si je nechat, aby každý hezky viděl, že někoho má nebo s někým přinejmenším byl, ale bál se. Proto zvedl hůlku a postupně se dotkl hrotem každého znaménka, které po doteku dřeva zmizelo.

„Už jsem ti říkal, že jsi krásný?" naklonil James hlavu ke straně a sledoval ty ladné křivky a pohyby svého přítele.

Thomas se tiše zasmál. „Ano, včera asi tak čtyřikrát, ale můžeš pokračovat, jestli chceš," nasadil si blondýn úzké černé džíny a přesunul se zpátky na pohovku k Jamesovi, kde se posadil. „Budu muset jít, táta mě zabije..." přiložil ruku na Jamesovu tvář.

Zrzek se do toho doteku opřel a přivřel oči. „Už?" zamumlal sklesle.

„Ano," zasmál se opět Thomas a sklonil se k Jamesovým rtům. „Vždyť jsme spolu byli celou noc. Ani nevím, co mám říct tátovi, aby nevyváděl," řekl, když se odtáhl.

„Zkus to říct první Harrymu, pravdu, myslím, že on by ti pomohl pravdu nějak zaobalit," posadil se i James a následně se natáhl dolů na zem pro své vlastní kalhoty.

Thomas si povzdechl. „Nevím. Tak jako tak to slíznu, to si sem jistý. Doufám, že mi nedá zaracha," protočil očima.

„Je ti sedmnáct, Thommy, připomeň mu to, ano? Nejsi malé dítě."

„Vždyť já vím, ale táta se o mě prostě bojí. Hlavně teď, když tu jsou ty útoky na mou osobu a tak. Má strach, že mě ztratí, to by nepřežil..."

James jenom něco zamručel. Ani jemu se totiž nelíbila ta představa, že by měl Thomas domácí vězení. Museli by poté nějak vymyslet, jak se potkávat ještě tajněji, než to šlo do teď. A když nad tím tak přemýšlel, sám tohle schovávání nechtěl. Asi to řekne. Bude to lepší pro oba. Jen nevěděl, komu by to měl říct první. Jestli mámě nebo tátovi. Věděl, že oba budou reagovat přehnaně.

„Půjdeme?" zeptal se tiše Thomas, když se James dooblékl a postavil se, aby pomocí hůlky uklidnil místnost do původního stavu.

James jen pomalu poté přikývl a rozešel se zadumaný ze schodů dolů. Když potom definitivně zavřel za sebou a Thomasem dveře, tiše si povzdechl.

„Takže... ahoj?" kousl se Thomas do vnitřku své tváře. Nechtěl se loučit, protože loučení nesnášel. Neměl rád, když od něho někdo odcházel.

James se jen beze slova rozhlédl, než si blonďáka vtáhl do pevného objetí a věnoval mu pusu do vlasů.

Thomas mu obmotal své ruce kolem zad a pevně se k němu přitiskl. Nechtěl se ani ptát, kdy se zase uvidí, protože o tom teprve rozhodne Draco. A Thomas věděl, že jeho otec nebude mírný a od Harryho si do výchovy mluvit nenechá.

„Dej mi vědět, ano?" zamumlal tiše James, než se odtáhl a povzbudivě se na blondýna usmál a pohladil ho po tváři.

„Jo," vrátil mu Thomas nejistý úsměv, než se neochotně obrátil směrem ke schodům a rozešel se dolů.

Myšlenky mu utíkaly k okamžiku, kdy vejde do otcových komnat a slízne si vše i s omáčkou. Už jen z té představy se mu svíral žaludek. Zkousne vše, ale jediné co nechce, je domácí vězení jako malé dítě. To byla jedna z nevýhod, když váš rodič byl i bradavický profesor.

S hlubokým nádechem se zastavil přede dveřmi, chvíli si dodával odvahu čelit otci a až poté bez zaklepání vešel.

To, co se mu dostalo do zorného pohledu první, byl klidně sedící Harry na pohovce naproti němu, který upíjel ze své ranní kávy zřejmě. Pohled na něho Thomase trošku uklidnil. Klid byl ale ihned vzápětí pryč, když přesunul oči kousek vedle a zadíval se tak do zuřivých šedých očí.

Draco nevypadal vůbec klidně jako Harry.

Zatímco totiž jeho tmavovlasý otec popíjel kávu, jeho světlovlasý otec stál kousek od krbu, jeho tělo bylo celé napřímené zlobou a Thomas na něm i poznal, že pevně zatíná zuby.

Bylo zle.

Thomas s nepříjemným pocitem polkl a zavřel za sebou dveře. Už nebylo cesty zpět. „A-Ahoj..."

_______________________

Zdravím! ;)

Slíbená kapitola je tu, ale bohužel se mi do ní nevešlo vše, co jsem chtěla. Tak trošku se mi vše protáhlo, takže... bohužel, Draco bude vyvádět až v další kapitole. :D

Jinak ale doufám, že se Vám kapitola alespoň trošku líbila. A moc děkuji za komentáře u té minulé. :)

PisálekMaty