Thomas se provinile kousl do rtu. Tohle nechtěl. „Tohle jsem asi posral, co?" zeptal se tiše.

Harry se na něho jen letmo podíval a prohrábl si vlasy. „To my oba."

Oba na chvíli mlčely, než se ozval Thomas. „Neměl bys za ním jít?" zeptal se lehce skepticky. „Omluvit se?"

„To bys měl jít i ty," vrátil mu to Harry.

Thomas se andílkovsky usmál. „Jenže já s tátou nespím."

Harry se na něho zamračil. „Koukám, že ty budeš pěkně vysoký hráč..." zavrčel, ale narovnal se, že opravdu půjde.

„S tím počítej, otče!" Stále se tak hezky usmíval Thomas, a když se na něho Harry podíval, popohnal ho gestem rukama, ať už jde.

Harry se ale stejně zastavil u jedné ze skříněk a z jedné ze zásuvek vytáhl potrhaný velký kus hadru, s kterým se poté vrátil zpátky k Thomasovi a hodil mu ho do klína.

Thomas měl chuť se oklepat a skoro se bál na hadr sáhnout. „Co to jako je? S tím se mám jako přikrejt?" vyklenul obočí a nedůvěřivě si látku prohlížel, jako by se snad měla co chvíli rozpadnout.

„Můžeš to zkusit, ty trubko," zavrtěl nad ním hlavou Harry, než přešel ke dveřím a mávnutím rukou je odemkl. „Jo a mimochodem, Dracovi o tom radši neříkej," zašklebil se a následně zmizel v místnosti za dveřmi, které za sebou opět zamknul.

Thomas nestačil zírat.

Nejdříve se zadíval na dveře, kde byla otcova ložnice a poté zpátky na látku ve svých rukách. Nechápal, proč se Potter smál, když mu ji dával a ani proč by to neměl říkat tátovi. Vždyť on deku měl a pěknou na rozdíl od tohoto.

Nakonec si ale povzdechl a se zavrtěním hlavou deku rozbalil a překryl si s ním nohy. Hned na to se mu rozšířily zorničky zděšením. „Moje nohy..." poplácal místo, kde měly být nohy i kus látky. Opravdu je cítil, ale neviděl nic. Jako by prostě nohy neměl.

A poté mu to došlo.

Neviditelný plášť.

Znovu se zadíval na dveře do ložnice, než se široce usmál. Potter mu dal svůj neviditelný plášť, o kterém všichni na škole básnili!

„Díky!" řekl nahlas, i když pochyboval, že ho alespoň jeden z jeho otců uslyší.

Následně se nadšeně postavil, přetáhl přes sebe tu prašivinu celou a přešel k zrcadlu, ve kterém se neviděl. Měl chuť vypísknout jako malé dítě, ale neudělal to.

Ještě jednou v duchu Potterovi poděkoval, než zmizel z otcových pokojů na chodbu a vydal se na noční průzkum hradu.

Na chodbách ale skoro nikdo nebyl. Potkal jen učitele na astronomii a poté Nebelvírského prefekta. Ani nevěděl jeho jméno. Když ale zahnul za roh jedné z chodeb, leknutím skoro nadskočil.

Kousek od něho totiž ve výklenku seděl James Weasley a díval se ven na noční pozemky. Když ale Thomas prudce strnul v pohybu, s přimhouřenýma očima se tím směrem zadíval. Thomas věděl proč. Musel slyšet jeho kroky a teď mu je divné, že nikoho v té tmě nevidí.

Pousmál se a čekal na místě, jestli Jamesovi něco dojde. Byl chytrý a mohlo by.

Zrzek ještě chvíli se jeho směrem díval, než zavrtěl hlavou a pomalu ze svého místa v okně sklouzl na zem na nohy. Poté se pomalu vydal Thomasovým směrem, ale nevypadal, že by nějak o Thomasovi věděl. Jako by prostě kroky, které předtím slyšel, vypustil z hlavy a neřešil je.

Thomas měl chuť po něm sáhnout a nebo si plášť sundat, ale ani jednoho nebylo potřeba.

Když kolem něho totiž zrzek procházel, natáhl ruku a prudce z Thomase látku stáhl. Ten jen překvapeně zamrkal, zatímco se na něho James lehce usmál. „Věděl jsem to..." zamumlal a uvolnil prsty, v kterých neviditelnou látku svíral.

„Jak?" zmohl se Thomas jen na jediné slovo a plášť si na sobě upravil.

„Takové tušení. Mamka s tátou mi vyprávěli o jejich mladých časech s Harry Potterem a jeho neviditelným pláštěm," přiznal tiše James a naklonil hlavu lehce ke straně.

Thomas na něho přimhouřil oči. „Stejně mi ale nedochází, jak sis to dokázal spojit se mnou."

James na něho chvíli mlčky hleděl, než se usmál a sklopil hlavu. „Pojď se mnou a já ti to řeknu."

„Kam?"

„Nahoru. Do astronomické věže," zadíval se mu James do očí a Thomas pod tím pohledem jen mlčky přikývl. Nadzvedl lem látky a nechal pod ní vklouznout i zrzavého Nebelvíra, který hned poté beze slova vyrazil nahoru po schodech.

Thomas se jen nechal vést, protože nahoře se moc dobře neorientoval. Měl prošlé celé sklepení, ale vršek Bradavic ještě ne. Hodlal to ale hned napravit. Už to totiž nebylo zakázané území. S neviditelným pláštěm ne.

Oba tiše vystoupali až do nejvyšší věže a James s tichým skřípotem otevřel dveře do jejího nitra.

Thomas tu už párkrát byl, ale stejně ho to tu vždycky fascinovalo. Ta výška. Výhled. Hvězdy. Prostě nádhera.

Tiše z nich obou nechal sklouznout neviditelný plášť a přehodil si ho přes předloktí.

„Pojď," pobídl ho tiše James a sám přešel místnost až k velkému otevřenému oknu, kde se posadil.

Thomas ho po chvilce váhání následoval, ale plášť si odložil na pohovku uprostřed místnosti. Poté se posadil vedle Jamese a stejně jako zrzavý chlapec přehodil nohy dolů přes okraj. Kouzla je chránila před pádem z okna ven.

„Líbí?" optal se s úsměvem James, když se díval nahoru na oblohu plnou hvězd.

„Jo, je to nádhera," pousmál se i Thomas a ani nevěděl, kde se to v něm vzalo. „Nejsme ale tady kvůli tomu, ne?"

„Tak částečně jsme. Doufal jsem, že na to třeba zapomeneš, když uvidíš tohle," zasmál se zrzek a stočil pohled od oblohy na Thomasovu tvář vedle sebe.

Blondýn tiše pod tím hlubokým čokoládovým pohledem polknul.

„Fakt chceš vědět pravdu?" zašeptal James velice tiše, snad jako by nechtěl Thomase vyděsit.

Thomas jen přikývl.

James prohloubil svůj úsměv, než pohled opět přesunul do tmy před sebe a promluvil. „Vím, že to ty jsi to dítě Harryho Pottera."

__________________________

Hezký večer!

Tak jsem to nakonec dokázala. :D Myslela jsem, že dneska už to prostě nenapíšu, ale nakonec mě teď večer popadla psavá a tak jsem toho využila u téhle povídky, kde mám prozatím více nápadů ohledně děje. :) Doufám, že je alespoň někdo rád. :)

Jako náhradu za toto jsem přidala kapitolu Red Roses, což mě nemrzí. Alespoň jsem někomu udělala větší radost. :) Kdo ještě nečetl, může nepravit. ;)

PisálekMaty