„Máme stejné oči..." zašeptal tiše Thomas.

„To máte, úplně stejné." Draco čekal, kdy Thomasovi dojde, na koho to vlastně kouká, ale ten byl tak nadšený, že vidí svého druhého otce, že zřejmě na to ostatní úplně zapomněl. Nikdy se totiž nezajímal, jak vypadal jím nenáviděný chlapec, který přežil.

„Někoho mi připomíná..." zamumlal Thomas přemýšlivě a přimhouřil na obrázek oči. Dvě oči ho za obroučkami kulatých brýlí ho neustále pozorovaly. Kulaté brýle. Kulaté. Tak nevkusné. Kulaté.

Thomasovy zorničky se prudce rozšířily a on na svého otce upřel nevěřícný pohled. „Není to ten, kdo si myslím, že to je, že ne, tati?"

Draco uhnul pohledem stranou a Thomas se prudce nadechl.

„Bože můj, já hlupák, že mi to nikdy nedošlo! Zelené oči a brýle, ty mám taky po něm! Jenže já je nemusím nosit pořád, jen někdy! Sakra! Kdys mi to jako hodlal říct?! Proč si mi to nechtěl říct! Protože si věděl, jaká bude moje reakce nebo proč?!"

„Tak to není, Thome... Dokud nikdo nevěděl, že tvůj táta je... Harry Potter, tak jsi byl v bezpečí. Na světě jsou stále lidé, kteří po něm jdou a po všem, na čem Harrymu záleží. Musíš to přece pochopit. Bál jsem se o tebe..."

„Panu Potterovi na mně záleží?! Vždyť se mě ani neobtěžoval vychovat nebo se se mnou jakkoliv spojit!"

Draco mlčel. Věděl, že Thomas to nepřijme jen tak v klidu.

„Ten zbabělec tě jen tak opustil, tati! A ty ho ještě bráníš!" vykřikl Thomas.

„To není pravda, Thomasi! Jak by asi bylo tobě, kdyby ses dozvěděl, že na tvém životě visí životy všech? Že bez ustání každý den svou přítomností svou rodinu ohrožuješ?"

„To ho neomlouvá! Neměl tě tu nechat! Byl jsi těhotný! Co kdyby šel někdo i po tobě, co kdyby se to dozvěděli?!"

„Oni to už ale vědí, Thomasi..."

Thomas se hluboce nadechl k dalším slovům, ale zarazil se, jak mu došel význam Dracových slov. „T-to včera bylo kvůli tomu?" zašeptal.

„Chtějí tebe, Thommy. Šli tě hledat ke mně do komnat, a když nenašli, vybili si zlost na mně. Nejsi v bezpečí. Už ne. Ani tady. Nevím, jak se to dozvěděli, ale vědí, že seš dítě Harryho Pottera a chtějí získat moc, kterou ty máš v sobě. Seš potomkem velice silného kouzelníka a mě a oni to chtějí, chtějí tvou magii."

„A-ale jak?"

„Sebrali by ti jí, udělali z tebe motáka a nebo tě možná i zabili, abys je nemohl usvědčit. Poslouchej mě, Thome. Sice si nepamatuju, jak na tom teď seš, ale Harry ti pomůže."

„Tvůj nejlepší kamarád Harry?"

„Ano, přesně ten Harry ti pomůže. Umí toho opravdu hodně a on tě i ochrání. Věř mi. Nesmíš nikam jít sám. Rozumíš mi?"

„Jo..." zašeptal Thomas a znovu si položil hlavu na Dracovo rameno. Začalo mu totiž docházet, proč byl na něho vždy otec tak přísný. Proč po něm chtěl nejlepší výsledky ze třídy. Proč se o něho tak bál. Proč se snažil ho k sobě zase přitáhnout, ačkoliv to Thomas odmítal, že už není malé dítě.

Bál se o něho kvůli jeho otci. Kvůli tomu, co za magii měl v sobě.

Z nějakého důvodu si mu v mysli objevila Nathalie, a jak říkala, že by Harry Pottera klidně za otce brala. Musel se tomu pousmát.

„Vím, že je to těžký, Thommy,..." zamumlal mu otec do vlasů. „ale nesmíš to nikomu říct. Učitelé to vědí jen někteří, a jestli je v řadách studentů někdo, kdo donáší tomu, kdo ti chce ublížit, bylo by to moc nebezpečný."

„Nikomu to neřeknu..."

Draco si oddechl a i přes bolest syna pevněji sevřel v objetí.

„Tati? Doprohlídnem si to album?" zeptal se po chvíli ticha Thomas a natočil hlavu, aby se mohl na fotografie dobře dívat.

„Dobře..."

                                                                                         ***

Harry se mezitím tichou chodbou dostal až před chrlič, který ho bez jakéhokoliv slova pustil dál. Poznal jeho magii a zřejmě měl od Brumbála nařízeno, že ho má pustit dovnitř.

Pomalu tedy vystoupal nahoru po schodech a se zaklepáním vešel do ředitelny.

„Harry! Chlapče, už jsem tě čekal," usmál se na něho Brumbál. „Dáš si něco? Čaj nebo snad citrónový bonbón?"

„Ne, děkuju, nedám si nic. Přišel jsem si promluvit a taky snad možná pro radu," posadil se Harry do křesla naproti Brumbálovi a zrušil kouzlo, které krylo jeho pravou podobu.

„Tak povídej, co máš na srdci, Harry?" opřel se starý kouzelník do svého křesla a nespustil Harryho tvář z dohledu.

Harry k němu zvedl svůj zelený pohled, než jím uhnul stranou. „Bradavice už nejsou bezpečné. Sám to moc dobře víte, protože to vy jste mě kontaktoval, abych se vrátil a chránil svou rodinu."

„Ano, to jsem tě zavolal... Myslím, Harry, že nám oboum je jasné, že kouzelník, který chce tvého syna, má své dítě tady v Bradavicích. Musí být stejné krve, jinak by ho Bradavice dovnitř nepustily a Dracovi by se nic nestalo."

„Já vám ale věřil. Věřil jsem, že na něj dáte pozor, dokud se s Thomasem nevrátím. Slíbil jste mi to..." zamrkal rychle Harry a zadíval se do stropu, aby zahnal slzy. Obrázek Draca v louži krve ho pronásledoval snad na každém kroku.

„Ano, slíbil. A moc se ti omlouvám, že jsem to nedokázal dodržet," přikývl Brumbál.

Harry po něm švihl naštvaným pohledem. „Málem jsem o něho přišel!"

„Já vím, Harry. A moc mě to mrzí."

Harry zavrtěl hlavou, ale uklidnil se. V místnosti poté na chvíli zavládlo ticho. „Co mám dělat?" zeptal se nakonec Harry. Jeho samotného napadlo jen jediné řešení, ale chtěl vědět, co na to řekne Brumbál.

„Myslím, že to sám víš, Harry. Přestaň se před svým synem skrývat. Musíš svou druhou podobu zahodit a nechat Thomase, ať se s tím popere. Když někdo ze studentů poté podá domů zprávu, že Harry Potter je v Bradavicích, budou mnohem opatrnější se svými útoky."

Myslel si to. Přesně tohle chtěl udělat i bez Brumbála. „Udělám to. Ale nemůžu zahodit úplně všechno," zavrtěl hlavou.

„Ne?" zamrkal zmateně Brumbál.

„Thomas má Harryho v převleku jako oporu, které se může svěřit se vším. Zničilo by ho, kdyby zjistil, že ten Harry je vlastně Harry Potter a ještě k tomu jeho otec. Ztratil by ve mně veškerou důvěru, protože on Harry Pottera nenávidí. Nemůže ho vystát. Nemůžu jeho kamaráda Harryho zahodit, ještě ne," zavrtěl Harry prudce hlavou a semkl rty.

Brumbál chvíli mlčel. „Nu dobrá, chlapče. Dej si ale obrovský pozor, abys neudělal nějakou zásadní chybu. Tím bys mu ublížil ještě víc."

Harry pomalu přikývl.

„A ještě něco, Harry. Nechtěl bys učit?"

________________________________