Když konečně ošetřovna utichla, Draco se prudce kousl do rtu a díval se z okna na vycházející slunce. Nechtěl být sám, ale zároveň potřeboval být sám.

Uvědomil si totiž jednu věc. On se bál. Doteku. Moc dobře si pamatoval, co se v jeho komnatách stalo, co mu dělali a Harryho dotek... byl spouštěč, kdy místo Harryho viděl jinou tvář a tělo, které mu ublížilo. Nemohl to ovládnout. Nedokázal ten panický strach potlačit.

Z oka mu vytekla slza a dopadla na bílý polštář.

Odehnal od sebe Harryho. Toho Harryho, kterého tak miloval.

Vzlykl a přetočil se na bok.

Kdyby tady s ním neležel Thomas, ublížil by si, jen aby tu bezmoc nezažil znovu. Sice to byl Thomas o tři roky starší, než si ho pamatoval, ale byl to on. Poznal ho. Harryho ne. A teď se za to styděl.

Rukou si překryl pusu, aby potlačil další hlasitý vzlyk.

„Co mám dělat?" zašeptal si pro sebe a schoulil se více do klubíčka.

                                                                                         ***

Harry zmateně opustil ošetřovnu společně s ošetřovatelkou i Thomasem. Z Dracova postoje totiž všichni vycítili, že Draco chce být sám.

„Co se to tam stalo?" ozval se nejvíc zmatený Thomas a klesl na pohovku v ordinaci madam Pomfreyové, která se sesunula na svou židli.

Harry sám postával u okna a díval se na famfrpálový trénink Nebelvíru.

„No..." odkašlala si ošetřovatelka za stolem. „Vypadá to, že tvůj otec zpanikařil a ten Harryho dotek v něm jen spustil halucinaci něčeho, co už prožil. Buď to, co se mu stalo včera a nebo i dřívější věci. A tebe si Thomasi nepamatuje. Má tři roky s tebou jako by smazané. Proto tě tak sledoval."

„Ale... dostane se z toho, ne?" zamumlal Thomas.

„Časem určitě. Draco je psychicky hodně silný, už to dokázal několikrát. Tohle je praktiky normální a odezní to," přikývla Pomfreyová. „O té paměti si nejsem jistá ničím," zavrtěla ale poté hlavou. „Ale Harry... Myslím, že bys mu měl pomoct, víš, jak to myslím..."

Harry jen mlčky přikývl a Thomas se zatvářil ještě nechápavěji. „Al-"

„Prosím tě, neřeš to, Thomasi..." zarazil ho Harry tiše. „Doprovodím tě na snídani a ty půjdeš normálně na vyučování."

„Proč? Já nikam nejdu, chci být s tátou! Pomoct mu!"

„Tak běž, ale teď hned!" zvýšil hlas Harry, až sebou Thomas polekaně trhnul.

Pomfreyová ty dva sledovala celkem ustaraným pohledem. Bylo totiž jasné, že oba chtějí být se starším Malfoyem, ale Harry už za ním musel jedině sám. A ve své pravé podobě, protože takhle náhradní Draca děsila.

Thomas hrdě zvedl bradu. „Taky že jdu!" zakřičel na Harryho naštvaně. „Mě se totiž táta nebojí!" Prudce se otočil a vrátil se na lůžkové oddělení.

Když se za ním zabouchly dveře, Harry si povzdechl a promnul si oči. „Já si zatím... dojdu za Brumbálem..." zamumlal a též Poppy opustil.

Ošetřovatelka se znaveně opřela o svou židli a zavrtěla hlavou. Byla zvědavá, kdy ti dva konečně přestanou svého syna vodit za nos.

                                                                                          ***

Thomas tiše zavřel za sebou dveře lůžkového oddělení a zadíval se na kopec peřiny na otcově posteli. Opatrně k němu přešel a posadil se na postele vedle té otcovi, aby mu viděl do očí.

Draco k němu po chvíli zvedl mírně červené oči a pousmál se. „Vrátil ses?"

„Jo," zamumlal Thomas a nevěděl, jak se má k otci chovat, když vlastně si ho pamatuje, když mu bylo třináct. To spolu ještě byli zadobře. Kompletně. „Už ti je líp?"

Draco si ho chvíli zvědavě prohlížel. „Jo, já... zpanikařil jsem, ale už mi je líp. Harry mi jen někoho připomněl, ale už je to dobrý."

„Nepřijde mi..." zamumlal Thomas při pohledu na něj.

Draco se s povzdechem přetočil na záda a posunul se víc ke kraji. Poté nadzvedl peřinu. „Pojď sem," usmál se lehce a povytáhl obočí.

Thomas s úsměvem zavrtěl hlavou, ale boty si sundal a zalezl za otcem pod peřinu. I když mu bylo šestnáct, tohle ho neomrzelo nikdy. Opatrně si položil hlavu na Dracovo zdravé rameno a počkal, až přes ně bude opět přehozena peřina.

Draco zavrtal nos do jeho vlasů. „Hádám podle toho tvého úsměvu, že tohle už jsme asi nedělali pěkně dlouho, co?" zamumlal mu u ucha a prsty se mu ve vlasech lehce prohrábl.

„Ne. To byla ale moje chyba. Neuvědomoval jsem si, co mi nabízíš, dokud jsem tě skoro neztratil..." zavřel Thomas oči a povzdechl si.

„To je myslím... v pořádku."

V místnosti se rozhostilo ticho, kdy Thomas jen ležel a nechal otce, ať se mu probírá jemně vlasy. Až po delší době se opět opatrně ozval.

„Víš, snad od narození se tě ptám na druhého tátu a ty... mi nechceš nic říct. Proč? Kdo je můj táta, že se tak bojíš o něm i jen mluvit? Ani fotku mi nechceš ukázat..." kousl se do rtu a doufal, že to nepřepískl.

Jeho otec se ale ani nezarazil a dál si hrál s jeho vlasy. „Víš, je to hodně složitý, Thommy."

„Jo, to říkáš vždycky a nebo jen mlčíš," zamumlal Thomas.

Draco se tiše zasmál. „Tak dobře. Když mi ze šuplíku podáš tu mini knížečku, tak ti něco řeknu..."

Thomas se hned po těch slovech prudce posadil a podal otci ze šuplíku knížečku o velikosti krabičky na zápalky. Když jí Draco pomocí bezhůlkové magie zvětšil do klasické velikosti alba, vykulil na něho oči. „Máš fotky?"

Draco pomalu přikývl. „Ze školních let. Jen tě chci ale upozornit, že člověka na nich možná budeš znát."

„Jasně," zakýval hlavou mladý Zmijozel a opět se uvelebil na otcově rameni. Byl zvědavý snad jako nikdy předtím.

A Draco tedy otevřel album plné vzpomínek.

Hned na první stránce byla pohyblivá fotka jen jeho samotného někdy ze šestého ročníku. Nejdříve na ní stál zamračený s rukama založenýma na hrudi a během chvilky se jeho výraz uvolnil a on na fotce se rozesmál, jak zřejmě osoba, která ho fotila, poznamenala něco vtipného.

Draco se pousmál a přečetl si popisek pod fotografií, kde bylo napsáno, že se jedná o vzpomínkové album Draca Malfoye a že se smí použít jen pro soukromé účely.

„Kdo to fotil?" zeptal se se zájmem Thomas a hleděl na svého mladého otce, jak neustále na obrázku mění výraz.

„Tvůj táta."

Thomas se na něho překvapeně podíval. „To album ti dal on?"

Draco přikývl. „Ano, jako dárek k narozeninám. Sedmnáctinám. Tady mi je asi kolem šestnácti."

Thomas se obrátil zpátky a počkal, dokud otec nepřetočí na další stránku. Chvíli pozorně hleděl na muže na dalším obrázku, než si všiml, že se na něho smějí stejně zelené oči, jako měl on sám.

„Táta?"

„Ano."

_______________________________

Ahojky!

Dneska mám docela dobrou náladu. Bude to asi tím, že je pondělí a já nejsem ve škole! :D Je to strašně osvobozující pocit! :3 (To, že se za pár hodin budu muset učit na zítřejší test, neberu!) -_-

Tenhle díl chci věnovat všem, kdo hvězdičkovali a komentovali u minulé kapitoly! :) 

PisálekMaty