O 5 let později...

„Prosím, hned teď nalejte vzorek do zkumavek, a podepište ho. Pane Malfoyi, vy obzvlášť nezapomeňte!" zdůraznil Draco svou řeč hlavně na svého syna, který byl posledně tak mimo, že lektvar byl jen nějaká podivná hnědá břečka a ještě k tomu zkumavku nepodepsal. Když mu v bytě bouchla v ruce a poleptala kůži, zuřil. Tím spíš, když zjistil, kdo ten hnus vytvořil.

Thomas byl jinak výborný student ve všech ohledech, jen poslední dobou se mu nějak nedařilo. Ve Zmijozelu si vydobyl své místo jako tehdy on sám a choval se jako pravý aristokrat, i když v soukromí byl stále dítětem. Po Harrym. Který už byl patnáct let nezvěstný.

Draco zvedl oči od domácích úkolů druháků, když zaslechl podivné prskavé zvuky. Urychleně švihl svou hůlkou a nechal celý kotlík zmizet, aby zabránil výbuchu.

„Pane, Weasley mladší, důrazně vám doporučuji si sehnat doučování. Ale ne na dnešní večer. Strhávám Nebelvíru deset bodů a v sedm vás bude čekat pan Filch," zavrčel a povytáhl obočí, když se mladší z dvojčat začalo nadechovat k proslovu.

Naštěstí ho ale zastavil jeho o pět minut starší bratr a tak nemusel dál nic řešit.

Třída se pomalu začala vyprazdňovat a Draco zaslechl nespokojené mumlání zrzavého Weasleyho na jeho adresu. Ušklíbl se. Některé věci se nikdy nezmění. Nakonec třída zůstala prázdná.

Draco pomalu vstal a vytáhl Thomasu zkumavku. Opět špatná barva. Nic jiného ani nečekal, jen nechápal, proč se mu syn nesvěří, když ho očividně něco užírá.

Zavrtěl nad tím hlavou a opatrně lahvičku odzátkoval. Nevábná vůně, která se z ní uvolnila, ho donutila lektvar nechat ze zkumavky okamžitě zmizet a napsat do záznamů T. Asi čtvrté v pořadí.

„Víš, že to zvláštní krčení nosu, když se ti něco nelíbí, ti zůstalo?" ozval se za ním smíchem podbarvený hlas a v Draco zapomněl dýchat.

Prázdná lahvička mu vyklouzla z prstů a roztříštila se o tvrdou zem na maličké kousíčky. Ten hlas by poznal snad všude a vždycky. Nemohl uvěřit. Prostě nemohl.

Pomalu se otočil a nevěřícně zíral na muže opřeného o rám dveří. Opravdu to byl on. Byl skoro stejný. Jen zmužněl, byl vyšší, měl delší vlasy, jeho tvář se stala ostřejší a kulaté brýle vyměnil za hranaté obdélníky.

„Harry..." Hlas mu selhal. Nedokázal nic jiného, než k muži ve dveřích učebny skoro přeběhnout a pevně se nechat sevřít v objetí.

Dlouho to ale nevydržel, odtáhl se a rukama začal Harryho ohmatávat, jako by se chtěl ujistit, že je opravdu živý, zdravý, hmotný a tady. Zastavil se dlaněmi až na jeho tvářích. Nemohl tomu uvěřit, ale Harry byl opravdu o půl hlavy vyšší než on sám.

„Harry..." zopakoval skoro šeptem. „Jsi tady, opravdu jdi tady a stojíš tady."

„Ano, jsem tady, Draco. A už zůstanu," ujistil ho černovlasý s jemným úsměvem a pevněji menšího muže objal kolem pasu.

„Pottere, já tě fakt zabiju!" zavrčel Draco a hned poté prudce vyššího muže políbil. Dal do toho polibku vše, co v tu chvíli cítil. Lásku, vděčnost, štěstí, nadšení, vášeň, ale i smutek a vztek. „Bastarde," zamumlal do polibků. Odměnou mu byl jen tichý smích tlumený jejich polibky. „Já tě nenávidím..."

Harry se opět zasmál. „Já vím."

***

Mezitím se Thomas ponořený ve svých myšlenkách přesunul do Velké síně na oběd. Poté ho čekalo ještě přeměňování s profesorkou Gragerovou, na které neměl absolutně náladu. Z nějakého důvodu ho profesorka strašně dusila a její dva synové, s kterými bohužel předmět sdílel, si to pěkně užívali.

Jak on by si užíval, kdyby mu otec nadržoval. O tom si mohl nechat ale leda tak zdát. Draco na něho byl někdy přísnější než na všechny ostatní, ale u něho mu to nevadilo. Věděl, že otec to s ním myslím v dobrém.

S neproniknutelnou maskou se sesunul na své místo u kolejního stolu a natáhl se pro těstovinový salát.

„Hej, Malfoyi, už se ti doneslo to o tom novým, co přišel do Bradavic? Prej je lepší než ty. Teda až na lektvary. Zařadili ho do Nebelvíru, jaká škoda, jen mrhání talentem, nemyslíš?" Posměšně si ho změřil Dylan Gregory a doslova si užíval, že může mladého Malfoye poučovat a sdělovat mu novinky, které se k jeho uším ještě nedonesly.

„Každá kolej je něčím dobrá, Gregory. A že je někdo lepší než já, tak to mě zrovna dvakrát netrápí, už bylo na čase," nenechal se vykolejit a na svého společníka se arogantně zašklebil.

Gregorymu naštěstí sklaplo a jen na něj vražedně civěl.

„Nazdar, myšáku, tebe ten nový fakt nezajímá? Je docela pěknej. Supr případ pro mě," přisedla si vedle něho Nathalie, kterou asi jako jedinou nechal na pokoji, i když mu lezla na nervy. Sám někdy potřeboval trochu pokecat a ona byla na to nejlepší. Dala mu pusu na tvář.

„Ne, Greyová, nezajímá. Až bude otravovat přímo můj život, pak se mu možná začnu věnovat," věnoval jí kyselý úsměv.

„No, jasně, myšáku, já nic neříkám," zakroutila Nathalie očima a lehce do něho dloubla loktem. „Mimochodem, slyšeli jste to o tom Potterovi? Prej byl možná zahlédnut v Londýně, nikdo si není jistý, ale jestli to byl on, tak si dal teda na čas po patnácti letech, nemyslíte?"

Thomas jen lehce pozvedl ramena a nenechal se nijak rozrušovat od jídla.

„To si teda dal na čas. Víte, co by to bylo, kdyby se tady objevil Harry Potter? Vždycky jsem ho chtěl potkat! Zabil Voldemorta, tak přece něco musí umět, ne?" ozval Fred Parkinson.

„Jo, to umí, schovávat se za své přátelé a jinak nic," kriticky zkonstatoval Thomas. „Víte, kolik lidí kvůli němu umřelo?"

„To mě teda nijak netrápí. Kdybych mohla měnit, klidně bych byla jeho dcera. Víš, kolik by si mohl mít protekce? Byl bys dítě Harryho Pottera, chlapce, který přežil Avadu. Měl bys vše, na co bys sis ukázal. A vsadím se, že by tě v hodinách nedusil jako tvůj otec, Thommy," zašklebila Nathalie.

„Můj otec myslí jen na to, aby ze mě něco bylo, na rozdíl od vašich pošahaných rodičů, kterým to je úplně jedno, jak vidím," přejel všechny tváře kolem něho povýšeným pohledem. „Já bych ho nikdy neměnil. A už vůbec ne, za nějakýho Harryho Pottera."

„A za matku by si ho měnil, Malfoyi? Oh, promiň, ty vlastně žádnou nemáš! Umřela hned, jak tebe dostala na svět? Nebo se tebou tak zhnusila a utekla od vás? Škoda, že po ní nemáš nic jiného než oči."

Thomas zatnul zuby a zvedl pohled nad Dylanovu hlavu na druhé straně stolu. Téma matka bylo v jeho přítomnosti tabu, každý to věděl. Nikdy o ní nemluvil, takže ani nikdo nevěděl, že má doopravdy dva otce. Jen ten hrozný šmejd Michael s ksichtem plným akné ho neustále provokoval.

Celý zmijozelský stůl ztichl.

„Dej si bacha na hubu, Winstone," zavrčel varovně s přimhouřenýma očima.

„A jinak co? Pošleš na mě svou mrtvou matku?! Nechtěj mě rozesmát, Malfoyi!" zasmál se Michael a v ruce protočil svou hůlku.

„Ty šmejde zasranej!" zamumlal vztekle a prudce se postavil.

Nathalie ho chytila za rukáv. „Thomme neblbni..."

„Slyšel si, Thománku, neblbni," zašklebil se na něho Winston.

Thomas svou hůlku v prstech doslova drtil.

„Stejně si nic nezkusíš, protože seš tak posraný ze svého otce, až se celý strachy třeseš, co by ti za to udělal!" vybuchl Winston smíchy. A věřil tomu, co sám řekl. Neměl.

Přesně v tu chvíli to totiž Thomas nevydržel. „Expelliarmus! Furnunculus! Everte statim!" vychrlil ze sebe ta tři kouzla skoro na jeden nádech a tak rychle, že Winston opravdu neměl šanci ani zareagovat a už letěl přes místnost až k vstupním dveřím.

Tentokrát byla zticha celá Velká síň a jen na mladého Malfoye ohromeně zírala. Někteří měli v očích strach, jiní obdiv.

Ticho se prodlužovalo a bylo narušováno jen Winstonovým naříkáním, když mu na obličeji začaly praskat páchnoucí hnisavé puchýře.

Pak se konečně od učitelského stolu zvedla profesorka Grangerová. „Pane Malfoyi, musím vás důrazně požádat, abyste mě následoval do ředitelny!"

„Super," zavrčel Thomas a škubl rukou, když mu ji Nathalie na uklidnění stiskla. Bez dalších řečí se ale podél stolu rozešel ke dveřím, kde profesorce vrazil do ruky Michaelovu hůlku a jako by omylem šlápl Winstonovi na ruku. Chlapec na zemi vykřikl.

„Pane Malfoyi!" okřikla ho Grangerová.

Thomas na to nic neřekl. Jen věnoval Winstonovi na zemi znechucený pohled a vyšel z Velké síně v naprostém tichu.

Zdravím, 

tak tady je první kapitola. Budu ráda za každý komentář, názor, nebo i jen hvězdičku. :) Děkuji moc. :)