Ten den..teda noc, tu noc jsem se poprvé setkala s tím co se za nedlouho mělo stát mojí noční můrou. Tu noc to bylo tak..tak strašné, nemůžu uvěřit že to bylo tak dávno. Pomalu si začínám myslet že to všechno byla jen nějaká noční můra, ikdyž vím jistě že to sen nebyl, to by tu byli. Ale nejsou tu. A já tu teď píšu o naší společné noční můře. Všechno si to pamatuju tak živě. Všechno.

Byly téměř tři hodiny ráno a i přesto se v parku vyskytovala jedna živá duše. Její zrzavé vlasy v té tmě zářily a její oči i přes tu tmu byly jasné stejně jako za slunečního světla. Seděla na lavičce vedle velkého dubu a prsty zamyšleně přejížděla po struktuře kmenu, zatímco s někým horlivě telefonovala. V jednu chvíli se zvedla a začala pochodovat po hlíněné cestičce sem a zpátky. Vypadalo to že se snad s osobou na druhé straně začala hádat, netrvalo to moc dlouho a parkem se rozezněl její smích.

„Ne Mills, už po sté ti říkám že s ním nechodí! V poslední epizodě se přece rozešli" zasmála se do telefonu, ovšem Millie si furt trvala na svém. Zrzka ve tmě obrátila oči v sloup a opět si s ní začala vyměňovat názory. Pokračovalo to takhle dobrou půl hodinku, když v tom najednou za sebou slyšela nějáký pohyb, zkobrněla, ruce se jí začínaly potit a mobil ji pomalu začal klouzat z ruky. Byla už takhle venku mnohokrát a nikdy se jí nic nestalo, ale stejně. Byla ve tři ráno sama v parku, jasně že měla trošičku strach, kdo by neměl? Připravovala se na to, že se otočí a před sebou spatří nějákého vraha, nebo pedofila, nebo vlastně cokoli předčím je pořád a pořád varují rodiče, všem nám to příjde otravné, ano, ale když se doopravdy s něčím takovým setkáte, je to úplně něco jiného. Přestala odpovídat Millie která ji tam něco vypravovala a odhodlávala se udělat krok který ji pravděpodobně zabije, ikdyž vlastně ikdyby se neotočila skončí to stejně. S mobilem u ucha pomalu vytočila jednu nohu a za minutku později i druhou, ten pohyb způsobil že se už otočila celá. Stála tam jak prkno, s pevně zavřenýma očima a čekala na smrt. Když stále nepřicházela, odhodlala se otevřít oči.

Nic neviděla, ale když trošku sklonila hlavu, uviděla roztomilého králíčka. Pomyslela si jak byla hloupá a chtěla se dát do dalšího hovoru s Millie. Už se nadechovala že jí řekne co se teď stalo když v tom viděla asi čtyřicet metrů od ní další siluetu, a jako králík to rozhodně nevypadalo. Čím dál se přibližovala a ona v té siluetě pomalu začínala poznávat Člověka, a ne zrovna sympatického člověka. Rozhodně to byl muž, bylo to vysoké a mohutné, mělo to široké ramena a bylo to téměř jako člověk. Ovšem ona později dokázala rozlišit že to není člověk. Bylo tam něco co tu siluetu odlišovalo od siluety člověka. Zatím nevěděla co to je, ale rozhodně to nebyl člověk, tedy alespoň ne jenom člověk, muselo tam být i něco navíc co lidé nemají.

Bylo to čím dál blíž a ona začala propadat panice. Rozhodla se udělat to co jí napadlo jako první. Utéct. Nikdy nebyla moc dobrá v běhu, ale lepší to zkusit než rovnou umřít ne? Na rozdíl od předchozí otočky to proběhlo bleskově rychle. Otočila se a rovnou se rozběhla pryč. Nezajímala se o to zda tam někdo je. Běžela. Zakopávala o větvičky ze stromů, o drobné i větší kamínky. Zrzavé vlasy ji vlály za zády a zachytávala se do nich špína z nízkých větví stromů do kterých už párkrát narazila. Začala ztrácet dech. Potřebovala zastavit. Nemohla. Ucítila píchání v boku a v oblasti hrudníku. Teď už potřebovala zastavit. Nohy se jí pletly. Z očí ji začalo téct pár osamělých slz které byly reakcí na tu bolest co cítila v boku a na hrudníku. A konec parku nebyl v dohledu.

Už podruhé se začala připravovat na smrt. A v tom najednou se jako zázrak objevil konec parku. Východ z tohohle hrůzného místa kde už nikdy nevkročí. S novou jiskrou v očích, která byla způsobena novou nadějí že přežije, se znovu rychleji rozběhla. Ignorovala zběsilou bolest v boku. Ignorovala všechny hlubší i povrchové škrábance od větví. Myslela už jen na to jak bude doma. Jak vyběhne odsud rovnou do jejího domečku, kde zaleze do postele a už nikdy nevyleze. Proběhla branou parku. Kolem projelo pár aut, ale nikdo ji neviděl. Jakoby byla neviditelná. Nikdo se nezajímal o holku, co vyběhla z parku zběsilou rychlostí, s větvičkama ve vlasech, v oblečení pokryté špínou. Nikomu to nepřipadalo divné.

Ikdyž vyběhla ven, nepřestávala běžet, stále běžela. Ale už věděla že to bude jen kousek, kousíček než bude doma. Její dům byl blízko u parku, dá se říct že přes ulici. A přesto ji to dnes připadalo mnohem dál. Ten park je veliký, na tak v uvozovkách malé město je obrovský a je tam spoustu stromů, takže je v podstatě stejně hustý jako les. A proto ho milovala. Ovšem od dnešního rána ho za to nenáviděla. Už viděla předzahrádku jejich dvoupatrového domečku, když upadla. Odřela si obě kolena a dlaně. Už neměla sílu aby se zvedla. Klečela na čtyřech deset metrů před jejím domem, naprosto vyčerpaná, neschopna pohybu. Nemohla se otočit. Příliš se bála toho co ji pronásledovalo. Lapala po dechu a zoufale se modlila k pánu bohu ať přežije. S Millie už dávno netelefonovala, v tom běhu zaslechla že už musí jít. Nakonec se odhodlala. Odhodlala se bojovat o svůj život. S námahou se zvedla. Popošla asi metr a opět se musela zastavit. Dlaněmi se opřela o kolena a hlasitě dýchala. Zvedla hlavu a narovnala se. Celé se to opakovalo. Až se asi po deseti minutách dostala k brance jejího domu. Položila odřenou dlaň na kliku a stlačila. I takový jednoduchý pohyb ji v tu chvíli připadal jakoby to byl nadlidský úkol. Držela se branky a tak se relativně snadno dostala dovnitř. Zabouchla branku a roztřesenýma rukama vyndala z kapsy klíče, které záhadou neztratila. Nikdy branku nezamykali, nikdo z její rodiny, ale ona ode dneška bude. Sice jí to před ničím neochrání ale ona aspoň bude mít lepší pocit. Asi na dvacátý pokus vložila klíček do dírky a otočila jím. Strčila si klíče zase do kapsy a rozešla se na druhou stranu domu. Neboli k jejímu balkónu. Rodiče by ji rozhodně nepustili takhle večer samotnou ven a proto si musela najít jinou cestu. Došla ke známému balkónu, ze kterého už vyšel žebřík. Teď začala být nervózní, jestli to zvládne vylézt. Uchopila první příčku a snažila se vylézt nahoru. Dlouho se jí to nedařilo, ale po tom co za sebou zaslechla šustění listí, byla nahoře tak rychle, že ani Quicksilver by tam nebyl rychleji. Vytáhla žebřík nahoru na balkón a zalezla do pokoje.

Balkón zakryla těžkými závěsy a vydala se po tmě do postele. Kašlala na nějáké mytí. Neměla na to sílu. Konečně našla svojí postel, díky které možná ještě byla naživu a svalila se do ní. Stihla se jen přikrýt peřinou a vytuhla.

A tak se Sadie Sink propadla do říše snů. A nebo do říše nočních můr? Kdo ví, myslím že ani Sadie samotná si to nebude pamatovat jakmile se vzbudí.