Ͽ K I T Ͼ

Když Kit pomalu přicházel k vědomí, jeho první myšlenka byla, že byl mrtvý.

Kdyby to tak bylo, urazil by se. Že by takhle zemřel v jeho milovaném jezeře jen kvůli pitomé náhodě a ne proto, že by sám chtěl? Nepřípustné.

Jakmile ale plně nabyl vědomí (v rámci možností, stále se cítil, jako by byl na pokraji smrti), nebyl v nebi ani v pekle.

Byl opět v té podělané nemocnici.

Hned, jak otevřel oči, začala na něj mluvit sestřička, která kolem něj zrovna skákala a kontrolovala nějaké přístroje. Nedokázal skoro téměř vnímat a jen vydával zvuky na znamení souhlasu, když se ho ptala na různé otázky a mlčel, když nesouhlasil.

Za chvíli přišel i nějaký doktor s další sestrou. Kit je slyšel pouze tlumeně a chtěl jen spát, jenže ho nenechali. Alespoň ne další půl hodinu, co ho doktor prohlížel.

"Měl jsi štěstí," řekl doktor. "Ten kluk ti zachránil život." To bylo to poslední, co slyšel, než se místnost opět vyprázdnila. A Kit konečně usnul.

Když se o několik hodin později zase probudil, hned ho napadlo, jakého kluka to ten doktor měl na mysli. Hned na to následovala myšlenka, jak se vůbec dostal do nemocnice, když byl u jezera sám.

Všechny otázky se mu zodpověděly, když ho o několik hodin později přesunuli na normální pokoj, kde kolem neměl sto padesát přístrojů a mohl přijímat návštěvy. Sotva doktor odešel, ve dveřích se objevil kluk s špinavě blond vlasy. "Můžu?" zeptal se.

Kit se zamračil. "Kdo jsi?" zeptal se.

Chtěl ještě pokračovat, chtěl se zeptat, proč je tady ten cizí člověk jako první a ne třeba jeho rodiče, ale Evanův obličej v tu chvíli vypadal tak v šoku, že to raději nechal být a zasmál se. "Dělám si srandu."

Evan vydechl. Za tohle ho jednou určitě zabije. "Já tě nesnáším, fakt." Zavřel za sebou dveře pokoje a došel ke Kitovi. Posadil se na kraj Kitovy postele a se starostí v obličeji se na něj podíval. "Jak ti je?"

Kit na tohle nechtěl odpovídat. Chtěl vědět, co se sakra stalo po tom, co sebou sekl do vody. "Jak jsem se sem dostal?" zeptal se tedy místo odpovědi na Evanovu otázku. "Doktor říkal, že mi nějaký kluk zachránil život. Ty?"

Evan s odpovědí chvíli váhal a nakonec jen přikývl.

"Kde ses tam vzal?" zeptal se nechápavě. Jak moc velké štěstí musel mít, že se zrovna objevil u jezera?

"Rosie mi napsala, že tam jdeš. Chtěl jsem si jen promluvit, ani jsem nevěděl, že jsi z léčebny už venku," odpověděl tlumeně. Začal si hrát s vlastními prsty, a tak Kit hned věděl, že ho něco trápí.

Taky si hned všiml nemocničního náramku na jeho zápěstí. "A ten jsi vzal kde?" zeptal se zmateně.

Evan stáhl rty do úzké linky. "Nechali si mě tady přes noc," řekl potichu. "Já... byl jsem dost v šoku."

To, jak opatrně Evan mluvil, jak sebou šil, jak se vyhýbal jeho pohledu. Něčím si prošel a Kit okamžitě zalitoval, že si z něj nejprve udělal srandu, že si ho ani nepamatuje.

Kit se bál zeptat na tu další otázku, ale nikdo jiný mu ji zodpovědět nemohl a chtěl to vědět. "Co se tam stalo? Jak jsi mě našel?"

V tu chvíli začaly téct Evanovi z očí slzy. Zavrtěl hlavou. "Byl jsi mrtvý," zašeptal. "Nedýchal jsi. Puls jsem necítil. Vytáhl jsem tě z vody, vůbec ses nehýbal. Začal jsem s umělým dýcháním, srdeční masáží..."

Kit mu položil dlaň na ruku, aby mu naznačil, že nemusí pokračovat. Už plně chápal, proč byl tak v šoku.

Evan chvíli uklidňoval dech, než se tiše zeptal. "Pokoušel ses o sebevraždu?"

Kita to nemálo překvapilo, ale nedal na sobě nic znát. Vždyť se to nabízelo. Psychicky labilní člověk, který se o to už dříve pokusil u toho samého jezera. Evan neznal žádný kontext, vždyť se neviděli přes dva měsíce.

"Ne," odpověděl co nejjistěji, jak dokázal. "Byla to nehoda. Šel jsem si normálně zaplavat a chtěl jsem si i trochu zaskákat. Muselo tam být něco, co dříve ne, vždycky to bylo bezpečné."

Evan se zamračil. "Já tě ale našel kousek od břehu, ne tam pod skálou. Tam bych se pravděpodobně ani neodvážil."

"Jestli si to pamatuju dobře, neztratil jsem vědomí hned. Snažil jsem se dostat na břeh, jen jsem to nestihl," pokrčil rameny. "Ale vážně to byla jen nehoda."

Evan váhavě přikývl. Pak si schoval tvář do dlaní a zhluboka se nadechl. "Já se tak bál," zamumlal. "To byla nejhorší noc mého života."

Kit si uvědomil, že akorát tak daroval Evanovi další trauma, proč by se měl bát vody. A sobě možná taky, ale už teď věděl, že ho to jen tak nezastaví.

V dalším okamžiku ho Evan opět chytil za ruku, sklonil se a zabořil hlavu do peřiny v oblasti Kitova břicha. "Já jsem tak rád, že jsi v pořádku."

Kit zavřel oči. Stále si chtěl stát za tím, aby ho Evan zkrátka nechal být, protože i když je z léčebny venku, jeho pomalý boj v tomto rychlém životě nekončí. Momentálně mu to ale ten kluk, kterého tak miloval, dost ztěžoval.

"Jsme si kvit," pousmál se Kit. "Jedna, jedna. Já zachránil život tobě a ty mně. I když, já ti dal asi více zabrat."

Uslyšel, jak se Evan uchechtl.

Kit ale zvážněl. "Už nemusíš mít ten pocit, že mi něco dlužíš."

Evan se narovnal a nechápavě se na něj podíval. "Myslíš, že jsem byl s tebou, protože jsem měl pocit, že ti něco dlužím?" zeptal se.

Kit pokrčil rameny. "Alespoň ze začátku určitě, ne?"

"Byl jsem s tebou kvůli tobě, ne kvůli pocitu, že ti něco dlužím," neváhal Evan s odpovědí. "A kdybys to mezi námi neukončil, byl bych stále. Z toho samého důvodu."

A bylo to tady, řekl to. Kdybys to mezi námi neukončil. Z Evanových úst to znělo hůř než u něj v hlavě.

Kit měl k tomuto tématu tolik co říct, tolik vysvětlování, aby Evan pochopil jeho postoj, ale na to byl ještě stále slabý a hlava ho bolela. "Můžeme si o tom promluvit později?" zeptal se.

Evan sklopil hlavu. "Jasně, promiň," omluvil se. Postavil se. "Já půjdu, aby sis mohl ještě odpočinout," zamumlal. "Snad by tě i mohli brzy pustit, tak mi dej vědět a odvezu tě domů."

Kit přikývl. Nechtěl, aby Evan odcházel, ale neměl právo po něm chtít, aby zůstal. Neodvážil se ho zastavit.

Ještě, než otevřel dveře, Kit vyhrkl: "Omlouvám se. Za to všechno."

Primárně myslel to, že mu přivodil trauma včerejším dnem, kdy ho musel oživovat, ale pak si uvědomil, že se mu taky mohl omluvit osobně i za všechno předtím. A tak doufal, že to tak Evan pochopí.

Evan se pousmál a nepatrně přikývl.

Když se za ním zavřely dveře, Kit si hned pomyslel - šel teď za Adamem? Byli zase spolu?

Kit věděl, že to mezi nimi skoncoval on, Evan si klidně za tu dobu mohl najít někoho nového nebo se právě že vrátit k Adamovi. Ta druhá možnost ho bolela desetkrát více. Byl by Evan schopný se vrátit k Adamovi po tom všem, co jim obou udělal?

Zavrtěl hlavou. Byl unavený. To, že je viděl se líbat opilé v baru, neznamená, že budou žít šťastně až do smrti a vychovávat tři děti.

Na chvíli zase usnul. Přesněji tedy do doby než do pokoje vtrhla Rosie a zavalila ho tolika slovy, že málem nestíhal vnímat. Pochopil ale, že se o něj neuvěřitelně bála, jak mu se slzami v očích řekla, a že by ho nejspíš zabila, kdyby se zabil. Na to se musel Kit zasmát.

Později se za ním krátce zastavili i ostatní - Vicky, Ron i Matt a dokonce i jeho rodiče. Jak tam tak ležel s obvázanou hlavou, uvědomil si, že možná není ještě tak ztracený. Stále jsou tady lidé, kteří ho přes to všechno měli rádi. Takový, jaký byl.

Ͽ Ͼ

máme problém, s tímhle mým tempem bude tenhle příběh hotovej tak za dva týdny a já nemám vymyšlený jiný, oops