Ͽ K I T Ͼ

Potřeboval si jít zaplavat. 

Tak dlouho byl z léčebny venku a ještě plavat nebyl. Když byl v léčebně, myslel na to skoro každý den, jenže strávil tam tak dlouhou dobu, že si musel najít jinou zábavu. Pak už ho plavání tak moc nelákalo.

Teď to ale potřeboval, protože už tomu bylo týden, co uviděl, jak se Evan líbá s Adamem, a pořád se nemohl tak úplně vzpamatovat. Potřeboval si vyčistit hlavu, v čemž mu plavání pomáhalo.

Cítil se skoro až nepřirozeně, když si v pokoji oblékal plavky. Jak dlouho neplaval? Tři měsíce? Čtyři? Uměl to ještě vůbec?

Jelikož k němu měla večer přijít Rosie, napsal jí, že si jde zaplavat, kdyby náhodou ztratil pojem o čase. Pak si vzal ručník, vyhrabal ve sklepě to staré ošuntělé kolo jeho táty, které si občas bral a vydal se k jezeru.

Sotva na kolo sedl, v hlavě mu vyskočila jedna myšlenka - co když tam bude Evan? Neměl tušení, jestli v plavání pokračoval a jestli jo, jezero byla jeho jediná možnost, když se odstěhoval.

Proto, když k jezeru přišel, opatrně si zkontroloval, že tam nikdo není. K jeho štěstí nebyl.

Věc se má takto. Kit se považoval za dobrého plavce. Nebál se, že by se někdy mohl utopit (samozřejmě pokud to nechtěl udělat plánovaně jako v minulosti) a byl taky o tom přesvědčený. Věděl, že by se mohlo stát cokoliv, ale jezero znal už natolik, že to neočekával tady.

Mohl si ale už zvyknout, že osud mu ze života neudělal procházku růžovým sadem. 

Nejprve se jen posadil na břeh, kde voda měla sotva deset centimetrů. Po chvíli se posunul, namočil si celé tělo trochu si ve vodě zablbnul a užíval si ten pocit, že je zpátky. Pak se rozhodl, že si i trochu do vody zaskáče. 

Vůbec ho nenapadlo, že by se jezero za ty čtyři měsíce mohlo nějak změnit. Když tedy vylezl na skálu, ze které skákal už milionkrát, usmíval se naplněný adrenalinem z plavání, té činnosti, kterou tolik miloval. 

Rozběhl se. Skočil. Málem vyjekl radostí, když padal vzduchem. V tu chvíli totiž úplně zapomněl na Adama přitisklého k Evanovi na toaletách v klubu. Za doprovodu hlasitého šplouchnutí dopadl do vody.

A jeho hlava do něčeho narazila.

Mohlo to být určitě horší. Kdyby ten kámen byl hned pod hladinou, pravděpodobně by to ani nepřežil. Tenhle byl ale o něco hlouběji, a tak se Kit o něj praštil, když už jeho tělo zpomalovala voda. 

Sykl pod vodou bolestí a před očima se mu začernilo. Hned si pomyslel, že tohle bude jeho konec, ale kupodivu netrvalo dlouho, než se mu postupně začal zrak vracet, a tak využil situace a co nejrychleji se dostal na hladinu.

I přes tu bolest začal rychle plavat k břehu. Když už byl v hloubce, kdy dosáhl na dno, postavil se na nohy. Chvíli se zastavil, aby z toho šoku vůbec popadl dech a  až po chvíli vyšel ke břehu.

Jenže ten náraz podceňoval. Když už měl vodu jen po boky, už byl téměř venku, padl na kolena. Hlava se mu neuvěřitelně točila a chytil ji, jako by mu to snad mělo pomoc. Když se pak na svou ruku podíval, uviděl krev. 

Jeho myšlenky byly neuvěřitelně zmatené, ale stejně nic nezmohl. V další sekundě totiž ztratil vědomí a plácl sebou do vody. 

Ͽ E V A N Ͼ

Je Kit už venku s léčebny?

Klikl na odeslat dřív, než si to mohl opět rozmyslet. Celý týden se rozmýšlel, jestli se má Rosie zeptat. Chtěl to vůbec vědět? Nebyl si jistý. Co udělá, jestli mu Rosie napíše, že ano, že je doma u sebe v pokoji?

Možná by se za ním rozběhl. Možná by se neodvážil. Sám nevěděl.

Jak to u Rosie bývalo zvykem, zprávu si zobrazila téměř okamžitě.

Jo, je. Promiň, že jsem ti nedala vědět, jen jsem si nebyla jistá, jestli by mě nezabil. 

Stiskl kolem jeho telefonu zesílil. Kit byl už opravdu venku. Kdykoliv ho mohl potkat.

Rosie mu poslala další zprávu.

Pustili ho už skoro před třemi týdny.

Evan nasucho polkl. Takže Adam měl pravu, když mu minulý týden tvrdil, že je Kit venku. A Nejspíš byl opravdu i v tom baru, jen se minuli. Nepřítomně sledoval ty tři tečky, které mu oznamovaly, že Rosie dál píše. Kit byl venku, opakoval si. Už nebyl v léčebně.

Ode mě to nevíš, ale jestli chceš, právě teď je u jezera. Šel si zaplavat, napsala mu. 

Evan zavřel oči. To bylo to, co tušil, že přijde. Má šanci Kita vidět, promluvit si s ním. Ale je to to, co by měl udělat? To už si tak jistý nebyl.

Odepsal Rosie. Díky, ale asi za ním nepůjdu. Alespoň ne teď. 

Jak chceš, odpověděla ihned. Večer za ním jdu, tak jsem vám chtěla alespoň dát tuhle chvilku.

A Evan si toho vážil, ale když sotva zjistil, že je Kit venku, nebyl mu připravený čelit. Nevěděl by, co dělat, jelikož byl naprosto roztroušený.

Sotva se postavil, aby si došel pro vodu, Rosie mu poslala ještě poslední zprávu. 

Jen nezapomínej na to, že Kit sám od sebe nepřijde. Víš, že to není on. Buď ty nebo nic.

Povzdechl si. Věděl to až moc dobře.

A tak si místo vody v kuchyni vzal klíče od mámina auta na chodbě a vydal se k jezeru. 

Neměl absolutně žádný plán a ani by se nedivil, kdyby se otočil na patě, jakmile ho uvidí. Od toho, co byl Kit v léčebně, byl párkrát u jezera, ale vždy jen na chvíli a nešel hlouběji, než když mu byla voda po prsa. 

Teď, když už neměl Kita, si ani nebyl jistý, jestli svůj strach z vody někdy plně překoná. 

Zaparkoval a srdce se mu rozbušilo, když u jednoho z keřů uviděl odhozené Kitovo kolo. Opravdu tady byl. Nemělo by ho to ani překvapovat. 

Vypnul motor a čelním sklem se podíval na jezero, které se rozprostřelo před ním. Pohledem se snažil najít Kita, ale dlouhou dobu nic neviděl.

Pak uviděl tělo. Ztuhnul na místě. Chvíli tělo sledoval, jako by se snad mělo pohnout, jako by se třeba jen někdo povrchově potápěl a hledal něco na dně, nebo tak něco. První pohled mu ale stačil k tomu, aby věděl, že to nebude ono.

Vyletěl z auta ven, ani dveře za sebou nezabouchl, málem se rozsekal, když sbíhal od místa, kde parkoval, na štěrkovou pláž. Čím blíže byl, tím více mu docházelo, že se tam bezvládně ve vodě vznáší Kit.

Zatímco utíkal, hlava mu běžela na plné obrátky. A proti jeho vůli byla nejsilnější ta myšlenka, která mu našeptávala, že se Kit opět pokusil vzít si život. 

Jeho mozek zaváhal, než vběhl do vody, ale jeho nohy ne. Zatímco řval Kitovo jméno, běžel, jako by se nikdy nebál vody. 

Později ho ta myšlenka na celou tu situaci neuvěřitelně děsila. To bylo ale později. V přítomnosti se stále brodil ke Kitovi. 

Když byl konečně u něj, hned si všiml zbarvené vody kolem. A zděsil se snad ještě více. 

Nejprve ho točil obličejem vzhůru, pak ho začal táhnout z vody ven. Slzy se mu draly na povrch, ale teď nebyl čas na to, aby se zhroutil. Kdo ví, jak dlouho Kit ve vodě takhle ležel.

Jestli Kit dýchal, Evan to nezaznamenal. A jeho strach z vody mu přineslo alespoň jedno. Vždy byl tak vystrašený, že se v deseti naučil nazpaměť první pomoc při topení se, kdyby se to náhodou někdy stalo někomu z jeho rodiny. 

Nejprve ale vytáhl z kapsy telefon a vytočil pomoc. Hovor dal nahlas a hodil ho vedle sebe. Nemohl uvěřit, že už podruhé volal Kitovi záchranku.

Než jeho telefon začal vyzvánět a někdo se na druhé straně ozval, zaklonil Kitovi mírně hlavu, přiložil své rty na jeho a dal mu umělé dýchání. Pak složil ruce na jeho hrudi a začal se srdeční masáží.

Věděl, co by měl dělat, ale netušil, jestli to dělal efektivně. Volal s pomocí, dával první pomoc a při tom zadržoval slzy, protože sakra, právě oživoval kluka, kterého miloval nejvíce na světě. 

Zoufale vykřikoval, každou chvíli se rozhlížel kolem sebe, jako by snad na téhle odlehlé straně jezera někdy někdo byl. 

Když pomoc dorazila, Evan ani nevěděl, jestli Kitovi nějak pomohl. Vyčerpaně se svalil na bok, aby dal prostor záchranářům. 

"Má rozbitou hlavu!" křikl jeden. Evan se dokázal jen prázdně na ně dívat. "Jak dlouho byl v té vodě?" zeptal se ho ten samý záchranář. 

Evan začal vrtět hlavou. "J-já nevím," vykoktal zmateně. Zatímco tři záchranáři létali kolem Kita, jedna žena si dřepla k Evanovi. 

"Jsi v šoku," konstatovala. Podle Evana to bylo až moc skromné vyjádření. Neviděl, co s Kitem dělají, ale bylo mu jasné, že jeho poranění hlavy vše jen komplikuje. 

Záchranářka posvítila baterkou Evanovi do očí. "Myslím, že jsi mu zachránil život. Našli jsme slabý puls hned, jak jsme přijeli."

Štvala ho. Neuvěřitelně ho štvala, protože nejen, že mu bránila ve výhledu na Kita a ostatní záchranáře, ale snažil se ho uklidnit, i když on ani zdaleka nebyl ten, co potřeboval pomoct.

Neuvědomil si totiž, jak zrychleně dýchá. Jak není schopný ze sebe vydat jedinou větu. Jak se třese. Ta záchranářka to ale viděla.

"Máme ho," zaslechl. "Stabilní puls, ale je stále v bezvědomí kvůli té hlavě."

Takhle si to Evan nepředstavoval. Nepředstavoval si ani v nočních můrách, že když poprvé uvidí Kita po více jak dvou měsících, bude to takhle. Skoro mrtvého.

Stočil se do klubíčka a rozbrečel se, zatímco Kita naložili do sanitky. Ta ihned vyjela pryč, zatímco záchranářka pomohla Evanovi na nohy a dovedla ho k osobnímu autu záchranné služby, které nejspíše přijelo se sanitkou. Evan si ani nevšiml. 

Záchranářka ještě šla zavřít a zamknout Evanovo auto, než se vrátila, aby Evana taky vzala do nemocnice. Celou cestu se jen prázdně díval z okna a myslel na to, jak měl pod rukama teoreticky mrtvého Kita. 

Ͽ Ͼ

... já už se ani obhajovat nebudu a ano, plně si uvědomuju, jak jsem krutá. pardon.

ale jsme na dně!! a taky jsem měla v plánu původně tuhle kapitolu napsat tak, aby to končilo tím Kitovým pohledem stejně jak tady, takže haha, dobrý skutek, rozepsala jsem to už i o evana, co měl být až v té další kapitole!!! 

.

já vím, že mi to nepomůže.