Ͽ  K I T  Ͼ

Kit se rozkašlal, když se mu do úst dostal písek.

Nepamatoval si, že by ho kdy kašel více bolel. Ležel na zemi, přiblble se usmíval a čekal, až se jeho tělo rozhodne spolupracovat. Už byl takový kousek od okraje skály, takový kousek, aby mohl skočit dolů.

Až dopadne do vody, bude schopný vůbec plavat, i když jeho nohy už teď vypovídaly službu? To sám nevěděl, bylo mu to ovšem jedno.

S heknutím se vyhoupl alespoň na lokty. Následně si klekl. Hlava se mu neuvěřitelně zamotala, ale to pro něj nebyla novinka. Motala se mu už poslední dvě hodiny.

Metr od něj ležel jeho telefon, kterému se při pádu rozbila obrazovka. Zrovna, když na něj shlédl, objevilo se přes celou obrazovku Evanovo jméno. Uchechtl se.

Vyškrábal se na nohy a vrávoraně se dal do chůze. V tu chvíli za sebou uslyšel kroky.

"Kite?"

Kit si zakryl dlaněmi úsměv, jako by se snad snažil umlčet sám sebe. Dal se do běhu - teda jestli se tomu dalo v jeho stavu vůbec říkat běh. V tu chvíli zrychlily i kroky za ním.

"Do prdele, Kite, stůj!"

Byl to Evan? Těžko říct, hlas onoho člověka zapomněl v ten moment, co ho uslyšel.

Okraj skály už byl tak blízko. Skol do jeho milované vody byl tak blízko.

A v tu chvíli se zhroutil. Dopadl na kolena, schoval obličej do dlaní a dal prostor slzám. Co to sakra dělal? Nikdy nechodil plavat opilý, bylo mu jasné, jak by to dopadlo.

Jeho smrt stejně nezmění nic na tom, že jeho máma před několika hodinami porodila dítě, o kterém si jeho otec myslel, že je jeho, ale nebylo. Že ho matka pravděpodobně vyhostí z jeho pokoje, aby se jeho bráška do bytu vlezl.

Nechtěl do děcko ani vidět. Nechtěl, aby se vůbec kdy narodilo.

Ať už za ním běžel kdokoliv, v tu chvíli doběhl. Někdo si před něj dřepl a položil mu ruku na rameno.

"Do prdele, Kite," vydechl Evan. Byl to Evan. Kit by nejraději v tu chvíli zastavil ten příval slz, nasadil si tu masku, kterou před Evanem míval, že je naprosto vyrovnaný člověk, ale nemohl.

Zhroutil se. A nebyla tady Rosie, která by věděla, jak mu pomoct. Nikdy se nezhroutil před někým jiným než před Rosie.

"Co se děje?" zeptal se ho Evan jemně. Snažil se mu oddělat ruce z tváře, ale když se Kit bránil, nechal toho. Aspoň za tohle mu byl vděčný. "Mluv se mnou."

Kit zavrtěl hlavou. Kolena ho pálila, nejspíš si je rozedřel, jak dopadl na zem. Jen další z dnešních úrazů.

Evan si povzdechl a natáhl ruku, nejspíš aby odhrnul špinavé vlasy Kitovi z tváře.

"Nešahej na mě!" zakřičel Kit a nemotorně se od Evana vzdálil, jak jen mu to jeho stav dovolal. Znovu se ale akorát rozvalil na zem, tentokrát na záda a byl si jistý, že až bude střízlivý, jeho lokty mu nepoděkují.

Krátce se na Evana podíval. V jeho očích i v té tmě zahlédl zděšení.

Takhle se na Kita díval téměř každý, jen Evan zatím nikdy. Mělo mu být jasné, že to jednou přijde.

"Kite," zopakoval jemně Evan. "Řekni mi, co se děje."

"Neznáš mě," vyprskl místo odpovědi. "Nedělej, že se o mě zajímáš."

Evan se v dřepu k němu o něco přiblížil. "Neznám tě, protože mě k sobě nechceš pustit. Ale věř mi, že tě poznat chci."

Lži. Samé lži. Nikdo nechtěl Kita poznat. Ne, když byl taková troska celý svůj život.

Snažil se po loktech odplazit od Evana dál.

"Ublížíš si," vyhrkl Evan, ale zastavil se. Kit tím pádem taky, protože oprava, on už si ublížil a teď ho to jen bolelo.

Jeho nával slz se postupně zmenšoval. Dech uklidňoval. Ležel tam zapřený o lokty, unavený a opilý a Evan ho kousek od něj bedlivě sledoval. Nic neříkal, nic nedělal. Proto Kit zavřel oči a představil si, že je tam místo něj Rosie. Že jen tiše sedí vedle něj, jak to dělávala, a hladila ho třeba po stehně, aby ho uklidnila.

Jenže když zavřel oči, ztratil přehled. Proto si nevšiml, jak si Evan stoupl, ani nezaznamenal, že se k němu přiblížil. V další sekundě ucítil jeho ruce na svých pažích, jak se ho Evan snažil vytáhnout do sedu.

Začal sebou zmítat, snažil se od sebe Evana odstrčit. Nejenže byl v jeho nejvíce zranitelném stavu, ale nesnášel, když se ho někdo dotýkal. Když mu někdo narušoval osobní prostor, pokud to on sám nechtěl.

Jenže Evan byl silnější, střízlivější, a tak proti němu Kit neměl šanci. Když ho Evan vtáhl do objetí, Kit se už je. chvíli zmohl na to, aby mu bušil do hrudi a snažil se ho od sebe odstrčit. Pak to vzdal, hlava mu spadla na Evanovo rameno a ruce bezmocně svěsil.

Soustředil se na svůj dech. To ho uklidňovalo. A i když si to nechtěl přiznat, Evanovo objetí možná taky.

Až sám byl překvapený, když do pár minut dýchal témeř normálně. Na tváři mu usychaly slzy a nové nepřicházely.

V tu chvíli Evan znovu promluvil. "Řekneš mi, co se děje?"

Kit zavrtěl hlavou.

"Nevadí. Jen se uklidni," odpověděl Evan.

A Kit ho poslechl. Jeho ruce se omotaly kolem Evanova pasu, a opět začal tiše vzlykat do jeho ramene. Tentokrát to ale nebyl hysterický pláč, tentokrát se už vzpamatoval a prostě se potřeboval vybrečet.

Jak Evan mohl vědět, že jen ticho a přítomnost jiného člověka mu stačí? Že nechce žádné uklidňující řeči? Taky si myslel, že s cizím člověkem (což pro něj Evan teoreticky stále byl) se prostě uklidnit nedokáže, ale šlo to.

Evan ho zvládl uklidnit. I když ho Kit málem pobil.

Mohli tam tak sedět snad dalších pět minut, než Kit uslyšel ten známý vřískot brzd, který vydávalo pouze Rosiino kolo. Jako by hned věděla, kde jsou, rozběhla se ke skále přímo k nim.

Ještě, než je mohla zahlédnout, Kit Evana pustil. Otočil se k němu zády a otřel si oči. Co se to s ním sakra zase stalo?

Rosie doběhla ke Kitovi a hned o objala. "Panebože," vydechla. "Já se tak bála, ty blbečku."

Její slova mu nic neříkala. Promile v jeho krvy je hned zapomínaly. Sotva ho Rosie pustila, Kit ucítil na své paži zezadu ruce. Evan.

"Krvácíš," řekl tiše. Kit trhl rukou, aby ho pustil.

"Já vím," zamumlal. Jeho lokty, stejně jako kolena, musely být k nepoznání.

Rosie vytáhla z kaspy mobil a rozsvítila, až Kita téměř omráčila. Dokázal si tipnout, jak vypadá. I obličej musel mít dobitý.

Rosie se zamračila. A v tu chvíli se Kit převrátil na stranu a začal zvracet.

Stále byl opilý a stále měl hladinku docela vysokou.

Rosie ho chytila za ramena, jako by mu to snad mohlo pomoct se vyzvracet. Chtěl to ze sebe všechno dostat. Dneska to vážně hodně přehnal a i když byl už vytrénovaný a toleranci měl docela vysokou, dnešek ho docela skolil.

"Jsem tu autem," uslyšel Evana, jak promluvil k Rosie. "Vezmu ho domů. Pojedeš s námi?"

Rosie se otočila ke Kitovi. "Chceš, abych jela s vámi?"

"Chci, abyste mě tady nechali ležet," zamumlal .

Rosie odpověděla Evanovi: "Asi jo. Dojedu za vámi na kole."

Kit si otřel lemem trika ústa a měl co dělat, aby se do svého výtvoru hned nevyvrátil. Rosie ho ale zachytila.

"Nepotřebuju vás, abyste mě ukládali do postele," zasyčel.

"Minimálně potřebuješ, aby ti někdo očistil ty rány plné písku," odpověděl Evan ne zrovna příjemně. Že by ho Kit urazil tím, jak ho od sebe odstrčil?

Kit se začal škrábat na nohy a Rosie mu hned byla připravena pomoct. Byl rád, že se Evan o pomoc nepokoušel, nejspíš tušil, že by ho Kit zase jen odbyl.

Sám nevěděl, proč to dělal. Ale mohl se vymluvit na opilost.

Rosie ho dovedla k Evanovu autu a neodešla, dokud mu i nezapnula pás.

"Tak u něj?"

"U něj," potvrdil Evan.

"Budete tam asi dřív, tak kdyžtak bydlí v bytě v patře po levé straně. Buď bude mít klíč někde u sebe nebo je kdyžtak schovaný ve ventilaci náhradní. Jeho rodiče by neměli být doma," vysvětlila Evanovi a Kit se uchechtl. Vážně se o něm bavili, jako by tam ani nebyl.

"Díky," bylo poslední, co Evan řekl, a už seděl na sedačce vedle Kita.

Vyjeli a prvních pár minut bylo ticho. Kit upřel pohled na jednu klimatizaci a snažil se soustředit na to, aby se znovu nepozvracel.

Pak Evanovi na držáku zapípal telefon. Kit si stihl přečíst Adamovo jméno.

"Ví, že mě tady zachraňuješ? Nebo mu zase lžeš?"

Evanův stisk kolem volantu zesílil. "To tě nemusí zajímat."

Kit převrátil hlavu a zadíval se na svůj odraz ve zpětném zrcátku. Vypadal strašně. "Myslíš, že je Adam pro tebe ten pravý?" zeptal se dřív, než se stihl zastavit.

"Proč se ptáš?" zeptal se Evan místo odpovědi.

Protože já si myslím, že není. "Aby konverzace nestála, ne?"

Evan se uchechtl. "Ty vážně měníš nálady jak hodinky."

"Jo, vítej v mém světě."

Nastalo krátké ticho. Pak Evan potichu odpověděl. "Jo. Myslím, že je."

Nezněl zrovna přesvědčivě.

Ͽ  Ͼ

oof, tahle kapitola se mi psala sama! asi se fakt více vyžívám v tom, když někdo trpí 🤣