Ͽ K I T Ͼ

Už nikdy, nikdy,  se nesmí složit na veřejnosti. 

Kit to samozřejmě neměl v plánu. Jakmile Evan odešel, spadla na něj těžká deka viny, proto se rozhodl, že si zajde koupit nějakou flašku alkoholu a vypije ji třeba naráz, hlavně aby na tu vinu zapomněl.

Jenže to na něj přišlo v uličce v obchodě. Panický záchvat. Složil se, kolem něj se objevilo milion lidí, někdo se mu snažil pomoct dýchat, někdo volal záchranku. Možná by příště nemusel začít vykřikovat, ať na něj lidi nešahají nebo že se zabije. 

Večer Evan odešel, na druhý den ráno byl už Kit v psychiatrické léčebně. Mluvil za to dobu asi s třemi různými doktory. I když - zrovna sdílný nebyl, spíše to byla jednostranná konverzace, zatímco tu a tam přikyvoval nebo vrtěl hlavou.

V devět hodin ráno ho dovedli na pokoj se třemi postelemi, kde byl jen nějaký kluk přibližně jeho věku ponořený v knihách, že ani nezvedl pohled, když Kit za doprovodu sestry vešel. Neměl u sebe nic. Ani své věci, ani telefon.

Kam se to sakra dostal?

Zavolali jeho rodičům. Jeho otec prý byl na cestě. Kit si vyžádal alespoň nějaký papír, aby mohl napsat dopis. Sestřička se na něj nejprve zamračila, nejspíš proto, že to byla doslova první věc, kterou chtěl po příchodu udělat, pak mu papír i s obálkou ale dala a oznámila mu, že může poslat maximálně dva dopisy týdně.

Jak velkorysé, když nemohl mít telefon.

Pochyboval, že jeho rodiče řeknou Rosie nebo Evanovi, co se stalo, a tak to vzal do svých rukou.

Evane,

neděs se, ale píšu ti z psychiatrické léčebny. Nemám k dispozici ani pitomý telefon a pochybuju, že by ti rodiče něco řekli. Nechci moc vypisovat, co se stalo, zkrátka jsem byl ve špatnou chvíli na špatném místě a dostal jsem panický záchvat tam, kde jsem neměl. Pak už to šlo jen z kopce. Řekneš o tom i Rosie, prosím? Aby mě nehledala. Děkuju, Kit.

Moc sdílný nebyl, ale na to si Evan snad už zvykl. Odevzdal dopis sestřičce přímo ve chvíli, kdy ho už hnali na oběd.

Jeho první dva dny byly stejné. Ráno snídaně, poté skupinová terapie, oběd, polední klid. Následovaly výtvarné nebo hudební dílny, popřípadě sportovní aktivity pro lidi, co mohli ven (Kit zatím měl vycházky zakázané), večeře a až po večeři návštěvní hodiny. O půl desáté už chodil spát.

Třetí den byl trochu jiný. Po večeři za ním přišla sestra, že má návštěvu.

Kita zatím kromě otce, který mu přivezl pár věcí, ještě nikdo nenavštívil. A sám nevěděl proč, ale nemyslel si, že to bude Evan. 

Byl to on. Když Kit vešel do návštěvní místnosti, ještě Evana ohledávali, jestli nemá u sebe něco nebezpečného, co by snad mohl Kitovi předat. Jakmile s ním byli hotoví, Evan rychlým krokem ke Kitovi přešel a vtiskl ho do svého objetí.

Na skupinových terapiích Kit moc nemluvil. Na individuálních už to bylo lepší, ale ještě měl co dohánět. Prášky bral jen pro to, že ho nespustili z očí, dokud je nespolknul. A teď, když ho Evan objímal, by Kit nejraději zašel za někým z vedení, aby mu tady Evana nechali, protože jeho objetí bylo to jediné, co mu dodávalo pocit bezpečí a radosti. Ne nějaké terapie.

"Co se sakra stalo?" zamumlal Evan, přičemž Kita stále nepouštěl. 

Kit se od něj ale nakonec odtáhnout musel. Přece jen by se mu v jejich pozici vše blbě vysvětlovalo. 

Nejraději by šel s Evanem ven, prošli by se, hlavně aby měli soukromí. Ale Kit měl vycházky zatím zakázané, a tak byli odkázáni na tuto místnost s několika stoly, z poloviny plnou.

S Evanem se taky k jednomu posadili. A Kit mu převyprávěl, co všechno se stalo - od toho, co Evan z motelu odešel, až po dnešní aktivity. Dnes měl Kit docela úspěch a poprvé se dal s někým do řeči, konkrétně s jeho sousedem na pokoji, který pro jednou zvedl pohled od knih. "Myslel jsem si, že je tak mého věku, ale je mu dvacet sedm," uchechtl se Kit. "Vypadá jak děcko."

Na Evanově tváři nebyl ani náznak úsměvu. Kit nazvedl obočí. "Hele, není to tady tak strašný. Až na to, že nenalévají vodku k snídani. Vlastně ji nenalévají nikdy, ale tak-"

"Promiň mi to," přerušil ho Evan slabě. Už od začátku se většinu času vyhýbal očnímu kontaktu. "Je to celé moje chyba."

Kit se uchechtl. "Myslíš, že to, jak jsem se v obchodě složil, je tvoje chyba?"

Evan přikývl. "A co jiného? Nechal jsem tě tam, i když mi mělo být jasné, že to třeba neponeseš nejlíp."

"Blbost," vyvodil ho z omylu Kit. "Jo, možná to nějak ovlivnilo můj psychický stav, ale já jsem prostě takový. Panické záchvaty a deprese potkávám denně. Tak se to stalo. Kdyby se to nestalo teď, stalo by se to později. Vůbec by mě nenapadlo z toho vinit tebe."

Evan chvíli mlčel, pohled zarytý na jedno místo na stole. "Budeš tady dlouho?"

"Nevím, jak dlouho. Až to se mnou bude lepší, pustí mě."

"A chceš tady být? Těžko se budeš zlepšovat, pokud sám nebudeš chtít."

Tohle byla pro Kita už těžší otázka. Samozřejmě, že se chtěl zlepšit. O kolik hezčí by mohl být život bez panických záchvatů a probrečených nocích? Zkrátka si ale nevěřil. Zlomil nad sebou hůl a smířil se, že pokud to nevzdá někdy úplně, bude žít takto.

Když tohle řekl jednomu z doktorů, bylo jasno. Dál se už ani nemuseli bavit a už ho převáželi sem.

"Nevím, jestli to zvládnu," přiznal. Evanovi nechtěl lhát, už ne. "Je mi jasný, že to nebude lehký a nevím, jestli jsem na to připravený zrovna teď."

Zrovna teď. Když neměl u sebe nikoho, ani Evana, protože mu lhal. Tak si to alespoň jeho hlava přebrala. I když byl teď Evan s ním, seděl pár centimetrů od něj, Kit i tak očekával, že stále bude chtít svůj prostor na rozmyšlenou, na to, aby si v hlavě vše uspořádal. Chtěl to tak. Nechtěl, aby Evan přiběhl zpátky ke Kitovi jen proto, že byl v léčebně, kdyby byl stále z Kitovy lži zklamaný.

Evan ho chytil za ruku. "Dokážeš to i teď. Nemůžu úplně říct, že budu neustále při tobě, ale klidně za tebou budu chodit každý den."

Kit nasucho polkl. "Jaká je situace doma?"

Evan zavrtěl hlavou. "To není teď důležité. Nic moc se zatím nestalo, protože táta bývá přes den v práci a mamka teď chodí na noční, takže se neustále míjejí. Měl jsem trochu nepříjemný rozhovor s otcem, ale zítra se ke všemu přizná. Zítra to asi vypukne."

Kit chápavě přikývl. "A Rosie?"

"Ten dopis mi přišel dneska ráno, ale hned jsem jí volal. Je v práci, ale zítra za tebou přijde. Ostatním jsem nic neříkal, nevěděl jsem, jestli bys chtěl." 

Kit pokrčil rameny a zasmál se. "Myslím, že by je to ani nepřekvapilo."

Evan se pousmál. "Já myslím, že jo. Protože ty se vždy snažíš se vším bojovat sám."

"Odchytli mě jak divoký zvíře, to se nepočítá," odpověděl Kit pobaveně. 

Rozesmál Evana. To mu udělalo radost.

"Za chvíli si budu muset pro prášky," řekl po chvíli tiše Kit. Znamenalo to, že Evan bude muset odejít.

"Bereš hodně? Prášků?" zeptal se Evan opatrně, kdyby náhodou o tom nechtěl Kit mluvit. Ale nevadilo mu Evanovi říct vše.

"Dohromady jen tři. Dva ráno, teď večer na spaní. Ani pořádně nevím, co ty ranní prášky jsou," přiznal se.

"Na spaní?" podivil se Evan. "Máš problémy se spaním?"

Kit Evanovi neřekl o tom, že občas mívá noční můry, kdy se zděšeně probouzí uprostřed noci. Neřekl mu o tom proto, že když usínal právě s ním, nebyly tak hrozné. První noc v léčebně byla nejhorší - nejen, že na Kita dolehl další jeden z jeho depresivních stavů, ale sotva zavřel oči, noční můry začaly. Tu noc se téměř nevyspal a po konzultaci s doktorem mu dali prášky na spaní. Po nich Kit vytuhnul do deseti minut a spal tvrdě až do rána. Žádné hluboké přemýšlení před spaním, které by ho dohnalo k slzám, ani sny.

Přikývl. "Od té noci, co jsem se předávkoval, se mi občas zdají noční můry. Docela ošklivé."

"Proč jsi mi o nich neřekl?" zeptal se Evan, ale nevyčítal mu to. Byla to další část Kita, kterou držel v sobě, jen aby ji Evan mohl najít a zase ho o něco víc poznat. Zase se k němu dostat o něco blíž. Takhle Evan Kita poznával už od samého začátku.

"Ty sny nebývaly tak špatné, když jsi spal se mnou. A kdybych ti o nich řekl, pravděpodobně bys mě už nenechal o samotě v noci," uchechtl se, aby uvolnil trochu atmosféru. "Ale taky mi je dali určitě proto, aby měli jistotu, že jim v noci nezešílím."

V tu chvíli dovnitř vešla ta samá sestřička, která měla Kita na starosti hned ten první den, co přišel. Jmenovala se Anna a byla na Kita nejmilejší. Možná byla až moc milá, protože se k němu někdy chovala, jako by mu bylo snad deset let. "Kite, čas si jít pro prášek."

Kit se podíval na hodiny. Návštěvní hodiny končily až za patnáct minut, takže kdyby si nemusel jít pro prášek, který stejně spolkne až tak o půl desáté, už teď, mohl ještě chvíli s Evanem být. 

"Chceš, abych přišel i zítra?" zeptal se ho Evan.

Kit zavrtěl hlavou. "Přijde Rosie. Takže jestli vyloženě nebudeš potřebovat vypadnout z baráku, až to všechno vybuchne, nemusíš. Ale bránit ti nebudu."

Evan se pousmál a jakmile se postavili, znovu Kita objal. Kit přemýšlel, jestli by ho mohl třeba i políbit, ale stále hluboko v sobě věřil, že mu Evan úplně neodpustil. A tak se nechal Evanem jen objímat.

Dovnitř nakoukla znovu Anna. "Kite, honem."

Kit se od Evana odtáhl, připraven odejít, ale Evan ho jen tak nepustil a spojil jejich rty. "Pozítří zase přijdu," řekl mu, než se rozdělili. Kit zpátky do útrob léčebny a Evan domů.

Ͽ Ͼ

mamka by se divila, kdyby teď viděla mou google historii plnou psychiatrických nemocnic. a ten fbi agent, co mě neustále sleduje, taky.