Ͽ E V A N Ͼ

Pro Evana to nebylo lehké období.

Žil v neustálé nejistotě, co bude. Byl stále zklamaný z toho, jak mu Kit lhal, do toho byl v léčebně, a tak se cítil neuvěřitelně rozpolceně. 

Pak přišel jeho otec domů z práce, když máma se výjimečně nechystala na noční, ale vařila v kuchyni večeři. Evan vytušil, že teprve teď přijde to nejhorší.

Potkal se s otcem na chodbě, možná ho taky tak trochu vyhlížel. "Běž nahoru, Evane," řekl mu místo pozdravu. Evan si přišel, jako by mu bylo deset a ne devatenáct.

"Řekneš jí všechno. Úplně všechno. Jinak jí to řeknu já," odpověděl Evan, ale i tak otce poslechl a vydal se nahoru. Posadil se na nejvyšší schod a odposlouchával. Nejprve mezi sebou vedli tichou konverzaci, ze které samotné už šlo cítit napětí. 

Pak to jeho otec spustil jako bombu. "Chtěl bych se rozvést, Angelo."

Evanovi se do očí nahrnuly slzy. První stekla, když se jeho máma vzpamatovala z šoku a zeptala se proč. Jakmile jeho otec začal vysvětlovat, co dělal za jejími zády, Evan to nevydržel a ze schodů odešel do svého pokoje.

Trvalo snad dvě hodiny, než někdo tiše zaťukal na jeho dveře, i když hlasy dole ustaly už dávno. To bylo poprvé v životě, co jeho rodiče ťukali. Dovnitř vešla jeho máma celá ubrečená. Nic neříkala, jen si sedla a Evan ji objal.

"Věděl jsi to od začátku?" zeptala se. Evan s odpovědí váhal. "Neptám se proto, že bych byla naštvaná, to se neboj."

A tak Evan zavrtěl hlavou. "Dozvěděl jsem se to před pár dny. Kit to přede mnou taky tajil."

Řekl to narovinu, protože jestli jí otec řekl opravdu všechno, Kit v tom taky sehrál svou roli. Spadl mu kámen ze srdce, když nebyla jeho máma překvapená. Takže nejspíš věděla všechno.

"Takže proto jsi poslední dobou tak mimo? Věděl jsi tohle a ještě ti do toho Kit lhal?" zeptala se opatrně. Poslední dny se snažila z Evana dostat, proč nevnímá, když se ho na něco ptá, proč je neustále zavřený v pokoji a ani Kita nenavštěvuje. Evan jí ale nechtěl nic říct, dokud nebude vědět vše.

"Kit mi to neřekl, protože si myslel, že to tak bude lepší. A nevím, možná i bylo. Jinak bych nevěděl, co bych dělal," řekl tiše. "I tak jsme se ale chytli a já potřeboval pauzu. Mezitím se dostal do psychiatrické léčebny."

"Cože?" zeptala se jeho máma překvapeně.

Evan pokrčil rameny. "Je to složitý, teď to nebudeme řešit. Myslím, že máme svých problémů dost."

"Nevím, co teď bude, Evane," zašeptala. Evan jí podal kapesník, aby si mohla otřít oči. "Dost mě překvapil."

Na to Evan nevěděl, co odpovědět. A tak svou mámu jen znovu objal.

Ͽ K I T Ͼ

Den po tom, co ho navštívil Evan, byl na léčebnu přijat nový pacient.

Kit si byl tentokrát jistý, že tenhle je jeho věku. Jak vyposlouchal, jmenoval se Victor a bylo mu taky devatenáct. Přiřadili ho na tu poslední volnou postel v pokoji, kde byl Kit s Jeffem, alias klukem, co neustále četl. Hned si všiml Victorových obvázaných zápěstích a přemýšlel, co si asi tak mohl udělat a proč.

Nemusel se k odpovědi dostat sám. U oběda si za ním Victor sedl. "Ty jsi tady proč?" zeptal se jako první.

Kit neměl rád takové lidi, kteří se s ním hned dali do řeči, jako by se znali kdo ví jak dlouho. Jenže teď byl v léčebně. Jestli to tam chtěl přežít, možná by nebylo špatné mít někoho, s kým by si mohl občas popovídat.

"Deprese," odpověděl, "úzkosti, panické záchvaty. A to nejspíš neví o mé závislosti na alkoholu."

Victor chápavě přikývl a natáhl před sebe své obvázané ruce. "Nepovedlo se to," řekl zkrátka. Kit hned pochopil, že mluví o sebevraždě. 

Uchechtl se. "Jo, mně taky ne. Ale kvůli tomu tady nejsem, to už bylo dávno."

"Promiň, že jsem tě tady tak přepadl," pokračoval pak v konverzaci Victor, "jen mi přijdeš tady snad jediný normální." Pohledem sjel Jeffa, který seděl sám u stolu kousek od nich. 

To odpoledne měli skupinovou terapii, která se přesunula z rána kvůli nějaké naléhavé akci na jiném oddělení. Kit s Victorem na ni šli spolu, posadili se vedle sebe a celé to spolu přetrpěli. Dokud nepřišla řada na Kita.

"Dneska si už s námi popovídáš, Kite?" zeptala se ho Lydia, která měla skupinové terapie na starosti. Kit jen zavrtěl hlavou. Nic o sobě neříkal ani svým kamarádům a neviděl důvod v tom, proč by měl něco vyprávět cizím lidem. Na to mu stačila individuální terapie.

Lydia si udržela na tváři ten falešný úsměv a přesměrovala svou pozornost na Victora. "Tak možná by mohl první tady tvůj kamarád. Victor, že?"

Victor přikývl. "Ano."

"Dnes jsi přijel, že? Řekneš nám něco o sobě? Tvůj příběh?"

Kit byl už na čtvrté skupinové terapii a svůj příběh ještě nevyprávěl. Victor ale neváhal. "Tak já jsem Victor. Můj příběh není nijak složitý, už od dítěte jsem trpěl depresemi, dokud nepřišel člověk, který mě z toho vysekal. Pomohl mi zlepšit se, vždy stál při mně."

Evan, pomyslel si Kit. Jako by mluvil o tom, co je Evan pro Kita.

"Stal jsem se na tom člověku závislý a to byla ta chyba. S mou nemocí to bylo to nejhorší, co jsem mohl udělat, protože ten člověk zemřel před necelými dvěma týdny při autonehodě a mě se zhroutil svět. Vše se vrátilo lusknutím prstu. A tak jsem se pokusil zabít."

Nastalo krátké ticho, kdy všichni v kroužku na Victora prázdně hleděli. Kromě Kita. Ten prázdně hleděl taky, ale před sebe. Lydia začala něco říkat, nejspíše poděkovala Victorovi, že se s nimi podělil o jeho příběh, Kit ale neposlouchal.

Hned si představil Evana, jak umírá. Hned se mu v hlavě vytvořily ty nejhorší scénáře. Nebyl na Evanovi ještě tak závislý, ale věděl, že na něm, co se jeho psychického stavu týče, až moc lpí. A chtěl toho víc, chtěl, aby ho z toho Evan úplně vysekal, aby ho měl neustále po boku.

Jenže co kdyby se stalo něco podobného? Co kdyby zemřel nebo odešel?

Kit by se dokázal najít ve Victorově příběhu. Rychle ale zavrtěl hlavou, aby všechny tyhle myšlenky zahnal. 

Chvíli na to terapie skončila a Lydia si Kita odchytla na odchodu. Zavedla ho do rohu místnosti. "Můžu někdy počítat s tím, že se mnou budeš mluvit?" zeptala se. "Nechci na tebe tlačit, ale věř mi, ono ti to pomůže."

"Nevím, proč bych měl před cizími lidmi opakovat to, co říkám svému psychiatrovi," odpověděl Kit. "Nerad o sobě mluvím. Nechci, aby si lidi mysleli, že mě znají."

"Skupinové terapie nejsou jen o tom, že zopakuješ, co se ti stalo, vždyť to víš. Vidíš," nedala se Lydia. "Nenech, aby tě tvé vlastní myšlenky dostaly. Mluv o tom. Viděla jsem, že se tě Victorův příběh dotkl. Proč?"

Kit už málem promluvil, už jí málem řekl o Evanovi a o tom, jak má taky svého člověka, který mu dny dělal lepší, ale zastavil se. "Terapie už skončila, ne? Za chvíli musím být ve výtvarné dílně," odpověděl místo toho a odešel. Ještě slyšel, jak si Lydia povzdechla.

Nemohla být o tolik starší, Kit by tipoval, že byla čerstvě vystudovaná a měla ještě ten zápal pro práci, než zjistí, že to nemá cenu. Kit jakýkoliv zápal bohužel postrádal. 

Na dílnách opět potkal Victora. Holt se musel smířit s ním, že s ním bude trávit nejspíš většinu dne. Lhal by, kdyby tvrdil, že nedoufal, že Victor bude mít spíše hudební dílný. Viděl ho spíše s kytarou v ruce než s tužkou.

Když se střetli, Kit si odkašlal. "Je mi líto, co se ti stalo. Koho jsi ztratil," řekl kostrbatě.

Victor se pousmál. "Díky. Řekl bych, abys taky na nikom tak nelpěl, nepřinese to dobrotu," odpověděl, jako by snad četl Kitovi myšlenky.

Pozdě, pomyslel si. Kit už na někom lpěl a odmítal se toho vzdát.

Ͽ Ͼ

nevím, co sem napsat, takže jak se máte? :]