Chào các bạn! Vì nhiều lý do từ nay Truyen2U chính thức đổi tên là Truyen247.Pro. Mong các bạn tiếp tục ủng hộ truy cập tên miền mới này nhé! Mãi yêu... ♥

patnáct

Ͽ E V A N Ͼ

Evan si oddechl, když Kitovi rodiče opravdu doma nebyli. 

U Kita žádný klíč nenašel, a tak musel využít onoho náhradního ve ventilaci. Odhadl dveře, které byl mohly být od Kitova pokoje, a praštil s ním na postel. Až pak rozsvítil světlo.

Kitovo triko s krátkým rukávem bylo částečně roztrženo a měl naprosto dobitá kolena. Ty džíny už budou nepoužitelné.

"Máte někde nějakou lékárničku?" zeptal se Evan, ale Kit se jen na posteli převrátil, zabořil obličej do polštáře a nemluvil. 

Evan si povzdechl a vydal se zpátky do kuchyně. Až v tu chvíli si všiml věcí, které by tady nečekal - kočárek, balení plen, polorozpadající se postýlka. Co to tady dělalo?

Zvrtěl hlavou a vydal se do kuchyně. Pootvíral každou skříňku, každý šuplík, ale nemohl najít nic, co by mohl použít na Kitovy rány. Nepřicházelo ovšem v úvahu, že by mu je nechal takhle zanesené.

Popadl jednu misku a napustil ji vodou. Pak se přemístil do koupelny a prohledal to tam. Nebyla to žádná sláva, ale našel aspoň houbičku, kterou se rozhodl ten nejhorší písek vyčistit, a desinfekci.

Když se vrátil do pokoje, Kit vypadal, že spí. A možná spal, Evan to nezjišťoval. Aspoň se nebude bránit, že se ho dotýká. Nebude ho odstrkovat tak jako u jezera, než přišla Rosie, aby je náhodou neuviděla. 

Tiše si dřepl k posteli. Kit měl svěšené nohy na zem a celkově jeho pozice vypadala naprosto nepohodlně, ale očividně mu to vyhovovalo. Evan namočil houbičku do vody a pokusil se setřít zrna písku z jeho kolen.

Kit sebou cukl. "Ty džíny," zamumlal do polštářů. "Musím si je sundat."

To samozřejmě Evana napadlo taky, ale ani nechtěl vědět, jak by Kit reagoval, kdyby ho začal svlékat. 

Kit se nemotorně postavil a začal si odepínat pásek. Tedy, alespoň se o to pokoušel. "Kurva," zamumlal po chvíli. Evan viděl, jak jeho ruce naprosto neví, co dělat, aby pásek odepnuly.

Podíval se na Kita a čekal, až si ho Kit taky všimne. Netrvalo dlouho, navázal s ním oční kontakt a povzdechl si. Pak se přestal s páskem prát a nechal Evana, ať to udělá on. 

Nebyl to klasický pásek, a tak se Evan ani nedivil, že to Kitovi v jeho stavu nešlo.

Pak Kit Evanovy ruce odstrčil a džíny si sundal sám. Evan měl tak plný přístup k jeho kolenům.

Nečekal, že bude o půl noci čistit kolena Kitovi v jeho bytě, ale hádal, že to každopádně bylo lepší, než kdyby pro něj musel skákat do jezera a oživovat ho, protože to tak nějak očekával. A neměl tušení, jestli by se odvážil. Pravděpodobně ne. 

Nepromluvili spolu ani slovo, dokud se neobjevila Rosie. Evan sám ani nechápal, proč je mezi nimi tak napjatá atmosféra, ale uvědomoval si, že to způsobuje především Kit. Pravděpodobně se mu ani trochu nelíbilo, že ho Evan viděl v takovém stavu. 

Když Rosie přijela, Evan už očisťoval Kitovi druhý loket. Rosie proto popadla desinfekci a čisté rány začala desinfikovat. 

Pracovali v tichu, zatímco jim Kit usínal v sedě. Když byli hotoví, Rosie mu pomohla si lehnout a zakryla ho. Začala mu něco říkat, a tak Evan pokoj opustil, aby jim nechal trochu soukromí. Když se objevil opět v obýváku, pohled mu znovu spadl na kočárek.

"Jeho máma před pár hodinami porodila, proto se tak zřídil," uslyšel za chvíli za sebou. Rosie zavírala dveře od Kitova pokoje.

"To je to tak špatná zpráva?" zeptal se Evan.

"Kit nemá dobrý vztah s rodiči, ani se nechovají jako rodina. A to dítě ani není jeho otce, i když si to myslí. Jeho máma podvádí, jeho otec taky. Oni navzájem to nevědí, ale Kit ano, protože ho využívají k tomu, aby seděl na recepci, zatímco si užívaj s cizími lidmi v jednom z motelových pokojů," vysvětlila.

Evan začal čím dál více chápat, proč je Kit tak rozbitý. Jeho život byl rozbitý a z velké části to ani nebyla jeho vina. 

Za ten večer musel zpracovat hodně informací, protože během hodiny se toho dozvěděl o Kitovi desetkrát víc, než co za ty měsíce, co ho znal. A co už znal, se mu teď obrátilo o sto osmdesát stupňů. 

"To je strašný," zašeptal Evan, jako by ho snad mohl Kit slyšet. Ten byl pravděpodobně už vytuhlý za zavřenými dveřmi.

"V jakém stavu si ho našel?" zeptala se Rosie nejistě. Vypadalo to, že si není jistá, jestli to chce slyšet.

Evan se uchechtl. Bylo to spíše zoufalé uchechtnutí. "Sprintoval k okraji útesu, aby skočil. V poslední chvíli se ale složil a šíleně se rozbrečel. Já... netušil jsem, co mám dělat. Nechtěl abych se ho dotýkal, snažil se ode mě dostat pryč."

Rosie chápavě přikývla. "V takových chvílích stačí, když si vedle něj sedneš a budeš zticha. Nepotřebuje utišovat, ale potřebuje vědět, že není sám. Jak jsi ho uklidnil?"

Evan si vzpomněl, jak Kit v telefonu zmínil, že se chce s Rosie vyspat. Jak ho Kit odstrčil, když uslyšeli, že se k nim Rosie blíží. Vše naznačovalo tomu, že jsou přece jen spolu a možná to byl právě ten důvod, proč Kit nechtěl, aby je Rosie viděla, jak se objímají. "Nenechal mě se k němu přiblížit," zalhal částečně. Kit se ho sice snažil odstrčit (a že Evan dostal pár dobrých ran), nakonec se ale v jeho náruči uvolnil. "Nechal jsem ho tedy být a čekal, až se uklidní."

"Jo," zamumlala. "Dobrý. Doufám, že tě dneska Kit moc nevyděsil. Ono... je to docela normální, teda jen k jezeru většinou nechodí."

Evan nevěděl, co si má myslet, na to si potřeboval lehnout a pořádně o tom popřemýšlet. Samozřejmě nesoudil Kita za to, co se stalo, nepřestane se s ním bavit, ale potřeboval vše zpracovat.

"To ne," řekl Evan upřímně. "Jen by mě zajímalo, jestli si to bude pamatovat."

Evan pak do pěti minut motel opustil a vydal se domů, kde byl do pěti minut, protože stačilo vyjet kopec. A nečekalo ho zrovna pěkné překvapení.

Jakmile zajel na příjezdovou cestu, všiml si, že někdo sedí na schodech k hlavním dveřím. Když se automatické světlo rozsvítilo, protože Evan se už dostatečně schodům přiblížil, poznal Adama. Evan se rychle ohlédl. Bylo skoro půl jedné ráno, ale jeho máma ještě vesele žehlila v obýváku u jejího oblíbeného seriálu. Sakra.

"Neodpovídal jsi mi na zprávy," začal Adam. "Tak jsem se k vám stavil, jestli náhodou už nejste zpátky. Zvláštní, že mi otevřela tvoje máma, naprosto v pořádku, a ty nikde."

Evan nasucho polkl. Co měl na tohle říct?

"Kde jsi doopravdy byl?" zeptal se Adam.

S Kitem. Mohl mu ale tohle prozradit? "Přiznávám, s mámou se nic nestalo," odpověděl vyhýbavě.

Adam se postavil. "Proč jsi mi lhal?"

Evan si odkašlal. "Protože vím, že toho člověka, který potřeboval mou pomoct, nemáš rád."

"Kit?" ušklíbl se. "Copak, zase se ožral a sbíral si ho někde v hospodě?"

Evan zavrtěl hlavou, ale nic dál neřekl.

"Řekl jsi mi, že se s ním už nebavíš," pokračoval tiše Adam. "To byla taky lež?"

A Evan přikývl, čímž překvapil i sám sebe. Proto rychle začal mluvit. "Nevím, co s ním máš za problém. Děláš, jako bych nemohl mít jiné kamarády. Proč se nemůžu ani bavit s Kitem, když mi doslova zachránil život?"

"Nevytahuj to zas," zasmál se Adam. Byl to takový ten naštvaný smích, který až Evanovi způsobil husí kůži. "Ten člověk je naprosto zkaženej. Zdrogovanej ožrala, kterej nikdy v životě nic nedokáže."

"A zajímal ses někdy o to, proč má takový život? Co za tím stojí? Kdybys byl ty na jeho místě, už dávno by jsi to nevydržel," zasyčel Evan.

Vůbec by to v tu chvíli nečekal, vlastně by to od Adama nečekal nikdy, ale v tu chvíli mu na tváři přistála jeho dlaň, až Evanova hlava odstřelila na stranu. Adam mu právě dal facku. 

Sám si to asi hned uvědomil, chytil Evana za ruku a začal se omlouvat, ovšem Evan ho setřásl. Chytil se za tvář.

"Víš, Kit se mě před chvíli zeptal, jestli si myslím, že jsi pro mě ten pravý. A já řekl, že jo. Stačilo pět minut a už si tak jistý nejsem," řekl ublíženě a Adama velkým obloukem obešel.

"Co tím chceš říct?" zeptal se ještě Adam, v jeho hlase byla lítost očividná. To ale Evana v tu chvíli nezajímalo. Dal mu facku a i kdyby to bylo jednání v afektu, tak ho to neomlouvalo.

"Co myslíš?" otočil se na posledním schodu. Ještě nikdy nevydržel Evanovi vztah pouhé tři týdny, ale asi to přijít muselo. Nechtěl být s někým, kdo ho byť jen jedinkrát praštil.

"Nedělej to, prosím," zašeptal Adam. "Já se omlouvám. Nevím, co mě to popadlo."

Adam vystoupl na další schod. A pak další. 

"Nechoď ke mně," zasyčel Evan. "Nejde jen o to, co jsi teď udělal." Jde i o Kita, chtěl říct, ale z jeho úst to prostě nešlo.

"Já vím, že chodíš s Kitem plavat," vyhrkl Adam, čímž Evana naprosto překvapil. "Vím, že na tebe moc tlačím, jenže já chtěl být ten, kdo tě naučí plavat, a omlouvám se. Můžeme začít znovu a pomaleji?"

Evan vrtěl hlavou. Adam překonal i poslední schod a už byl opět u Evana. Objal ho a Evan se sám překvapil, že se nechal. "Promiň," zašeptal Adam. Pak zvedl hlavu a dal mu pusu na tu tvář, kam mu dal facku. Evan v sobě sváděl obří boj.

Následně Adam chytil Evanův obličej do dlaní a pomalu a dlouze ho políbil. Evanovi se v břiše chtě nechtě objevili motýlci. 

Když Adam rozpojil jejich rty, opřel se čelem o to Evanovo. Evan byl tak zmatený, že neubránil té jedné slze, která se drala na povrch, aby mu stekla po tváři.

"Miluju tě," řekl Adam. "Odpusť mi, prosím."

Evan mu to neřekl zpátky, protože byl si jistý alespoň tím, že na tohle připravený nebyl. I přesto se opět nechal obalamutit Adamovy slovy a tu noc strávili spolu v Evanově pokoji za zamknutými dveřmi. Jen pro jistotu, protože jeho máma byla stále doma.

Kéž by nechal oči otevřené. Kéž by se nenechal ukonejšit Adamovými rty a letmými doteky. Opilý Kit měl totiž v jednom pravdu - jeho přítel byl pěknej kretén.  

Ͽ  Ͼ

wow, poslední dobou se mi ty kapitoly nějak natahují :'D

Bạn đang đọc truyện trên: Truyen247.Pro