Ͽ E V A N Ͼ

Evan se probudil do tichých tónů kytary.

Byl v posteli Kitových rodičů, což samo o sobě bylo komické. Jenže z Kitova pokoje v bytě se stal Lucův a jelikož batole hlídali, museli spát v oné manželské posteli.

Kit v ní nebyl. Nebyl ani v místnosti. A Evan si tak uvědomil, že na kytaru hraje právě on.

Když se posadil a shlédl na hodiny na nočním stolku, uviděl, že je teprve půl šesté ráno. Přesto se zvedl a šel za tichými tóny. Kita našel v pokoji Lucy, jak sedí s kytarou u postýlky a tiše mu zpívá.

Opřel se o futra dveří a chvíli poslouchal. To byl přesně ten jediný způsob, jak mohl slyšet Kita hrát - když o tom Kit nevěděl.

Stál tam do té doby, než Kit hrát přestal a tiše se zvedl. Když se otočil a zahlédl Evana, vylekaně zalapal po dechu. Evan se usmál. "Myslím, že tu ladičku si zasloužíš," prohodil tiše.

Kit se chytil za srdce, jako by snad měl dostat infarkt. "Víš, jak jsem se sakra lekl?" Neřekl to zrovna příjemně, ale Evana to nijak nerozhodilo. Na to znal Kita už moc dobře. Nemyslel to špatně, jen nevynaložil to úsilí, aby to tak neznělo. Takhle Kit mluvil polovinu času.

"Luca se probudil?" zeptal se Evan. Kit kolem něj prošel s kytarou v ruce.

"Jo," řekl krátce. Evan tak pochopil, že se stydí za to, jak ho načapal hrát a zpívat. Jakmile Kit odložil kytaru na gauč a vydal se zpátky do ložnice, Evan ho ještě ho popadl za zápěstí a zastavil.

"Hraješ fakt dobře. I zpíváš," zašeptal. Kit jeho ruku setřásl, pokrčil rameny a pokračoval v chůzi do ložnice.

Když už byl Evan vzhůru, napil se ještě vody, než se vydal zpátky ke Kitovi. Lehl si na záda na svou půlku postele a vyčkával. Už si myslel, že se ani nedočká, ale nakonec se Kit přece jen otočil, lehl si na Evanovu paži a objal ho. Takhle bylo všechno v pořídku - i když Kit ještě před pár minutami vypadal, že ho irituje každé Evanovo slovo, nebylo tomu tak a Evan to už věděl. Takový byl přesně Kit. Nakonec stejně usínali v objetí.

To, že Kit není zrovna člověk slova, pochopil Evan už dávno. Stalo se jen velmi výjimečně, snad jen jednou nebo dvakrát, že by Kit řekl Evanovi jako první, že ho miluje. Vždyť kolikrát ani neodpověděl, když mu to Evan řekl první. Evan se nejprve cítil díky tomu tak nepatřičně, ale zas tak lhostejný Kit nebyl. Jednou k Evanovi přišel, objal ho a řekl: "Já to se slovy neumím. Ale cítím všechno naprosto stejně."

Evan si musel zvykat na hodně věcí, které od Kita nemohl očekávat. Ten mu to ale vždy nahradil, když byli sami a Kit se k němu přitulil. Ale nedej bože, aby o tom Evan mluvil někde na veřejnosti. Aby mluvil o tom, že miluje Evanova objetí nebo že usíná právě v jeho náruči.

"Chris mi dneska ve škole říkal, že tě včera potkal. A že ses na něj díval jako na vraha," uchechtl se Evan. Byli v jezeře, Kit ho učil plavat. A Evan potřeboval rozptýlit.

"A divíš se?" odpověděl Kit bez váhání. "Nehledě na to, že já si pořádně ani nepamatuju, jak vypadá. Ani nevím, že jsme se viděli."

Evan pomalu kroužil kolem Kita. Nedávno se naučil znak a tak nejen, že už se nebal do vody vstoupit, i po Kitově havárii, už v ní i plaval. Jen díky Kitovi.

Jeho noční můry s mrtvým Kitem se i přes to tu a tam objevily.

"Jak jako, jestli se divím? Chris je můj kamarád, nemusíš se na něj dívat jak na vraha," zamračil se Evan.

"Vím a proto si troufám říct, že na hledání kamarádů mám větší talent já," odfrkl si. Dříve, než stihl Evan něco říct, doplnil: "A to musíš uznat."

Evan se postavil na dno a mávl rukou. "Nechme to být, jinak mě naštveš. Máma nás očekává v sedm na večeři, měli bychom jít."

Kit se jen uchechtl.

Evan měl samozřejmě celou Kitovu partu raději jak Chrise, protože ano, Kit si uměl kamarády vybírat, přesto ho mírně zklamalo, že Kit ani jeho kamaráda nepoznal. Nechal to ale v tu chvíli být.

Jen jednu poznámku si neodpustil. "Jen se ale připrav, že až se jednou vezmeme, půjde mi pravděpodobně za svědka, protože nikoho jiného nemám."

Myslel to ze srandy, samozřejmě že ano. I když se mu líbila myšlenka, že by Kit mohl být jednoho dne oficiálně jeho, neměl na to v nejbližší době ani pomyšlení. A to ještě tak dva roky minimálně.

Kit to ale zas jako takový vtípek nevzal. Zastavil se uprostřed chůze ve vodě. "Ty se budeš chtít někdy vzít?"

Jelikož se Kit nerad bavil o vztazích, i o tom jejich, Evan vůbec nevěděl, jaké by mohl mít postavení k tomu, že by si jednoho dne někoho vzal.

Evan pokrčil rameny a zasmál se. "Ne, že bych na to měl v nejbližší době pomyšlení, ale jednoho dne, proč ne?"

Kit nakrčil obočí. "Myslíš, že jsem ten typ člověka, co se šťastně ožení a bude tak nejvíce spokojenej?"

Evanovi úsměv z úst zmizel. Kit pokračoval. "Myslíš, že se chci takhle připoutat k jednomu člověku? V čem je manželství lepší než to, co máme teď? Co nějakej pitomej prsten změní?"

"Mám si tu první větu brát osobně nebo...?" zeptal se Evan. "Tu, že se nechceš připoutat k jednomu člověku?"

"Takhle jsem to neřekl," odporoval Kit.

"Ale jo."

"Chci jen říct," přerušil ho rázně Kit, "že nejsem zrovna zastáncem manželství. Toť vše."

To Evan moc dobře pochopil. Kit to ovšem mohl říct méně agresivně. "Víš, já vydržím hodně a už jsem si zvykl na tvůj styl vyjadřování. I přes to by ses mohl někdy krotit."

Kit protočil očima. "Vždyť jsem zase tolik toho neřekl."

Evan se uchechtl. "Víš, že se páry i rozcházejí kvůli rozdílnému pohledu na manželství? Že jeden chce a druhý ne? Klidně by mě tohle mohlo takhle naštvat."

"A štve?" zeptal se Kit. Evan viděl, že je něco jinak. I když by se ostatním mohlo zdát, že je Kit necitelný kluk, co nehledí na ostatní, vždy se ujišťoval, aby Evanovi svými činy neublížil. Teď se ale zdálo, že pevně si stojí za svým názorem, přes který nejede vlak.

Evan zavrtěl hlavou. "Co tady řešíme vůbec?" zeptal se. "Žádám tě snad o ruku? Ne. Tak už to neřešme, jdeme pozdě na večeři." S těmito slovy se otočil a vydal se vodou ke břehu. Slyšel, že Kit se ještě do pohybu nedal.

Pak se ještě naposledy ozval. "Jestli bys mě ale někdy žádal, řekl bych ne. Chci, abys to věděl. Ale nemá to nic společného s tím, co k tobě cítím. A že chci s tebou být."

Kdyby na Evanově místě teď stál Kit, neodpověděl by. A tak to přesně Evan udělal. Kdyby naopak byl Evan na Kitově místě, nebyl by si ani jistý, díky takové reakci, jestli ho Kit slyšel. A to byla pointa. Bez jediné reakce pokračoval ke břehu.

Nebyla to nijak dlouhá cesta, přes to díky jejich konverzaci Evana napadlo několik myšlenek. Třeba jako ta, že jeho máma se pravděpodobně nikdy nedočká vnoučat z jeho strany, protože kdyby přece jen někdy vychovávat dítě chtěl, u Kita to neprojde ani za milion. Nebo že Kit tím pádem nebude nikdy papírově jeho a on Kitův. Že všechny ty časy, když zkoušel, jak jeho jméno zní z Kitovým příjmením a jak Kitovo s tím jeho, byly zbytečné. Že když Kita přestane po pár letech Evan bavit, bude moct odejít lusknutím prstů.

Jenže ho to mohlo napadnout, no ne? Vždyť znal Kita téměř jako své boty. A tento postoj se k němu perfektně hodil.

Když se snažil později na břehu nacpat osušku do tašky, Kit ho zezadu objal. Evan se svou činností přestal. "Máš pravdu," řekl Kit. "Mohl jsem to říct lépe. Omlouvám se. Ale když už jsme u toho, chci, ať v tom máme jasno. Ať víš, jak to mám. Takže jestli očekáváš za pár let ten dokonalý rodinný život jako devadesát osm procent lidí na téhle planetě, ode mě ho nedostaneš. A vím, že je to něco, díky čemu končí i dlouholeté vztahy, ale rád bych, abys mě pochopil. Teď, než bude pozdě."

Evan pustil tašku na zem a v Kitově náruči se otočil. Jedno se muselo Kitovi nechat - alespoň o tom mluvil. Před rokem by z něj Evan nedostal ani slovo. Komunikace byla něco, co si Evan od jejich vztahu žádal, stejně jako Kit třeba toleranci.

"Já sám nevím, co budu od života chtít, ale nikdy jsem to nezavrhnul. Teda, jediná věc, kterou od života momentálně chci, je život s tebou, takže jestli někdy budu chtít ten dokonalej rodinnej život, možná to bude trochu oříšek," uchechtl se. "Ale jasně, beru tvůj postoj na vědomí. Teď to ale nemá cenu řešit, když to není ani trochu aktuální., ne?"

"Nejsi naštvaný?" ujistil se Kit.

"Já... nevím," přiznal Evan upřímně. "Tyhle věci jsou ještě strašně daleko, nepřemýšlel jsem o tom, takže nemůžu být na tebe úplně naštvaný, když sám k tomu žádný postoj nemám. Tamto jsem řekl jako vtípek, nevěděl jsem, že se kvůli tomu málem dohádáme."

Když Evan tak zavzpomínal, nemohl si žádnou pořádnou hádku s Kitem vybavit. Vždy to byly jen rychlé výměny názorů nebo fakt, že jeden z nich chtěl něco udělat nebo popovídat si, zatímco ten druhý nebyl zrovna v náladě. Jinak se maximálně tolerovali a komunikovali, i když to Kitovi často dělalo problém.

Kit zvedl ze země tašku, kterou Evan předtím upustil, a narval ručník dovnitř. "Jestli se my někdy pořádně dohádáme, to snad začne třetí světová," prohodil. A měl tak nějak i pravdu.

Ͽ Ͼ

omlouvám se za to strašné přidávání, aaaa