Ͽ K I T Ͼ

Kita starost o Lucu potvrdila v jediném - už si byl stoprocentně jistý, že nikdy nebude chtít děti.

Ono by to nebylo tak špatné. Cizí děti nesnášel, to ano, ale když ho k tomu dítěti vázalo něco, jako třeba právě bratrské pouto, hned na něj nahlížel jinak. Kdyby ale někdy vlastní dítě vychovával, potřeboval by, aby ho měl na starosti jen tehdy, když dítě bude mít hravou a veselou náladu, o zbytek aby se postaral Evan.

Někdy to bylo pěkné. Už teoreticky u Evana bydlel, jelikož jeho otec se stejně o Lucu staral minimálně a Evanova máma si ho naopak až moc oblíbila, a tak milovala, když jí ho Kit nechal klidně na tři hodiny. Vždy ale spával s ním a Evanem. Ať už v postýlce nebo přímo mezi nimi na posteli.

Když se v noci Luca probudil, kolikrát Evan dobrovolně vstal, že ho uklidní. Nebo naopak, když celou noc vstával naopak Kit, ráno se pak probudil k pohledu, jak Evan tiše Lucu zabavuje, aby se Kit mohl více vyspat.

Byli jak rodina, pomyslel si Kit. Jak rodina se vším všudy.

Pak ale nastávaly i ty temnější časy, kdy Luca neměl šťastné období. A jedno takové vyšlo i na dlouho očekávanou svatbu Evanova bratra Bena, kdy Kit díky Lucovi přišel o celý obřad.

Samozřejmě, že si musel vzít Kit Lucu sebou. A Evan nikdy více nečelil tolika otázkám, kde toho malého prďolu nabrali.

"Dělám ti tady špatný obrázek," zamumlal Kit v jednu chvíli, když je výjimečně neobklopovali Evanovi příbuzní. "Vypadáš jak dvaceti jedna letý kluk, co nepoužil ochranu, přítelkyně ho opustila a on má teď dítě na krku."

Evan spokojeně houpal Lucu v klíně, zatímco mu do rytmu říkal nějakou básničku. Za chvíli měl začít obřad. "Proto tu mám tebe, abys dosvědčil, že je to tvůj bratr. Navíc, na minulé svatbě snad všichni pochopili, že mám tebe a ne nějakou přítelkyni, o to ses postaral," uchechtl se.

"Rád bych své místo obhájil, ale bohužel se nám asi nepovede zbavit se Lucy alespoň na pár minut," odpověděl Kit. V tu chvíli se síní rozezněl zvuk klavíru a houslového kvarteta plus malého okořenění. Hned, jak hudba začala hrát, se taky Luca rozkřičel na celé kolo.

Asi to nebude fanoušek klasické hudby.

Evan se ho snažil ihned uklidnit, jelikož ho měl v klíně, ale neúspěšně. Kit se tedy postavil a natáhl ruce. "Dej mi ho, půjdu s ním ven."

"Obřad ale začíná," namítl Evan.

"Není náš, ne? Tady můžu chybět," pousmál se. Až pak si uvědomil že to řekl trochu blbě. S jeho postojem jejich vlastní obřad ani nikdy nebude. "No tak," pobídl Evana, který stále váhal. "Řvoucí dítě v první řadě? To se tvému bratrovi asi líbit nebude."

To Evana přesvědčilo a podal Lucu Kitovi. Ještě, než vešla do síně nevěsta, stihl vyklouznout ven za doprovodu nesouhlasného pohledu Evanova otce. Jemu se Lucův řev asi taky zrovna nelíbil.

Opustil obřadní síň nějakým bočním vchodem a dlouhou chodbou se vydal co nejdál, aby Lucův řev nerušil. Jemu samotnému se málo kdy povedlo bratra uklidnit, jelikož na to neměl trpělivost, na to byl spíše odborník Evan.

Usadil se na jednu z laviček na konci chodby. Lucu si dal na klín přesně tak, jak ho měl před chvílí Evan a lehkým pohupováním se ho snažil uklidnit. Ani nevěděl, jak dlouho tam mohl být, ale nejspíše dost na to, aby obřad zase i skončil. Luca stále brečel, ale aspoň už nekřičel na celé kolo, jako předtím.

To, že obřad skončil, poznal podle toho, že uslyšel kroky, které se přibližovaly. A pak se za rohem objevil Evanův otec.

Očividně šel ke Kitovi cíleně, jelikož nezaváhal a zastavil se u něj. Kit ne že by se vyhýbal jeho pohledu, ale zkrátka se ho snažil ignorovat.

"Slyšel jsem, že bydlíš v mém domě," řekl jako první.

Kit měl veškerou pozornost na Lucovi. "Myslíte Evanův dům?" Tím ho umlčel, a tak Kit pokračoval. "A úplně tam ještě nebydlím, to ne."

"Je jedno, jestli jednu noc v týdnu strávíš doma, to už vyjde na stejno," odpověděl nakonec. Podle jeho vystupování Kit pochopil, že za ním přišel jen z trucu, i když mu vlastně neměl ani moc co říct.

Kit jen pokrčil rameny. Nevěděl, co by měl na to říct, aby to mezi nimi naprosto nepokazil. Nakřápnuté už to bylo dost.

"Nejsem tady proto, abych tě vyhazoval z domu nebo tak," začal.

"Na to stejně právo nemáte, už jste ten dům přepsal na Evana,"namítl Kit. V duchu si zanadával. Tohle byl otec jeho přítele, se kterým viděl svou budoucnost, měl by se snažit jejich vztah zlepšit, ne to ještě zhoršovat.

Pan Clarke jeho poznámku ignoroval. "Evan se mnou mluvil," prohlásil.

To Kita překvapilo, ale nic na sobě nedával znát. Evan téměř nikdy s otcem nekomunikoval, pokud vyloženě nemusel. "A?"

Clarke k němu natáhl ruku. Kit zmateně vzhlédl. "Ber to jako smíření."

"Cože?" zeptal se Kit.

Evanův otec si povzdechl a ruku zase stáhl. "Evan s tebou vidí svůj život. A je mu samozřejmě jasné, že mezi námi je to na nože, což by samozřejmě byl rád, kdyby nebylo. Neprosil mě o to, abychom spolu hráli golf-"

"Nesnáším golf," přerušil ho Kit.

Clarke si ho přeměřil pohledem. "Právě proto," odkašlal si. "Ale abychom se alespoň tolerovali. Takže já jsem ochotný na toleranci přistoupit."

Kitovi přišlo, že by měl i právo odmítnout. Tento člověk podváděl Evanovu rodinu, když už s ním chodil, a využíval k tomu jak motel Kitovy rodiny, tak jeho samotného, kterého se snažil podplatit.

Váhavě se postavil s Lucou v náruči. Clarke podezíravě Lucu sledoval, jako by mu to dítě mohlo každou chvíli ublížit. Pak pomalu natáhl ruku před sebe. "Dobře," řekl nakonec. "Tolerance by šla. Ale nečekejte na Vánoce hrníčky s nápisem nejlepší tchán, protože to opravdu nejste."

Zatímco si potřásli rukou, Clarke nakrčil rameny. "Tchán?" zeptal se zmateně. "Uteklo mi něco?"

Kit se uchechtl. "Ne. Ale hrníčky s nápisem nejlepší otec mého přítele se zrovna nevyrábí."

V ten moment se u nich zjevil i Evan. "Konečně jsem tě..." Větu nedokončil, protože ho nejspíše překvapil pohled na Kita a jeho otce. Podezíravě se na ně podíval. "Děje se něco?"

Clarke pustil Kitovu dlaň a otočil se ke svému synovi. "Vůbec ne," řekl a s těmito slovy se dal k odchodu. Zmizel snad rychleji jak pára nad hrncem.

Evanův podezíravý výraz ale jeho tvář neopouštěl. Došel ke Kitovi a automaticky si od něj převzal Lucu, jako by snad Kit byl ten, co si půjčil Evanovo dítě na chvilkové hlídání. Luca se v Evanově náruči hned o něco více uvolnil a jeho brek se ještě o něco ztišil. "Co ti chtěl?" zeptal se Kita.

"Mluvíš o mně se svým tátou, jo?" ušklíbl se. "Docela by mě zajímalo, co jsi mu říkal."

Evan viditelně nasucho polkl. "Možná jsem s ním prohodil pár slov."

"Pár?"

"Možná to bylo pár slov na patnáct minut."

"Patnáct minut o mně? Teď mě o to víc zajímá, co jsi mu řekl."

Evan si dával s odpovědí načas. Nakonec si povzdechl. "Možná jsem mu trochu vylil své srdíčko, aby pochopil, co pro mě znamenáš, a možná se kvůli tomu to pokusil mezi vámi napravit."

"To jsi mohl přijít i za mnou a zeptat se, jestli to nechci napravit," odpověděl Kit.

Evan zvedl jedno obočí. "A udělal bys to snad?"

"Ne. Ale přišel jsi za mnou, abys mou odpověď zjistil?"

Evan se uchechtl a položil už tichého Lucu na zem. Nemotorným krokem se ihned vydal k jednomu z francouzských oken, jelikož na zahrádce za ním stáli trpaslíci. "Takže proto s tebou táta mluvil?"

"Dohodli jsme se na vzájemné toleranci," přikývl Kit. "Takže budu dělat, co bude v mých silách, abych ji dodržel."

Evan se pousmál a už to vypadalo, že i něco řekne, když se k ním Luca otočil, vesele se zasmál a vyhrkl: "Kit!"

Oba zůstali zaraženě stát. Ještě když žila Kitova máma, přišli na to, že Luca je se svou řečí opožděný. A i když už před pár týdny začal neurčitě vyslovovat něco, co by se dalo přeložit jako máma, pořádné slovo ještě neřekl.

Až doteď. A tím slovem bylo právě Kitovo jméno.

Nemohl se ubránit úsměvu. Zakryl si dlaní ústa, jelikož tak široký úsměv mu přece kazil image.

"Slyšel jsi to taky?" zeptal se Evan. Odpověď mu ale přišla sama, protože Luca vesele jeho jméno zvolal ještě jednou. Evan ho se smíchem zvedl.

"Ano, Kit je to. Tvůj brácha," řekl mu jemně, zatímco na Kita ukazoval. Pak se na něj Evan sám podíval. "Neztak by řekl jako první Evan, kdyby moje jméno bylo tak jednoduché, jako to tvoje."

kit ho plácl po rameni a převzal si od něj Lucu. "Zas tak moc si nefandi," odfrkl si a pak shlédl na svého brášku, který si hned začal hrát s pramínky jeho vlasů.

Proč mu najednou připadalo, že všechno je tak, jak má být?

Ͽ Ͼ

už jen dvě kapitoly, to nemůže být pravda, já Kita nepustím