Ͽ E V A N Ͼ

Evan musel myslet na hodně věcí. Potřeboval, aby jeho rodiče nebyli doma, protože nechtěl jim říkat o tom, že se pokusí překonat svůj strach z vody. Taky nechtěl zameškat žádný volejbalový trénink a už vůbec ne jeho studijní schůzku s Chrisem, kterou si dávali každý den. Mu opravdu nepotřeboval vysvětlovat, že požádal právě Kita o pomoc.

A tak poprvé, kdy měl čas, uběhly už dva týdny od toho, co Kitovi napsal. 

Bylo čtvrteční odpoledne, jeho máma měla odpolední a táta opět nějaké schůzky. Studijní hodinku s Chrisem měl den předtím a další trénink až zítra. Napsal tedy Kitovi, aby přišel.

Že byl nervózní? To bylo nedostatečné slovo.

Kit mu ani neodepsal, ale zprávu si přečetl. A tak se Evan už dvacet minut před tím, než měl Kit přijít, nervózně procházel kolem bazénu. Každou chvíli spadl jeho zrak na hladinu vody - a srdce mu začalo bít dvakrát rychleji.

Deset minut po páté hodině uslyšel Evan kroky. Když se otočil, Kit byl ledabylým krokem na cestě k němu. Evan nedokázal říct, jestli byl za to rád nebo ne.

V ruce měl opět cigaretu a od jeho úst stoupaly dokonalé kroužky kouře.

"Už jsem myslel, že nepřijdeš," prohodil Evan, aby nějak začal konverzaci. Kit si odhodil černou plátěnou tašku na jedno z lehátek a rozhlédl se kolem sebe.

"Nikdo není doma?" zeptal se.

Evan zavrtěl hlavou. "Nechci, aby věděli, že se pokouším překonat strach z vody, protože nevěřím, že to vyjde."

"Takže jsem takové tvoje tajemství, které pašuješ k sobě domů, když nikdo není doma, chápu," ušklíbl se. 

Dřepl si a tipl cigaretu o dlažbu. Evan mu už málem něco řekl, ale pravděpodobně by to nemělo ani smysl. 

"Normálně jsem si kvůli tobě ničeho nešlohl ani se nenapil," prohodil po chvíli. "Řekl jsem si, že když už tu máme pracovat s tvým strachem, asi by bylo vhodný, abych se tady opile nevyvracel."

Evan by se rád zasmál, na to mu ale myšlenka, že možná za chvíli vstoupí do bazénu, až moc sužovala žaludek.

"To byl pokus o vtip," zamumlal Kit. Následně se vyvalil na lehátko a poklepal na to vedle sebe. "Sedni. Dneska neplaveme."

Evan svraštil obočí. "Ale-"

"Musím vědět, proč se vody tak bojíš. Takže povídej," vyzval ho Kit. 

To dávalo smysl. Evan se tedy posadil na lehátko vedle Kitova a zhluboka vydechl. "Není to nic výjimečného," začal. "Když mi bylo sedm, byli jsme s rodiči na dovolené u jednoho takového velkého jezera. Půjčili jsme si loďku, pluli doprostřed jezera, tam jsme se koupali. Tenkrát jsem neplaval nějak dobře, ale rodiče mě vybavily alespoň rukávky. Ty mi byly ale skoro prd platný, když mě strhl vodní proud."

Kit okamžitě přikývl. Že se stalo právě tohle, mu muselo dojít hned jak zmínil, že na loďce vypluli doprostřed jezera. 

"Táta pro mě skočil, bylo to sakra nebezpečný. Naštěstí na lodi byl nějaký zvon nebo co to bylo a máma začala zvonit. Za chvíli u nás byli dva plavčíci na skútrech a zachránili nás. Já teda ztratil i vědomí, bylo to strašný. Od té doby chytám panické záchvaty pokaždé, když vstoupím do hlubší vody, než je naše vana v koupelně."

Kit dlouhou chvíli mlčel, pohled upřený před sebe. Pak natočil hlavu a zamračil se. "Varuju tě dopředu, že nebudu mít tušení, co s tebou dělat, jestli panický záchvat dostaneš."

Evan se uchechtl. Snad ani víc jako odpověď na jeho traumatický příběh nečekal. "Můžu se teď zeptat na něco já tebe?"

Kit váhavě přikývl. "Proč ty vodu tak miluješ? Soudě podle toho eseje."

"Na to je těžký odpovědět," neváhal Kit. "Nejen, že bych ti o sobě musel říct snad všechno a neber si to osobně, ale to já nechci, ale když pominu ty tmavé stránky, když jsem ve vodě, cítím se prostě bezstarostně. Příjemně. Miluju ten pocit."

Evan se nachytal při myšlence, že by chtěl vědět i o těch temných stránkách. Kit mu přišel jako neuvěřitelně zajímavý člověk už jen z důvodu, jak se skrýval. Vždyť o něm Evan téměř nic nevěděl.

A právě proto si ho vybral jako člověka, který mu měl pomoct překonat strach. Sám se ještě úplně nepochopil. 

"Proto ses rozhodl vzít si život utonutím? Protože vodu tak miluješ?" zeptal se tiše dřív, než se stihl zastavit. Byla to spíše jen myšlenka, kterou nechtěl vyslovit nahlas, ale už se stalo.

Kit dlouho mlčel, pak popadl svou tašku a začal se v ní hrabat. Vytáhl několik bankovek a podal je Evanovi. "Měla by to bát čtvrtina toho, co jsem si půjčil. Příště zase něco donesu."

Evan mlčky peníze přebral. Ani ho nepřekvapilo, že mu Kit neodpověděl.

"Teď pojď," pobídl ho Kit. "Čas jít do vody."

Jelikož byl už Kit na nohách, Evan k němu překvapeně vzhlédl. "Říkal jsi, že dneska ne."

"Já vím," přitakal. "A uklidnil ses, že? Takže teď nepanikař a pojď se mnou."

Bez dalších slov se Kit svlékl. Tentokrát měl na sobě černé plavky, hodně podobně těm Evanovým. Tentokrát neskočil do bazénu ukázkovou šipkou, ale jen se posadil na okraj bazénu a ponořil do vody nohy. Čekal na Evana.

Evan neměl problém si sednout na okraj a schladit si nohy, to bylo to jediné, jak bazén využíval. Proto mu nedělalo problém se také rychle svléct a posadit se vedle Kita. S dostatečnou vzdáleností, samozřejmě, měl pocit, že kdyby se ke Kitovi příliš přiblížil, urazil by ho nebo něco podobného.

Sotva ale Evan dosedl, Kit se od kraje odrazil a seskočil do bazénu. Evan zkameněl.

Kit se k němu otočil. Vodu měl pod ramena,což znamenalo, že Evan by ji měl ještě o něco málo níž, jelikož byl Kit o pár centimetrů menší.

I tak mu to ale přišlo hodně. Srdce mu bilo jako o závod.

"Stačí, když jen sklouzneš do vody a stoupneš si, tady v pohodě dosáhneš. Jak na té party, tam jsi taky taky byl v pohodě, dokud jsi dosáhl, ne?" Kitův hlas se otočil o sto osmdesát stupňů. Najednou mluvil tak jemným hlasem, že by Evan i usnul, kdyby byl malé dítě a Kit by mu předčítal.

Bylo to zvláštní. 

A ano, na Adamově party zvládl sám vejít do bazénu a pohybovat se, dokud to dosáhl na zem. Nečekaný schod, který ho málem utopil, mu ale přivodil snad další trauma.

Znal jejich bazén. Viděl v něm Kita stát, věděl, že nic nečekaně hlubokého nepřijde. I tak se ale bál, z čehož mu téměř bylo do smíchu. Jak může být tak neschopný?

Zavřel oči a zhluboka vydechl. Kit jakoby mu četl myšlenky. "Není to hluboké. Nic tě tady nepřekvapí. Nepůjdeme do té části bazénu, kde se to postupně prohlubuje."

Evan měl stále zavřené oči, ale cítil, jak se vlna kolem něj zvlnila. Když oči otevřel, Kit stál úplně u něj. "Žádná prohlubeň, vidíš? Stojím."

A tak se Evan bez dalšího přemýšlení odrazil a sklouzl do vody. Kit ani nestihl ustoupit, a tak do něj Evan mírně narazil. Tolik k tomu, že si netroufal k němu ani přiblížit. 

Jeho nohy se dotkly dna. Stál. Byl v pořádku, žádná panika nepřicházela. Periferně zahlédl, jak se Kit slabě usmívá, jakmile se ale na něj podíval, jeho úsměv zmizel.

"Zkus se projít," pobídl ho Kit a rukou ukázal kde. Sám stál tam, kde už se za ním bazén postupně prohluboval, jako by snad vlastním tělem bránil, aby se Evan do té části bazénu nedostal.

Evan se zatvářil ustaraně. Kit se uchechtl. "Neboj, kdyby něco, myslím, že tě zvládnu vytáhnout z vody i podruhé."

To Evanovi zrovna nepomohlo. I tak se ale zhluboka nadechl a dal se do chůze.

"Možná ti to přijde zbytečný," promluvil po chvíli Kit. "Ale myslím, že ve tvé situaci je teď důležité ne to, abych tě tady hned naučil plavat, ale aby ses přestal bát vody."

Byly to tak primitivní věci, ale Evanovo trauma mu prostě zakazovalo i tak jednoduché úkony, jako bylo projít se po bazéně. Sám by nikdy neuvěřil, že někdo může mít v sobě takový blok, kdyby to sám neprožíval. Byl to ten nejhorší pocit na světě.

"Věř mi," ozval se po delší době Evan. "I tohle mi dělá problém."

Jeho hlava jela na plné obrátky. Co si o něm musí Kit myslet? Je mu devatenáct a neumí se ani projít po bazéně. Jediné ale, co Kit odpověděl, bylo: "Já to chápu."

Evan si oddechl. Možná to, že se rozhodl požádat o pomoc zrovna Kita, byl přece jen jeden z jeho lepších nápadů.

Evan udělal tři kolečka kolem té části bazénu, kde hloubka zůstávala stejná. Pak mu Kit řekl, že jestli už nechce pokračovat, klidně může jít ven. A jelikož byl zrovna Evan u žebříku, využil šance a z bazénu vylezl.

Kit v bazéně zůstal ještě asi další čtvrt hodinu. Potápěl se, plaval různými způsoby, dělal kotrmelce pod vodou. Evan ho jen udiveně sledoval. Zajímalo by ho, jestli toho bude sám někdy schopný. 

Když pak z vody vylezl, Evan mu opět hodil osušku. Když byl pak o dvacet minut později Kit na odchodu, Evan ho ještě zastavil. "Uhm, chceš za to...," shlédl na peníze ve své ruce, které mu předtím Kit dal. Nevěděl, měl by mu platit, že mu bude pomáhat? Dávat flašky alkoholu, balíčky cigaret? V tom ho nechtěl ale podporovat.

"Myslíš, že chci těžit z tvého trauma?" zeptal se s kamennou tváří. Pak se otočil a odešel.

Kit byl zvláštní člověk, ale Evan už stihl poznat, že i přes jeho děsivou image měl srdce na správném místě.

Ͽ  Ͼ

JÁ UŽ CHCI PŘESKOČIT TAK O DVACET KAPITOL A REALIZOVAT MÉ PLÁNY HHHHHH