Ͽ E V A N Ͼ

Evan našel Kita na střeše. 

Ani ho nepřekvapovalo, že po tom, co se políbili, Kit ho opět odřízl. A tak mu dal Evan pár dní, protože už Kita trochu znal a věděl, že spamovat ho zprávami, ať si promluví, si nepomůže.

Takže se asi o tři dny později vydal k motelu. Nakoukl k recepci, ale tam viděl někoho, kdo byl nejspíše Kitův otec. Právě jako druhou zkusil střechu, doufal, že Kit se nebude schovávat k bytě, protože tam by si Evan netroufl jít.

Bingo. Pak už mu totiž zbývalo jen jezero.

Ještě než přišel, volal si s Rosie, aby se jí zeptal, kde Kit je. Nevěděla. Tři dny ho neviděla, i když jí napsal v den, kdy se políbili, že by se měli na druhý den sejít. Prý byli domluveni, že se střetnou na střeše, ale Kit tam nebyl. Ani doma. A na zpráv jí taky neodpovídal.

Jak mohl být Evan tak blbý? Jak mohl Kita jen tak políbit, když mohl tušit, co to s ním udělá, jak se uzavře?

Druhý, slabší hlásek mu našeptával, že ale přece jen Kit polibek opětoval, než se odtrhl. Takže možná to chtěl a problém nebyl v Evanovi.

A tak Rosie všechno vyklopil, aby věděla, proč se tak Kit chová. Nejspíš ji zarazil, což se jí Evan nedivil. Přece jen ti dva mezi sebou něco měli, i když to něco vždy potřebovalo alespoň dvě promile alkoholu v krvi. 

Takže udělal další chybu. Možná si měl více rozmyslet, jestli to Rosie všechno vyklopit. Teď by se nedivil, kdyby mu na zprávy neodpovídala ani ona.

Když Evan vylezl na střechu, Kit byl k němu zády. Seděl na okraji střechy, nohy svěšené dolů, otočený k lesu, kudy se taky dalo dojít k jezeru. Vedle sebe měl samozřejmě flašku nějakého alkoholu, i když bylo teprve sedm hodin k večeru.

Najednou nevěděl, co by měl udělat a znervózněl. Zavolat na něj? Dojít k němu potichu a posadit se vedle něj? Co když se lekne a ze střechy spadne?

Nakonec na něj nevolal a jen se k němu vydal. Nešel zrovna nejtišeji, ale Kita očividně nezajímalo, kdo se k němu blíží. Evan si všiml, i kouřil cigaretu.

Došel k němu a mlčky se posadil vedle něj. Zaznamenal, že Kit se po něm koukl, a když uviděl, o koho jde, strnul. 

Evan mu nechtěl tohle způsobovat.

"Můžu?" zeptal se Kita a ukázal na cigaretu v jeho ruce.

Nikdy nekouřil. Jenže nechtěl na Kita hned vybafnout, že si musí promluvit, nejprve potřeboval, ať se kolem něj Kit nechová, jako by musel být neustále v pozoru.

"Kouřil jsi vůbec někdy?" optal se ho Kit, zatímco mu ale cigaretu přece jen přikývl. Evan neodpovídal, protože mu bylo jasné, že odpověď se ukáže sama.

Vložil si cigaretu mezi rty a potáhl. V dalším okamžiku se rozkašlal.

Kit se pousmál. Tak brzo, to Evan nečekal.

Podal Kitovi cigaretu zpátky a otřel si rty, jako by se tím snad mohl zbavit pachutě kouře. Kit začal ležérně dělat z kouře kroužky.

"Potřebuješ něco?" zeptal se po jedné várce jeho dokonalých kroužků. Hned do sebe nasál další kouř a začal s novými.

Evan nevěděl, jak by měl své myšlenky formulovat. A tak se rozhodl, že kolem horké kaše prostě chodit nebude. "Asi si nechceš promluvit o tom, co se stalo v sobotu, že?"

Kit zavrtěl hlavou. "Dej mi ještě tak dvacet minut, ať se víc opiju, a možná budu ochotnější."

Evan dostal z Kita pocit, že by nejraději prostě dělal, že se to ani nestalo. Tenhle přístup ale Evan odmítal. Chtěl rozbít všechny ty stěny, které si kolem sebe Kit postavil, chtěl mu ukázat, že všechno není ztracené a že může být i šťastný.

Samozřejmě, jestli ne s Evanem, tak alespoň s někým jiným. Jen mu chtěl ukázat cestu.

"Pravidlo číslo jedna našeho kamarádství," vyhrkl zničehonic. "Budeme spolu mluvit. Odmítám jakékoliv uzavírání se do sebe."

"My jsme-"

"Jo, my jsme kamarádi. Už jsi to jednou přiznal, už nevycouváš," přerušil ho.

Kit popadl láhev a napil se. "Kamarádi se líbají polonazí ve vodě?"

Evan si povzdechl. Někdy by Kit nemusel být tak přímočarý. "S Rosie ses snad nikdy nelíbal? To je taky jen kamarádka, ne?"

"Ne polonahej ve vodě," utrousil a znovu si loknul alkoholu. Evan mu v tu chvíli vzal flašku z ruky a oddělal ji do bezpečné vzdálenosti, aby na ni Kit nedosáhl. 

"Pravidlo číslo dvě, méně alkoholu, rád bych, aby sis naše konverzace vůbec pamatoval," zamumlal Evan. 

"Můžeš do mě nalít pět promile a já si to pamatovat budu," bránil se Kit, téměř uražen Evanovými slovy. "Ale jasně. Pojďme si povídat, když mi pak vrátíš mou flašku."

Evan s váháním přikývl. Otočil se ke Kitovi čelem a posadil se do tureckého sedu. "Dohodnuto."

"Tak jo," mlask Kit. "Tak já začnu, ať to zase hezky rychle skončím. Teď mi řekni, cos od toho polibku očekával."

Popravdě? Když Kita políbil a on ho hned neodstrčil, Evan pocítil naději. Pocítil naději, že rozmrazil všechny ty ledy kolem Kitova srdce, což se ovšem nestalo. A jelikož Kit byl člověk, na kterém Evanovi začalo neuvěřitelně záležet, nechtěl to vzdát. Nechtěl, aby si Kit i nadále myslel, že si nezaslouží lásku, že je to jen cizí pojem, který se ho netýká. Jasně, třeba o Evana vůbec nestál, ale ten byl připravený zachránit Kita, i kdyby to znamenalo, že k němu začne cítit něco, co mu nebude opětováno.

Dlužil mu to. Kit mu zachránil jednou život, teď chtěl zachránit on ho.

Evan nejspíš dlouho neodpovídal, a tak Kit pokračoval: "Okay, tak nech mě hádat. Možná se ti líbím, což bych nechápal proč. Možná jsi stále zblblý tím, jak jsem tě zachránil. Myslíš, že to bude jako s Adamem nebo s někým jiným, koho jsi měl? Jupí, první pusa, za chvíli se budeme procházet po parku ruku v ruce a já se tě pak zeptám, jestli budeš můj přítel? Tohle nejsem já, Evane."

Ano, to by byl ten ideální scénář, ovšem velice nepravděpodobný, to si Evan uvědomoval. 

"Nic takového jsem nečekal," odpověděl. Úplně pravdivé to ale nebylo. "Ale ty mi teď řekni popravdě, proč to nejsi ty? Protože to opravdu nechceš nebo si jen myslíš, že si to nezasloužíš?"

Evan poznal, že našel kámen úrazu, když Kit nějakou tu dobu neodpovídal. "Víš co? Já už se o tom bavit nechci, strč si tu flašku někam, najdu si jinou," řekl najednou a už se skoro postavil na nohy, aby odešel, ale Evan ho zastavil. 

"Pravidlo číslo jedna," připomněl mu Evan. "Ještě jsme neskončili."

"Já ty pitomý pravidla nikdy neodsouhlasil," odsekl Kit. 

Evan se bál, že jeho pocit o Kitovi byl špatný. Že Kit je přece jen takový, jak se prezentuje, i když byl Evan přesvědčený, že má v sobě nějaký blok, díky kterému o sobě tolik pochybuje a vše si odpírá.

"Ještě jsi mi neřekl, co jsi od toho polibku očekával ty."

Kit se podíval někam za Evana. "Nic. To tys políbil mě."

"A ty jsi mě políbil zpátky. A pak řekl, že nejspíš od toho očekáváme každý něco jiného."

Kit protočil očima a pohledem se zastavil na Evanovi. "Pro mě líbání vede k nezávaznému sexu," řekl přímočaře. "A pochybuju, že pro tebe taky."

Evan nasucho polkl. Napadlo ho, co říct dál, ale bylo to něco, co by ani on sám od sebe nečekal. I když, on by od sebe nečekal celou tuto konverzaci. Spoléhal se zkrátka na to, že je Kit alespoň trochu opilý a nebere to tak vážně. 

Evan se natáhl po Kitově ruce a nemálo ho překvapilo, když ho Kit nechal. Začal prstem obkreslovat Kitův vytetovaný šíp na jednom z prstů.

"Čistě teoretická otázka," promluvil Evan, "tak se hned neděs, že bych tě miloval nebo něco podobného. Ale spal jsi někdy s někým, ke komu jsi něco cítil? Kdo cítil něco k tobě? Kdy to nebylo jen o sexu?"

"Ne," nezaváhal Kit s odpovědí. Evan měl pocit, jako by měl Kit skleněné oči. "Ne, protože nevím, kolikrát ti to mám opakovat, ale já nikoho nepotřebuju. Nepotřebuju tebe, nepotřebuju Rosie, nepotřebuju nikoho," vyklopil ze sebe a stáhl svou ruku zpátky k sobě. "Já nevím, o co ti tady jde, ale nepovede se ti to. Nezměníš můj názor ani mě."

Ne, ne, ne, tohle bylo špatně. Evan se stále učil, jak s Kitem komunikovat a očividně opět stoupl vedle. Kit se postavil na nohy a začal pomalu chodit do kolečka. Jeho monolog ještě neskončil. "Myslíš, že si jen tak nakráčíš do mého života a jen tak změníš těch posledních devatenáct let, které jsem prožil? Já se pokusil zabít, Evane, a vážně to nebylo jen tak. Mimo mý psychický problémy jsou tady ještě rodinný problémy a další a věř mi, že neznáš ještě ani čtcrtinu toho, co se se mnou děje."

Evan se taky postavil. "Já to chápu a právě proto nechci, abys na to byl sám."

Kit se zastavil a podíval se na Evana. "A proč si myslíš, že chci zrovna tebe?"

Ano, Kit taky dokázal slovy ranit, ale to Evan mohl očekávat. "To nevím," odpověděl v klidu. "Ale chci, abys věděl, že kdybys někoho potřeboval, já tady pro tebe jsem a nebudu tě soudit."

Nejspíš už Kita potrápil dneska moc. Neměl v plánu zajít tak hluboko, hned si v hlavě začal říkat, že neměl jejich pusu vůbec vytahovat. Kit o tom mluvit opravdu nechtěl a teď ho Evan dostal do stavu, kdy nejspíše zpochybňoval celou svou existenci.

"Promiň," zašeptal nakonec. "Zašel jsem moc daleko."

"Jo, to jo," odsekl Kit a otočil se k Evanovi zády. 

Pochopil to jako znamení, že má odejít, a tak se vydal pomalu pryč. Periferně ještě zahlédl, jak si Kit dřepl a schoval hlavu do dlaní. 

Evan v sobě sváděl vnitřní boj. Přišel na Kita zase jeden z jeho stavů? Evan by se ani nedivil, protože opravdu ho rozrušil, za což se nesnášel.

Ještě se zastavil. Otočil se plně ke Kitovi. Nepatrně se přiblížil a čekal na Kitovu reakci. Vybuchne? Začne na něj v breku křičet, ať vypadne? 

Evan mu chtěl jen dát najevo, že je tady pro něj.

A Kitova reakce ho nemálo překvapila. Evan už u Kita stál tak blízko, že kdyby se natáhl, mohl se dotknout jeho zad. "Kite?" oslovil ho opatrně.

Kit se zničehonic postavil, otočil se k Evanovi, který ani málem nestihl zaznamenat Kitovy slzy, a v další sekundě už stáli v objetí. Kit se schoulil do Evanovy náruče a jeho slzy dopadaly na Evanovo triko.

Evan se uvnitř cítil naprosto bezmocně.

"Děkuju," špitl Kit tak potichu, že ho Evan téměř neslyšel. Možná opravdu neslyšel, možná si to jen domyslel. "Že jsi tady pro mě, i když můžeš kdykoliv odejít."

Jo, tak tohle už Evan slyšel stoprocentně dobře. A možná to byl důvod, proč Evanovi taky stekla po tváři slza.

Ͽ Ͼ

...tohle bylo delší, než bylo v plánu