Chào các bạn! Vì nhiều lý do từ nay Truyen2U chính thức đổi tên là Truyen247.Pro. Mong các bạn tiếp tục ủng hộ truy cập tên miền mới này nhé! Mãi yêu... ♥

čtyřicet tři

Ͽ E V A N Ͼ

Evanovi vůbec nedošlo, že Kitovi nenapsal svou novou adresu.

Došlo mu to až o pár dní později a tak neváhal, sedl na kolo a rozjel se k tátovi. Stále měl klíče od domu a podle jeho informací měl být jeho otec opět na nějaké pracovní cestě. Vždy na jednu vyjížděl alespoň jednou za dva měsíce, a tak doufal, že nebude už doma. Ben, jeho bratr, měl jet totiž tentokrát s ním a měli odjíždět právě dnes.

Měl štěstí v tom, že táta doma nebyl. Smůlu ale v tom, že žádný dopis na něj nečekal. Kdyby mohl, klidně by si to prohodil.

Zklamaně se vrátil domů.

O dva týdny později mu otec zavolal, že má u něj Evan nějakou poštu. Znovu nasedl na kolo, znovu jel co nejrychleji k tátovi a tentokrát tam na něj ten dopis čekal. Prohodil s otcem pár slov, vzal své kolo a o kousek dál v ulici se posadil na obrubník a málem obálku roztrhal.

Později si říkal, že možná ten dopis neměl tolik očekávat. Co čekal, nějaká uklidňující a vysvětlující slova, která by dala vše do pořádku? Byl to pravý opak. A Evan se tam, na obrubníku uprostřed ulice, která donedávna byla jeho domovem, rozbrečel.

Uslyšel prásknutí dveří někde dál, pak kroky. Doufal, že když se nebude hýbat, třeba si ho nikdo nevšimne. Netrvalo ale dlouho a dřepl si k němu Adam. "Hej, všechno dobrý? Viděl jsem tě z okna."

Evan nechtěl vzhlédnout. Jestliže si právě přečetl, že je mezi ním a Kitem konec, Adam byl ten poslední člověk, se kterým by to chtěl řešit. Co by mu na to řekl? Pravděpodobně, že je to dobře jen proto, že Kita neměl rád.

Když neodpovídal, Adam se natáhl po dopise, se kterým dříve Evan praštil o zem. "Můžu?" zeptal se.

Až v tu chvíli Evan vzhlédl a vytrhl mu dopis z ruky. "Ne," odsekl. Na to byl ten dopis až moc osobní.

"A řekneš mi, co se děje? Docela mě znepokojuje, že tady brečíš uprostřed ulice," povzdechl si Adam.

Evan si odfrkl. "To určitě."

"Hej, ty jsi to ukončil se mnou a já chápu, že jsem ti lhal, byl to dostatečný důvod, to ale neznamená, že jsi mi úplně šumák," odmlčel se. "Jednou jsem ti řekl, že tě miluju. A v tom jsem nelhal."

Evan se odvrátil. Nezvládal se na Adama dívat, nezvládal tyhle řeči, když ho zrovna Kit rozbil tím dopisem. Pomalu se postavil a dával si na čas, než se k Adamovi zpátky otočil. "Dobře, toho si vážím," řekl opatrně, "ale po tom, co jsi udělal Kitovi... Nevím, jestli na to dokážu jen tak zapomenout. Nemluvím jen o tom, jak si ho napadl, ale i ten tvůj šílený nápad hodit Ralphovy drogy na něj."

Adam zatnul pěsti, ale chápavě přikývl. "Jasně," odpověděl tlumeně.

Evan si otřel oči a zvedl své kolo z trávníku. Přemýšlel, že ještě něco řekne, ale nevěděl co, a tak se prostě vydal pryč.

Ͽ  K I T  Ͼ

Dva týdny před tím, než ho pustili, vyměnil Kit výtvarné dílny za hudební a po roce tak poprvé šáhl na kytaru.

Dříve ji miloval, ale když skončil střední a najednou neměl v životě nic, co by ho táhlo dál, ovládla ho jeho deprese a už nenacházel útěchu ani v hraní.

Jednou, když vybrnkával jeho oblíbenou melodii, ani si nevšiml, že ho od dveří pozoruje jeho doktor. Byl odpolední odpočinek, a tak vlastně v hudební místnosti ani neměl co dělat.

"Nezmínil ses, že bys uměl takhle hrát," promluvil zničehonic, až se Kit lekl. Okamžitě hrát přestal. "Zpíváš u toho? Vždycky jsem měl raději, když se u kytary zpívalo."

Kit se rozesmál. "Neumím zpívat. Alespoň ne nijak dobře. Já jen hraju."

Jak pak zjistil, doktor Doerr byl taky kytarista, ale takový ten typ, co vzal kytaru do hospodyk pivu, aby se zpívalo. Díky tomu ale nejspíš našel Kit opět zalíbení v hraní. Nejspíš to byl taky doktorův úmysl, protože se o kytaře s Kitem hodně bavil i na individuálních terapiích.

"Neměli bychom se bavit... více o mém podělaném mentálním zdraví?" zeptal se jednou Kit.

Doktor Doerr se pousmál. "A máš mi ještě co říct?" zeptal se.

Kit otevřel pusu, že něco řekne, ale nevěděl co. Ten doktor o něm věděl vše. Udělal pro něj vše, co mohl. Pokračoval. "Sice máme tady spolu ještě patnáct minut, ale dobře, Kite, řeknu ti to už teď. Do konce týdne budeš doma."

Nejspíš doktor očekával radostnou reakci. Kit byl samozřejmě rád, že už nebude muset být v léčebně, strávil tady času až až, hned ho ale napadlo, co ho čeká. Žádný Evan. Rosie, který ho nejspíše zabije. Rodina, která o něj nemá zájem. Jak se s tím vypořádá?

"Čekal jsem tedy veselejší reakci," uchechtl se doktor Doerr. Kit se pousmál. Bylo sice teprve pondělí, ale do konce týdne, to znamenalo do pátku, protože o víkendu se z léčebny nepropouštělo.

"Já jsem rád," bránil se. "Jen je to po tolika týdnech přece jen šok."

Doktor přikývl. "To ano. A samozřejmě tímhle tvá cesta nekončí, ale nemám pochyb, ty nebudeš mít problém pokračovat."

Kit se poslední měsíce soustředil jen na sebe. A řekl by, že by byl i rád, kdyby si po dlouhé době mohl od sebe odpočinout. To ale nemohl, musel pokračovat.

Poslední dny v léčebně tedy byly zvláštní. Vědomí, že ve čtvrtek ho pustí, ho neopouštělo, a téměř odpočítával hodiny.

Doktor Doerr mu postupně dával další rady do života. Jak by měl brát prášky, ke komu bude teď chodit k psychiatrovi alespoň jednou měsíčně. Kit byl docela zklamaný, když zjistil, že doktor Doerr už nadále jeho psychiatrem nebude.

Ve čtvrtek ho tedy pustili. Nikdo se pro něj nestavil, nikdo to ani nevěděl. Zkrátka nakecal sestřičkám, že ho táta bude čekat před léčebnou a kupodivu to stačilo. Za celou tu dobu měl u sebe stejně jen jednu tašku s věcmi, a tak se vydal domů po svých.

Byl to zvláštní pocit. Najednou se procházel po svém městě bez jediného dohledu a neomezoval ho plot areálu léčebny. Uvědomil si, že je lehce nervózní.

Když došel na jednu křižovatku, kde by měl odbočit doprava, aby se vydal domů, odbočil doleva a pokračoval v cestě.

Do deseti minut stál před dveřmi bytu, kde bydlela Rosie se svou mámou. Neváhal a zazvonil, jinak by ještě změnil názor a odešel by.

K jeho štěstí otevřela unavená Rosie. Chvíli jí trvalo, než si uvědomila, kdo před ní stojí. A pak nevěděla, jak reagovat.

Podle Kita se nemohla rozhodnout, jestli ho má obejmout nebo praštit. Vážně to vypadalo, že její ruka byla už připravená mu vlepit facku, ale na poslední chvíli se zastavila a skočila mu kolem krku.

"Já tě nesnáším," zamumlala a tak, jak ho objímala, praštila ho do zad. "Co si o sobě sakra myslíš?" Další rána. S takovou mu za chvíli vyrazí dech. "Nejraději bych tě zabila na místě, ty debile."

Jak dlouho se neviděli? Dva měsíce? A proč? Protože ji Kit naprosto odřízl. Bral na sebe veškerou vinu. A děkoval jí v duchu, že mu nevlepila facku.

"Promiň," vysoukal ze sebe Kit. Tohle mu stále nešlo. Omlouvání se a soucítění.

Rosie ho pustila a zamračila se. "Mně se omlouváš? S tímhle jdi sakra za Evanem, nebo tě tam dokopu."

Kit si povzdechl. Zavrtěl hlavou. Vážně měl v tu chvíli měl pocit, že ho Rosie zabije, když viděl její pohled. "Možná tě to překvapí, ale já mu prostě nedokážu čelit."

Rosie si odfrkla. "Po tom, co jsi mu udělal? To se ti ani nedivím."

Au. Zasloužil si to.

"Hele, opatrně, jsem psychicky labilní člověk," zatvářil se raněně. Potřeboval to napětí nějak uvolnit.

Rosie si ho chvíli přeměřovala pohledem, ale pak ho zničehonic znovu objala. "Tohle ti stejně jen tak neodpustím. Jen jsem ráda, že jsi konečně venku."

Ͽ Ͼ

vidím, že mým dodatkem u minulé kapitoly jsem vás moc nepotěšila :D tak vás teď zkusím potěšit, nejsem si jistá, jak mi to vyjde, ale tohle menší peklo za 2-3 kapitoly skončí :D

Bạn đang đọc truyện trên: Truyen247.Pro