Ͽ K I T Ͼ

Evane,

omlouvám se za tak pozdní odpověď, jen jsem hodně přemýšlel. A taky se omlouvám za poslední měsíc. 

Popravdě, nevím, jak to vysvětlit. Zkusím se ale trochu více rozepsat a nebýt tak stručný jako vždy. Já prostě... nejsem v pořádku, Evane, a dlouho nebudu. Tím neříkám, že tady strávím snad ještě rok, nemám v plánu se tady ubytovat. Ale pobyt tady mě nespraví, jen mi pomůže a jak říká můj doktor, ukáže mi cestu, heh. Ale je to boj na celý život. Pomalý boj.

Víš, když jsem řekl, že tě miluju, myslím, že jsem to myslel vážně. Nejsem si jistý jen proto, že nikdy jsem nic podobného necítil a když ti řeknu, že jsi ten jediný člověk, na kterém mi opravdu záleží, to už myslím stoprocentně vážně. A právě proto si myslím, že by bylo lepší to mezi námi ukončit.

Ne kvůli Victorovi, mezi námi nic není a požádal jsem, aby mě přidělili na jiný pokoj. Když jsem ho políbil, byl jsem ve svém nejnižším bodě. Vím, že mě to neomlouvá a vím, že jsem ti tím ublížil, zkrátka jsem chtěl od sebe odehnat všechny lidi a nemyslel na to, že tím raním i tebe. Existovalo tolik jiných způsobů.

Lepší by to bylo z toho důvodu, že ty máš tolik potencionálu žít ten úžasný a šťastný život, který sis určitě vysnil. A já do něj nepatřím, protože bych tě jen brzdil. Musím nejprve přijít na to, jak spravit sebe, než začnu pořádně žít. A i když si neuvěřitelně vážím toho, jak si při mně stál, stále by mě sžíral ten pocit, že jsem jen vězeňská koule na tvém kotníku.

Omlouvám se za vše, co jsem za tento uplynulý měsíc předváděl. Potřeboval jsem vypnout a soustředit se jen na sebe. Neříkám, že mi to vyloženě pomohlo a ano, byly tady lepší způsoby, jak to udělat, ale překvapuje tě to vůbec ještě? 

Píšu ti dopis, protože telefon raději dobrovolně nepoužívám, je mi bez něj líp. A taky jsem nadopovaný prášky, proto se nediv, jestli slova v tomto dopise nezní jak já. Myslím je ale naprosto upřímně, jen bych je za normálního stavu napsal více... suše. Asi.

Doufám, že to pochopíš. Promiň mi to.

Kit

Kit dopis složil a vložil ho do obálky. Uběhly dva týdny od toho, co mu Evan napsal, a vsadil by se, že už ani odpověď neočekával. Byl tady ještě jeden problém - Kit nevěděl jeho novou adresu.

Když se naposledy s Evanem bavil, říkal mu, že nejspíš už mají vybraný byt a do konce měsíce se budou stěhovat. Víc informací ale neměl a tak doufal, že když pošle dopis na adresu Benjamina Clarka, nějak se to k Evanovi dostane.

Nikdy při takových věcech nebrečel, ale když tohle psal, slzy mu tekly proudem. Sváděl to na prášky.

Zanesl dopis sestřičce a když se vrátil na pokoj, seděl už na své posteli Rick, alias Kitův spolubydlící na novém pokoji. Byl to hodný muž, tipoval, že měl ke čtyřicítce a z nudy psal dopisy každý den své ženě. S Kitem si zrovna nepokecali, ale aspoň neměl neustále za zadkem někoho, kdo ho neustále otravoval.

Victora viděl vždy jen na obědě, ve výtvarné dílně a skupinových terapiích. Vždy se ujistil, že sedí dostatečně daleko od něj. 

Místo toho se tu a tam pobavil s Abby. Byla to tichá holka, která polovinu času na obědě vedle Kita jen tiše seděla, byl si ale jistý, že to oběma vyhovovalo.

"Mám s tebe dobrý pocit, Kite," řekl mu jednoho dne doktor Doerr. "Stále si myslím, že ses na tuhle cestu nemusel postavit sám, ale očividně jsi odhodlaný si ten lepší život vybojovat."

Kit by nejraději protočil očima. Nesnášel, když doktor mluvil takto obrazně, přišlo mu, že to od něj začal přebírat. Taky ho doktorova slova překvapila. Přišel si, že od toho, co poslal ten dopis, byl na dně. 

"Vím, nad čím přemýšlíš," pousmál se. "Od té doby, co jsi napsal ten dopis, nejsi svůj, ale to je právě dobře. Uvědom si, jak bys zareagoval v minulosti? Bylo by ti jedno, že jsi někomu ublížil, dostal by jsi další záchvat nebo probrečel v depresi několik nocí?"

Kit neodpovídal. Pravděpodobně všechny tři věci dohromady.

"Je pochopitelné, že jsi smutný, a je to dobře. Reaguješ jako člověk, Kite."

"Ale co, budu do konce života závislý na prášcích? Jakmile si je jednou nevezmu, budu zpátky v té díře," odporoval. 

Doktor si poposedl. "Tohle není jen o tom, abychom tě vyléčily prášky. Věř mi, abys byl šťastný bez potřeby léků a další léčby je náš ideální scénář, ale ne vždy možný a jediný. Jakékoliv zlepšení bude lepší než tvůj stav, se kterým jsi sem přišel."

"Jsem tady dva měsíce," konstatoval. "Jak dlouho tady ještě budu?"

"To není tak lehké," odpověděl. "Ale myslím, že moc dlouho už ne."

Kit přikývl. Na jednu stranu by chtěl už odejít, naopak se ale bál návratu do normálního světa. Všechny  od sebe odtrhl, Rosie ani zatím neposkytl vysvětlení. Nedivil se, kdyby její prvotní reakce, až se vrátí, byla, že ho pěkně profackuje.

A už vůbec nevěděl, co by dělal, kdyby stanul tváří v tvář Evanovi. Ještě před půl rokem by nic takového řešit nemusel, jakákoliv interakce mu byla jedno. Evan byl ale jediný člověk, kterému se bál čelit.

Neuměl si to vysvětlit jinak, než že ho miloval natolik, až ho Evan děsil. Bál se mu ublížit. Bál se ho zklamat. Když si představil jeho modré oči, které se neodvrátily, i když na tom Kit nebyl dobře. Kudrnaté vlasy, do kterých zaplétal prsty, zatímco ho Evan líbal, jako by byl ten jediný kluk na světě. Jeho úsměv, který mu vždy zlepšil náladu. To Evan ho donutil něco cítit. Cítit emoce. Pomohl mu, ale Kit ho nemohl nadále zdržovat, i když je to nejspíše oba bolelo.

"Nad čím přemýšlíš?" vyrušil ho z myšlenek doktor. "Už dvakrát jsem se tě zeptal na otázku, ale vůbec mě nevnímáš."

Kit zavrtěl hlavou, aby zapomněl na všechny ty vzpomínky na Evana, a několikrát zamrkal, aby zahnal slzy, které si málem vybojovaly vestu na povrch.

"Evan," odpověděl upřímně. Snažil se už před doktorem nic netajit.

Doktor chápavě přikývl a Kit věděl, že mu to bylo jasné. 

"Jestli toho dopisu lituješ, stále to můžeš napravit. Kdy jsi ho poslal? Před třemi dny? Možná ho právě teď čte, takže kdybys vzal telefon a zavolal mu, můžeš to ještě napravit. Je to sice tvé rozhodnutí, ale nemusíš být na tohle všechno sám."

Kit zavrtěl hlavou. Tohle potřeboval zvládnout sám. Cítil, že to sobě dluží.

Evan mu opravdu zlomil srdce, ale Kit to jeho jako první. A tak se tomu později ani nedivil. Nemohl čekat, že až ho z léčebny pustí, Evan na něj bude čekat s otevřenou náručí. Na to ho až moc ranil.

Ͽ K I T Ͼ

...ještě chvíli vydržte, ještě nejsme na dně, ale za chvíli poletíme vzhůru! :D