Ͽ E V A N Ͼ

Když měl Luca oslavu čtvrtých narozenin, Evan měl tu největší kocovinu svého života. 

Nedalo se úplně říct, že to byla oslava. Kdyby měl Kit pozvat nějaké kamarády Lucy, což by znamenalo další uřvané malé děti v domě, a neustále udržovat zdvořilé konverzace s jejich rodiči, které neznal, asi by se zbláznil. A Evan, díky své kocovině s ním. 

Oslava vypadala následovně. Ráno ho Kit probudil, aby mu oznámil, že jse s Lucou za jejich otcem a že se do oběda vrátí. Než Evan nabral plně vědomí, Kit byl pryč a na nočním stolku měl od něj uvařený čaj a vodu s rozpouštěcí tabletou na kocovinu. A taky vzkaz:

Zkus se vzpamatovat, než přijdeme, protože pak už nebudeš mít klid :)

Evan praštil hlavou zpátky do polštáře.

Jeho máma upekla dort a Rosie přišla s malým dárkem. Když se Kit s Lucou vrátili, vše bylo připravené na malou oslavu.

Jelikož Luca uviděl dárek v rukou Rosie, jako první se rozběhl k ní. Kit přešel k Evanovi.

"Jak se cítíš?" zeptal se s očividným úšklebkem. 

Evan se k němu více naklonil, aby ho neslyšela máma. "Jako by mě přejel parní válec."

Kit měl co dělat, aby udržel smích. Pak si ale odkašlal a zvážněl. "Táta na Lucovy narozeniny zapomněl. Já věděl, že mám brát záchranný dárek."

Evan se k němu otočil. "Děláš si srandu?"

"Kéž by," odfrkl si Kit. "A tak jsem mu oznámil, že požádám, aby byl Luca v mé péči a že mu s ním omezím kontakt. Nevím, jestli mám být naštvanej nebo rád, že to s ním skoro nehnulo."

Evan si s ním propletl prsty. "Nastěhujte se s Lucou zpátky," zašeptal. "Prosím."

Kit neodpověděl. Možná proto, že jejich konverzaci vyrušil Lucův nadšený výkřik, když si rozbalil dárek od Rosie, možná proto, že odpověď neměl. Pak Evanovu ruku pustil a šel pro Lucův dárek.

Tento rok se s Kitem složili na Lucovo první vlastní kolo. A když ho Luca uviděl, rázem zapomněl na všechny ostatní dárky a donutil je, aby ho šli hned vyzkoušet.

Rosie nabídla jeho mámě, že jí pomůže s přípravou dortu a vařením kávy, a tak šli kolo vyzkoušet s Lucou jen oni dva. Luca na něm neseděl poprvé, ve školce na dvoře normálně kola měli, a tak si Evan myslel, že nebude problém. Když si ale Luca na kolo sedl, odmítal najednou vyjet, i když měl pomocná kolečka. 

"Nedělej, že neumíš jezdit," zamračil se na něj Kit.

Luca našpulil pusu. "Tohle kolo je moc velké."

"Je akorát pro tebe," odvětil Kit, "to ve školce máte malá kola."

Luca se na něj naštvaně podíval a začal z kola slézat, to už ale k němu Kit přiběhl. "Tak počkej," povzdechl si. "Přece to nevzdáš."

Luca zůstal sedět. Kit chytil řídítka a shlédl na Lucu. "Ale šlapej, tahat tě nebudu."

A tak se rozjeli. Evan se usmíval od ucha k uchu, když viděl Kita, jak učí Lucu jezdit na větším kole, na které nebyl zvyklý. Vytáhl z kapsy i telefon a nenápadně vyfotil i několik fotek, protože to byla momentka hodná zarámování. 

Za pár minut už Luca se smíchem Kita odháněl, aby se pořádně projel, a tak ho Kit nechal. "Ne moc rychle," upozornil ho Kit. "A jestli pojede auto, stojíš u kraje, jasný?"

Pak se vydal zpátky k Evanovi. Ten se ušklíbl. "Už by to chtělo vlastní, ne?"

"Sni dál," odfrkl si Kit. "To si ještě počkáš."

V tu chvíli uslyšeli ránu. Kit se na patě otočil a Evan také ihned trhnul hlavou za zdrojem zvuku. A pohled mu padl na Lucu rozpláclého na chodníku. Očividně najel na patník. 

Luca se rozbrečel na celé kolo. Kit s Evanem k němu doběhli, Evan postavil kolo, Kit zvedl Lucu ze země. "Někdy si říkám, jestli bychom tě neměli raději celého zabalit do bublinkové fólie," řekl Kit Lucovi jako první.

A tak jejich zkušební jízda skončila. Vrátili se dovnitř a jelikož měl Luca pár odřenin, Evanova máma mu je vyčistila. Když se pak o pět minut později cpal dortem, zapomněl vůbec, že spadl. 

Kit si donesl svůj kousek dortu k místu vedle Evana. Strčil si jedno velké sousto do pusy a pak se k Evanovi naklonil. "Myslíš, že se ti Lucovy hračky z  motelu vlezou do auta?" zeptal se. 

Nejspíš to zamýšlel tak, aby ho slyšel jen Evan, jenže celý stůl v tu chvíli zpozorněl. Jeho máma se na Kita s úsměvem podívala. "Copak, už ses rozhodl?"

Kit pokrčil rameny. "Asi. Chci... aby se vše vyřešilo co nejrychleji," řekl vyhýbavě, aby neřekl před Lucou to, co má v plánu.

Evan si skousl ret. "I kdybych je měl odnosit pešky."

"Tak hádám," broukl Kit, "že jestli vám to nevadí," podíval se na Evanovu mámu, "máte nás zpátky."

Evan by ho v tu chvíli nejraději zmáčkl v objetí a zulíbal k smrti. Té možnosti se mu dostalo až o chvíli později, kdy Kit umýval nádobí, které se nevlezlo do myčky, a zatímco si Rosie hrála s Lucou a jeho novými hračkami v obýváku a jeho máma se šla chystat na noční, Evan Kita zezadu v kuchyni objal a dal mu pusu na tvář. "Nemůžu se dočkat, až budete zase zpátky."

Kit se v jeho objetí otočil a opřel se o linku. "Půjdeš tam se mnou?" zeptal se Kit neurčitě. "Myslím na sociálku. Chtěl bych podat tu žádost třeba už příští týden."

"Že váháš," odpověděl Evan.

"Váhám, jestli to mám fakt udělat," přiznal se Kit tiše. "Pak už nebude cesty zpět."

"Vždyť se toho zase tolik nezmění. Stejně je Luca neustále s tebou."

"Ale to vědomí, že budu za něj plně zodpovědný... Teda pokud to vyjde."

Evan mu oddělal z čela pramínky vlasů, které mu padaly do očí. "Ty na to máš. Za poslední roky si vše kolem sebe dokázal, že na to máš. Kdo ví, kde by teď Luca bez tebe byl."

"Bez tebe ale taky," zašeptal Kit. "Spíš kde bychom oba byli bez tebe, tak. Ani nevíš, jak moc jsi mi se vším pomohl," řekl a natáhl se pro polibek. "A já to málem všechno zahodil za hlavu. Nevážil jsem si toho," dodal.

Evan už otevřel pusu, že odpoví, když se Kitovi na tváři objevil zamyšlený výraz a ještě ho předběhl. "Počkej, až budeme mít vlastní dítě, jaký bude mít příjmení? Tvoje? Nebo moje? Asi podle toho, čí příjmení si necháme, až se vezmeme, že? Jaký příjmení si necháme?"

Evan několikrát zmateně zamrkal. "To je opravdu nezvyk, slyšet tahle slova od tebe," uchechtl se. 

"Já se ale fakt ptám."

"To vyřešíme, až na to přijde čas."

"Však jo," odpověděl Kit s vážnou tváří. "Já jen chci, ať víš, že s tím počítám. Ať si nemyslíš, že jsem se vrátil jen kvůli tomu, abych se mohl nastěhovat k tobě a dali mi tak Lucu."

Evan se nejprve zamračil. Oddálil se od Kita a nevěřícně se na něj podíval. "Ani ve snu mě nenapadlo si tohle myslet," odpověděl. 

Kit pokrčil rameny. "Víš, jak moje hlava funguje někdy."

"Tak to doufám, že si tvoje hlava nemyslí, že mi musíš splnit každé mé přání jen proto, že se sem nastěhujete s Lucou zpátky. Jestli máš stále názor, že nechceš manželství nebo děti-"

"Já vím, že chci být s tebou," přerušil ho Kit. "A udělám pro to cokoliv, protože už jsem to pokazil dostatečně na to, abych si to uvědomil. Chci, abys mi i dále pomáhal vychovávat Lucu, chci být s tebou a třeba jednou mít vlastní dítě, ale to mi přijde ještě tak daleko, že mi je dovné o tom vůbec mluvit."

Evan se uchechtl a nevěřícně zavrtěl hlavou. "Vzpomínáš si, jak jsi kdysi popíjel na hřišti a ukazoval prostředníčky na maminky s dětmi? Představ si, že by tohle tento Kit z tvých úst slyšel."

Kit ho hravě plácl. "Lidi se přece mění," bránil se, i když vždy tvrdil opak. Že se nezměnil, že je to pořád on jako před čtyřmi lety. "Tak se ze mě stal rodinný typ no, smiř se s tím, jinak si to rozmyslím."

Evan se už chtěl natáhnout po Kitových rtech, když do kuchyně vběhl Luca. Přiběhl k nim, popadl každého z nich za ruku a začal je oba táhnout do obýváku. "Koukejte, co jsme s Rosie postavili!" vykřikoval.

A Evan viděl, že Kitova slova byla pravdivá. Opravdu se z něj stal téměř rodinný typ. Ještě to nevěděl, ale čekalo je ještě hodně hádek a neshod o jejich budoucnosti, o jejich soužití, o jejich výchově k Lucovi. Nebude to procházka růžovým sadem, stejně jako vše, co s Kitem doteď spolu zažili.

Ale Evan věděl, že to zvládnou. Když večer Kit usnul, Evan si ještě dal na tapetu telefonu tu fotku, kde Kit jezdil s Lucou na kole. Pak odložil telefon a přitiskl se ke spícímu Kitovi. 

I přes všechny problémy byl zkrátka nejšťastnější s Kitem a jeho malým bráchou.

Ͽ Ͼ

ŠŤASTNÝ NOVÝ ROOOOOK!

uvidíme se 20.1. po zkouškovém, haha