Ͽ E V A N Ͼ

Přišel si jako malý kluk, když tak seděl na kuchyňské lince a houpal nohami ve vzduchu. Vždycky si takhle sedával, když se vrátil ze základní školy a vyprávěl mámě, jak se celý den měl a co dělali v jednotlivých hodinách.

Teď nemluvil o škole. Zkrátka přišel a vypálil to na ni: "Na té oslavě byl i Kit. A vypadá to, že změnil názor."

"Na co?" zeptala se jeho máma, zatímco obracela na pánvi palačinku. Na rozdíl od Evana měla dobrou náladu a v takové dny jim vždy dělala dobrou snídani. 

"Když se Luca ztratil...," začal Evan, ale odmlčel se. Jak jí to měl všechno vysvětlit a nezacházet do detailů? Byla to jeho máma, nemusela vědět úplně všechno. "Zkrátka sám jsem viděl, jak ho vzalo. Možná jsi to taky viděla, když si pro něj přišel. No a rozhodl se zažádat, aby byl Luca svěřen do jeho péče."

Máma se k němu překvapeně otočila. "Vážně? Docela překvapivé, že si chce přímo on vzít na krk malé dítě," uznala. Pak se ale pousmála. "Ale má můj obdiv. Já vždycky říkala, že má srdce na správném místě."

Jeho máma vlastně Kita nepřestala mít ráda, i když byl důvodem, proč Evan tolik brečel a utápěl se v bolesti. Jakožto člověk, který se těšil na vnoučata, chápala Kitovo rozhodnutí a byla ráda, že Evana nechal jít, aby si on mohl splnit to, co od života chtěl. 

Evan si skousl ret. "Taky mi řekl, že by to chtěl zkusit znovu. Nás."

Mámin obličej vypadal ještě překvapeněji, jako by to snad šlo. "Takže takhle změnil názor?"

Evan přikývl. "Ne úplně. Měl by na starosti Lucu, že jo. Prý by na zakládání rodiny nepomyslel ještě dalších pět let. A vlastně mi nedal vůbec záruku, že si to zase nerozmyslí."

"Za pět let ti bude třicet," oznámila mu jeho máma, jako by to sám nevěděl. "Jestli zase udělá to, co udělal tenkrát, tentokrát už to v pohodě nevezmu, protože nejenom, že by ti zase ublížil, ale s někým jiným bys už mohl mít dávno rodinu," odfrkla si, zatímco rozhazovala naběračkou na těsto kolem.

"Já vím," uchechtl se Evan při pohledu na ni. "Proto váhám, protože zrovna když se s tím začnu vyrovnávat, on přijde a řekne mi tohle. To je celý on, fakt."

"Co si budeme, Kit nám tady život vždy trochu přiostřoval," zasmála se jeho máma. "Docela mi to chybí."

Evan se poškrábal na zátylku. "Jde taky o to, že Kit si hledá byt, kde by mohl s Lucou bydlet. Což by ale mohli i tady, jako dřív, kdybychom se dali zase dohromady."

Jeho máma přesunula palačinku z pánve na talíř a rozlila těsto na další. "Jak chceš, Evane. Je to tvůj život, tvůj vztah. Já ti do toho nemám co kecat, Kita mám ráda. Takže pokud si za deset let neřekne zase, že máte jiný pohled na svět a tak tě nechá jít, aby ses mohl posunout, tak pro mě za mě. Protože to už by bylo fakt pozdě," zasmála se. 

Evan si frustrovaně schoval hlavu do dlaní. "Já ale chci, abys mi do toho kecala. Abys mi poradila."

"Víš, překvapuje mě, že tady tak váháš," otočila se k němu a ukázala na něj naběračkou. "Pokaždé, co jste se s Kitem viděli, jsi to chtěl napravit. Chtěl jsi ho furt zpátky. A teď ti dává tu možnost."

"Jenže jak sám řekl, nikdy nebudeme na stejné vlně."

"Život je plný kompromisů."

"Ale co když se zase něco pokazí? Já nevím, přijde mi, že jsme až moc rozbití na to, abychom se prostě jen dali dohromady a dělali, že se nic nestalo."

"A kdo říkal, že máte dělat, jako by se nic nestalo?" podivila se jeho máma. "Zkrátka si promluvte o tom, co se stalo. A co oba očekáváte od toho, kdybyste se dali zase dohromady."

Evan ze sebe vydechl všechen vzduch. "Já nevím, co mám dělat."

"Myslím si, že by vám mohlo i to, co se mezi vámi stálo pomoct," promluvila a Evan k ní zvedl  překvapeně pohled. "Oba jsme pochopili, co tím Kit myslel, když odešel. Chtěl, aby ses posunul dál, abys měl ten život, který byl od jeho vize tak rozdílný. Opravdu mu na tobě záleží, protože tohle by nezvládl udělat jen tak někdo. Jiní by se hádali, zůstávali v tom vztahu, i když by to očividně nefungovalo a ničili by toho druhého. Ou!"

Evanova máma popadla obracečku a rychle obrátila palačinku, která se jí už téměř začala připalovat. "No, tím chci říct," pokračovala, "že jestli je ochotný se ti přizpůsobit, jestli mu ty čtyři měsíce ukázaly, že to bez tebe prostě nepůjde, tak by to měl myslet vážně. Kit je sice svůj, ale bydlel tady dva roky a nikdy neudělal nic, čím by ublížil těm, koho má rád, toho jsem si všimla i já."

Evan se nejprve zasmál. Pak si povzdechl. Seskočil z linky. "Tohle není rada, mami," odfrkl si. "Jen mi nenápadně říkáš, ať sakra zvednu zadek a jdu za ním."

"To teda ne," bránila se jeho máma. "Jen ti říkám, jak Kita vnímám já po tom, co tady s námi skoro dva roky bydlel."

"Myslím, že si s potřebujeme ještě promluvit, než to celé napravíme," zamumlal si spíše pro sebe. "Jestli to napravíme."

Včera na Rosiině oslavě měl připito. Byli zavření v malé koupelně, kolem duněla hudba a Evan se ještě vzpamatovával z krvácení v nosu. A navíc takovou konverzaci s Kitem vůbec nečekal. Potřeboval si s ním promluvit pořádně. Co ho donutilo změnit názor a jak vážně to myslí. 

"Palačinky, Evane!" zavolala na něj máma, když opouštěl místnost.

"Hned jsem zpátky," zavolal zpátky a vydal se hlavními dveřmi ven. Vytáhl telefon, rozjel kontakty a našel Kitovo číslo. Když Kit odešel, Evan se ho pokoušel neustále vytáčet, ale Kit ho měl bloknutého, a tak to po pár dnech vzdal.

Teď znovu kliknul na tlačítko zavolat. A trochu zpanikařil, když to opravdu začalo vyzvánět.

Kit to zvedl hned po druhém vyzvánění, ale nic neřekl. Evan si vlastně ani nemohl být jistý, že na druhé straně telefonu je, ale divné mu to taky nepřišlo, protože Kit často jen čekal, ať začne Evan mluvit, když to byl on, kdo volal jemu. 

Evan si odkašlal. "Můžeme si ještě promluvit?" zeptal se.

"Evane!" vypískl dětský hlas, až mu málem popraskaly bubínky. Následně uslyšel sérii neurčitých zvuků - Kit okřikl Lucu, dusot kroků, Lucův smích.

Pak už měl telefonu ucha Kit. "Promiň. Byl jsem v koupelně."

Evan se přichytal, jak se usmívá. "V pohodě. Ptal jsem se, jestli bychom si mohli ještě promluvit."

Kit si nejprve povzdechl, což nebylo dobré znamení. "Asi jo. Po včerejšku ti to asi dlužím."

"To nezní zrovna přesvědčivě," odvětil Evan.

"Já... nevím, co si mám o včerejšku myslet. Neměl jsem to na tebe tak vybafnout, upřímně jsem překvapil i sám sebe. Chápu, že už se s naším rozchodem srovnáváš a je ode mě sobecký chtít po tobě něco takového. Ještě když jsem to všechno způsobil já."

Evan se uchechtl. "Víš co, promluvíme si, jo? Protože už jsi to ze sebe vyklopil a čas nevrátíš."

Kit chvíli neodpovídal. Evan zadržel dech. "Můžeš přijít? Ať se nemusím s Lucou nikam vláčet. Budeme na střeše."

"Na střeše? S Lucou?" podivil se Evan.

"Luca rád sleduje letadla. Ptáky. Cokoliv, co lítá. Slíbil jsem mu, že se půjdeme podívat," odpověděl nenuceně.

Evan si skousl ret, aby se furt tak blbě neusmíval. Bylo mu jasné, že když tam teď přijde, uvidí Kita, uvidí Lucu, ať už mu Kit řekne cokoliv, Evan nedokáže zase odejít. Chyběl mu ten život, který měli. I když bylo náročné se o Lucu starat od jeho jednoho roku, chybělo mu to.

"Do dvaceti minut jsem tam," odpověděl tedy Evan a hovor tipl. Srdce se mu rozbušilo nervozitou. 

Sám pořádně nevěděl, co chce. Jestli byl vůbec dobrý nápad, aby se to snažili napravit, protože co když se za pár let ocitnou ve stejné situaci? Naopak ale věděl, že Kit také nevěděl co chce. Evan si z jejich včerejšího rozhovoru pamatoval především jednu věc a to tu, jak mu Kit řekl, že si nikdy život neplánoval, protože si myslel, že se ani dvaceti nedožije. Protože ono to smysl jistým způsobem dávalo.

A když už mu Evan ukázal, že i ten život po dvacítce není tak špatný, možná mu to chtěl ukázat i u zbytku života.

Ͽ Ͼ

mám jít psát zase další? 🤔