Ͽ K I T Ͼ

Hned jak se vrátili domů, Kit se zavřel v ložnici a práskl sebou na postel na břicho. Byl skoro připraven brečet do polštáře.

Věděl, že by měl jít dolů - v obýváku byla Evanova máma, která se celou dobu, co byli na zápase, starala o Lucu. Teď, když už byli doma, měl by už jen ze slušnosti dohled nad svým bratrem přebrat.

Ale upřímně? Momentálně byl tak znechucen životem, že nechtěl dělat vůbec nic.

Thomas mu nasadil do hlavy pár brouků a to spolu nepromluvili snad ani více jak deset vět. Proč nad tím musel tak přemýšlet, to mu bylo záhadou.

Každou chvíli očekával, jak uslyší dveře. Jak se matrace vedle něj prohne a on ucítí Evanovu ruku na svých zádech. Jenže Evan nepřicházel a on stejně o tom nechtěl mluvit.

Dveře se otevřely až tak o půl hodiny později. Kit nezměnil pozici ani o centimetr a přišlo mu, jako by za celou tu dobu ani nemrkl. Změnilo se ale to, že jestli by si chtěl Evan promluvit, Kit by už možná byl připravený.

Ani matrace vedle něj se neprohnula, jak očekával, protože Evan si vedle něj nesedl, ale teoreticky ho zalehl, jednou rukou zajel pod Kitův pas, hlavu mu položil na rameno a vtiskl mu dlouhý polibek na tvář. "Jak se cítíš?" zeptal se ho Evan.

"Zalehnutě," odpověděl Kit tlumeně. "A bez přísunu kyslíku."

Evan se zasmál a převalil se na postel vedle Kita. Přece jen byl vyšší a vypracovanější, to nebylo jako kdyby Kit takhle zalehl jej.

"Promiň, že jsem tak zalezl. Už pro Lucu půjdu," zamumlal a začal se zvedat. Evan ho ale zastavil.

"Nemusíš. Mají s mámou rozehranou nějakou hru, ještě jim to chvíli potrvá. A navíc, když jsem tam s nimi byl, zajímala se víc o něj jak o mě, takže bych řekl, že jí to hlídání vůbec nevadí," pousmál se. Upřímně, Kit si oddechl. Stále nebyl v náladě, aby se vypořádával s Lucou.

"Tohle budu tvé mámě splácet do konce života, fakt že jo," vydechl.

"Taky že do konce života čas máš," ušklíbl se Evan. Kit se trochu nuceně pousmál - ano, jestli spolu do konce života vůbec budou, protože stále ho děsila ta myšlenka někde hluboko v hlavě, že zkrátka oba očekávají od vztahů něco úplně jiného.

"Chceš si ještě promluvit o dnešku?" zeptal se po chvíli Evan s vážnou tváří.

Kit zaváhal. Na jednu stranu byl připravený mluvit, na druhou ale nevěděl o čem. Vždyť už Evanovi vše řekl a blbě se cítil jenom kvůli Thomasovým kecům.

"Já ani nevím, jestli ti mám co víc říct," pokrčil rameny. "Thomas víš kdo je, víš, co mezi námi bylo, a snad už ho nikdy nepotkáme."

"To jo," zareagoval Evan téměř okamžitě. "Ale já stejně vidím, že tě něco trápí."

Evan zdůraznil slovo něco, čímž mu naznačoval, že věděl co. Kit se otočil na záda a povzdechl si. "Víš, že mně je většinou jedno, co si o mě druzí myslí. Ale Thomas vážně napadl mé nejistoty, které jsem hezky skrýval někde hluboko a byl tak šťastný." Podíval se na Evana. "To ti fakt nikdy nevadilo, s kolika lidmi jsem spal? Nikdy sis neřekl, že jsem jak nějaká běhna?"

Evan neváhal s odpovědí, protože věděl, že by to Kita akorát znejistilo. "Tohle tě trápí? Jestli tě nevidím náhodou jako běhnu?" Lehce se uchechtl. "Kite, jsme spolu tři roky. Tři celý roky. Kdybych měl s tebou nebo s tvou minulostí nějaký problém, tři roky bych se s tebou rozhodně nezahazoval."

Kit nepatrně přikývl, i když přesvědčený úplně nebyl. Evan se k němu na posteli přisunul blíž, chytil jeho tvář do dlaní a políbil ho. "Já tě miluju za to, jaký jsi. I s tvou minulostí. Sakra, vždyť pro mě jsi ten nejdůležitější člověk na světě."

Kit si skousl spodní ret a na sucho polkl. Napočítal v duchu do tří. A tentokrát políbil on Evana (což se stávalo tak desetkrát méně) a když se odtáhl, zašeptal: "Já tebe taky miluju."

Evan se usmál. Tentokrát si z Kita nějak neutahoval, protože se necítil dobře a byli v místnosti úplně sami. Což taky znamenalo, že Kit byl ve své zranitelné fázi a tato slova myslel naprosto vážně. Byla to totiž taky slova, která moc často neříkal, o čemž svědčil i fakt, že spolu byli tři roky, přesto by Kit spočítal na prstech, kolikrát to Evanovi řekl nebo jen odpověděl 'já taky'. Tohle nebyla jeho parketa a Evan to všechno moc dobře věděl.

Evan se k němu sklonil do třetice všeho dobrého a ještě jednou jejich rty spojil. Kit hned na jeho energii ucítil, jakou radost mu jeho slova udělala. Pak položil hlavu na Kitovu hruď a zůstal tak ležet. "A ty narážky, co měl na konci? Doufám, že tohle sis nevzal k srdci."

"Myslíš to, jak říkal, že jsem furt stejnej a stejně znovu propadnu drogám nebo v mém případě spíš alkoholu? To jsem si vzal k srdci ještě víc, protože se bojím, že má pravdu." Odmlčel se a ztišil hlas. "Nebo spíše věřím."

"Proč věříš?" zeptal se Evan.

"Já nevím," řekl upřímně Kit. "Poslední dobou mi přijde, že čím dál častěji mám pomyšlení na to, že bych se rád napil. Vždy přijde nějaká situace, u které si řeknu, že bych si něčeho loknul. Bojím se, že tomu propadnu. I když to pro můj mozek vypadá jako dobrý nápad, nechci být zase tam, kde jsem byl."

Evan si tentokrát dal s odpovědí trochu na čas. "Musíš mi pokaždé říct, když se budeš takhle cítit. A nejspíš bys to měl říct i své doktorce."

"Ja vím," povzdechl si Kit.

Evan zvedl hlavu a podíval se na něj. "Jsem tu pro tebe, jo? Kdykoliv."

Kit zvedl jeden koutek rtů do úsměvu. "Ty jsi taky ten, co mě minule z toho dostal. Tedy, samozřejmě ne doslova, ale zásluhu máš velkou."

Doufal, že dokud bude s Evanem, znovu do toho nepropadne. Musel tyto černé myšlenky přeprat ať už kvůli němu nebo Lucovi, když ne kvůli sobě.

"A já věřím," začal Evan, "že dokud se mnou budeš mluvit a nic mi netajit, znovu už tě odnikud nebudu muset vytahovat."

Tím už si tak jistý Kit nebyl, ale přikývl. Evan se pousmál, očividně spokojený, a opřel se o lokty. Chvíli Kita jen sledoval a Kit mu pohled opětoval, přičemž netušil, o co Evanovi jde. Později pochopil, že o rozptýlení.

Evan mu prsty vyhrnul triko a odhalil tak Kitův pupík. V další sekundě mu dal na břicho krátký polibek. Posunul se o pár centimetrů a proces zopakoval.

Bylo to příjemné, lhal by, kdyby tvrdil něco jiného. Evan mu vyhrnul triko ještě víš, když nijak nereagoval, a své polibky začal trasovat směrem nahoru. Kit ho sledoval se zatajeným dechem.

Jak došel ke Kitovu tetování se dvěma vlnami, z nichž jedna symbolizovala mimo jiné Evana, ozvala se ode dveří rána, následně dětský smích a v další sekundě už Luca, který úspěšně otevřel dveře na druhý pokus, vběhl dovnitř.

Kit si strhl triko dolů a Evan se odkutálel na druhou stranu postele. Chvíli za Lucou do pokoje vletěla i paní Clarková. "Já se omlouvám kluci! Už chce být s vámi a utekl mi, když jsem mu dělala kakao."

Luca se rozběhl k tel půlce postele, kde ležel Kit, a začal se vytahovat nahoru. Kit mu tak trochu nedobrovolně pomohl. Luca se obkročmo posadil Kitovi na klín a začal mu před obličejem mávat nějakými autíčky.

"To nevadí," promluvil Kit k Evanově mámě. "Děkuju, že jste ho tak dlouho hlídala."

"Bez problému, Kite," usmála se na něj. "Ráda ho hlídám."

S těmito slovy odešla. O pár minut později se vrátila s kakaem pro Lucu, ale pak už byli o samotě. Ve třech.

Kit se podíval na Evana. "Můžu mu dát telefon a pustit mu Prasátko Pepu?" zeptal se.

Evan protočil očima a posunul se na posteli k nim. Vzal Lucu pod pažemi, zvedl ho a posadil do svého klína. "Co to máš za fára?" zeptal se ho. Chtěl mu jedno autíčko i vzít, aby si ho prohlédl, ale Luca mu ho nedal. Kit se uchechtl.

Pak Luca začal na Kitově klíně poskakovat. "Já chci taky pusinku!" vykřikl. Oba s Evanem na něj vytřeštili oči, ještě když se Luca už začal natahovat k Evanovi blíž. Ten kluk je definitivně musel často vidět.

Pak se ale Evan krátce zasmál, dal Lucovi krátkou pusu a ten se ihned začal řehtat.

"Mám tohle brát jako podvádění? Ještě s mým vlastním bratrem?" zeptal se Kit nevěřícně.

"Rodinná pusa!" vyjekl Luca a začal se přemisťovat ke Kitovi, aby i od něj svou pusu dostal.

"Ty jsi mi nějak chytrej," utrousil Kit. Luca ho málem praštil autíčkem, ale nakonec pusa proběhla úspěšně.

Luca se nezastavil a šplhal po posteli dál, nakonec z ní seskočil a začal autíčkem jezdit po zemi.

Kit se otočil k Evanovi, připraven si zase rýpnout, jenže Evan vypadal naprosto mimo. Když si všiml Kitova pohledu, zatřepal hlavou, jako by se vzpamatovával. "Luca mě asi opravdu musí brát jako rodinu, že?" zeptal se.

Kit pokrčil rameny. "Asi jo. Přijde mi ještě brzo mu vysvětlovat celou tuhle situaci, co se jeho výchovy týče, takže nás možná bere jako své rodiče," uchechtl se.

Ta myšlenka očividně Evana potěšila. Kit už si dávno uvědomoval, že pro cizí musí vystupovat jako rodina - důkazem už byl třeba jen ten vůl na pouti, kterého Kit málem praštil. Neměli k tomu daleko. Neměli daleko k tomu životu, který si Evan pro ně jednou vysnil. Přesto by to ale stále nechtěl. Přesto, kdyby měl možnost, vrátil by čas do dob, než jeho máma zemřela.

"Že vykřikl rodinná pusa po tom, co dala pusu přímo mě, tím mě dostal, musím uznat," uchechtl se Evan. "Ale tebe beru jako rodinu. A Luca je v jednom balíčku s tebou, takže jinak to ani nejde."

Kit se usmál, ale v hlavě byl spíše rozpolcený.

Evan ho bral jako rodinu. Staral se o něj, důvěřoval mu celým svým srdcem.

Zato Kit mu lhal už jen o Thomasovi. Kdo ví, co přijde dál?

Ͽ Ͼ

jakpak se dneska máme? :]