Ͽ K I T Ͼ

Kit si začal psát deník. Začal si psát vlastně dva.

Jeho psycholožka na něj vždy naléhala, aby začal. Vysvětlovala mu, že když už je takhle uzavřený a nesdílný, potřebuje své myšlenky někam filtrovat, aby se nezbláznil. A pak dodala, že by ten deník chtěla na každé schůzce vidět.

Kit tedy už před delší dobou začal. Nepsal tam nic hlubokého, ale jeho doktorka byla spokojená. A zjistil, že to možná není tak špatný nápad. Proto si začal psát deník druhý, o kterém nevěděl nikdo - ani doktorka nebo Evan.

Tam už byly jeho myšlenky o něco hlubší. A po tom, co se pohádal s Evanem, ho vytáhl, aby vše ze sebe dostal.

̶N̶e̶s̶n̶á̶š̶í̶m̶ ̶h̶o̶.̶

Nesnáším, jak si všichni myslí, že nic nevydržím. Že nade mnou musí mít kontrolu. Že ví lépe, jak já, co dělám.

Mám své pochyby. Bojím se sám sebe a toho, co můžu v budoucnu udělat. A tyhle názory ostatních mě ovlivňují tím směrem ještě víc, než kdyby prostě mlčeli.

Evan. Rosie. Oba mají potřebu mě neustále hlídat.

Sešit zaklapl a vydechl. Jeho texty nikdy neměly moc slov, i tak mu to ale pomáhalo. Dostal ze sebe alespoň částečně ten tlak, který na hrudi cítil, což znamenalo jen jediné. Úzkost. 

Na jednu stranu chtěl, aby teď u něj Evan byl a pomohl mu se uklidnit, ale jelikož právě hádka s ním tohle způsobila, zakázal si na něj vůbec myslet. 

Odpracoval zbytek směny. Stavil se ve školce pro Lucu a zůstal s ním v motelu. Ráno ho do školky zase odvedl a šel opět do práce. Za celou tu dobu mu Evan jedinkrát nenapsal ani nezavolal, i když se za poslední rok minimálně nestalo, aby Kit nespal doma. Ale ani naopak se nic nedělo - Kit mu taky nenapsal ani nezavolal.

Krátce před dvanáctou hodinou odpoledne přišla do knihkupectví Rosie. Kit o jejím plánovaném příchodu neměl tušení. "Máš to tu hezký," broukla jako první. 

"Jako by to snad bylo moje," odpověděl prostě Kit.

Rosie loudavým krokem, zatímco si prohlížela knihy, došla až k pokladně. Pohledem přelétla stůl. A v další sekundě mu ze stolu tak rychle sebrala balíček cigaret, že to málem ani nestihl zaregistrovat.

"Hej-"

"Žádný hej," přerušil ho, ruku s cigaretami ve vzduchu. "Tohle ti zabavuju. Evan má pravdu a nechápu, jak ses k němu mohl zachovat tak, jak ses zachoval."

Kit se uchechtl. "Takže jste mě pomlouvali, skvělý. Můj pohled na věc třeba slyšet nechceš?"

"Tvůj pohled na věc mě možná tak bude přesvědčovat o tom, proč je kouření pro tebe dobrý. Není."

"Taky kouříš."

Rosie se uchechtla. "Občasná cigareta, to je toho. Navíc, už s námi netrávíš tolik času, abys věděl, že momentálně mám možná tak jednu cigaretu měsíčně."

"Jsem dospělý, Rosie. Vím, co dělám," řekl vyčerpaně. 

"Očividně ne," odfrkla jsi. "Možná jsi dospělý, ale taky jsi někdo, kdo měl s věcmi, jako jsou cigarety a alkohol, problém už od patnácti. Tři roky jsi byl čistý. Nevím, jak ty, ale já v tomhle nevidím nic pozitivního. Nehledě na to, že máš na starost tříleté dítě. Nikdy není dobré, když rodiče kolem svých dětí kouří-"

"Já před Lucou nekouřím."

"Nech mě domluvit!" štěkla na něj. "Mluvila jsem s Evanem, ano. Poslední dobou s ním mluvím často. Vážně se o tebe bojí a s tvým chováním se divím, že ho to ještě neomrzelo. Vžij se do jeho situace. Už ho dostatečně stresuje Thomas v tvé blízkosti a ty k tomu ještě přidáš to, žes mu zatajoval kouření. A lhal mu o tom."

Kit mlaskl. Povzdechl si. Uhnul pohledem. Neměl tušení, co jí na tohle říct, protože sám nevěděl, co si myslel. Rosie se ale dál ujala slova.

"Je mi jasný, že Evan na tebe pravděpodobně ani pořádně nevyjel, protože nevím proč, ale má stále potřebu tě chránit, i když děláš očividnou blbost. Já ne. Je mi jedno, co sis prožil, co s tebou je, tohle je prostě špatný. A pěkně jsi mě naštval."

"Mě taky zrovna netěší, jak se mi v tomhle pletete do života," zamumlal. Rosie mu ale moc dobře rozuměla. 

"Tak promiň, že se o tebe bojíme! Že tě máme rádi! To je to tak těžký pochopit? Já nechci, aby jsi po třech úžasných letech spadl tam, kde jsi zase byl, ale máš pěkně nakročeno." Křičela na něj. Kit si ani nepamatoval, kdy naposled na něj křičela. Natočila se k odchodu, ale ještě nedomluvila. "Dneska vyzvednu Lucu ze školky. Dej jim to vědět. Pohlídám ho, protože ty si musíš s Evanem promluvit. Omluvit se mu."

Rosie se sem nepřišla hádat, to Kit poznal, ale jeho reakce hádku vynutily. A tak teď cítil, že dluží omluvu nejen Evanovi, ale i jí. A Rosie stála, čekala.  Váhala, jestli má už odejít.

Kit ale mlčel. Neuměl se omlouvat. Ranil tak své blízké, ale zkrátka to neuměl, kromě Evana, který ho to za ty roky naučil. Evan ho ale naučil hodně věcí, které se s ním zdály primitivní, ale když šlo o někoho jiného, měl Kit stále problém.

A tak Rosie odešla bez omluvy, kterou si zasloužila. Kit se nechtěl úplně omlouvat za to, že zase kouřil, spíše se chtěl omluvit za to, jak se zachoval. Na to bylo ale už pozdě. 

Když se blížil čas, kdy končil v práci a měl Lucu vyzvednout ze školky, neochotně zvedl telefon a zavolal jim, že Lucu dnes vyzvedne Rosie. Jakmile ho na směně vyměnil majitel obchodu, Kit si stoupl na zastávku  autobusu kousek od knihkupectví a čekal na svůj spoj. Když přijel a měl nastoupit, na poslední chvíli se otočil.

Půjde pěšky. Nemá připravené nic, co by Evanovi řekl. Potřebuje přemýšlet.

A tak místo toho, aby byl doma za deset minut, šel domů přes půl hodiny. Vzal to ještě jinou cestou, aby nemusel jít kolem školky, kdyby náhodou zrovna potkal Rosie s Lucou. Jakmile uviděl Evanovo auto doma, nepříjemně se mu sevřelo srdce. 

Dneska si cigaretu nedal. A asi měl. 

Odemkl si a zaposlouchal se do zvuků domu hned, jakmile vešel. Neslyšel, že by Evanova máma řádila v kuchyni, ale jestli dobře slyšel, hrála slabě televize v obýváku. Neměl tušení, jestli je paní Clarková doma nebo ne, ale i tak se tam vydal jako první, i když by s ní právě teď nerad mluvil.

Oddechl si, když na sedačce uviděl schouleného spícího Evana. Nepomáhalo mu to ale jeho situaci. Měl ho probudit? Měl ho nechat spát a počkat? Věděl vůbec o tom, že se tu objeví? Že Lucu hlídá Rosie?

Stále neměl vymyšlené, co mu vůbec chtěl říct, a mohl Evanův spánek využít k tomu, aby ještě popřemýšlel. Jeho nohy se ale daly do chůze a tiše došel až k němu. Dřepl si. A zaváhal.

Evan vypadal jako anděl, když spal. Toho už si Kit všiml samozřejmě dávno, když spolu usínali každou noc a ráno se častěji budil první. Když ale byli pohádaní, jako právě teď, působilo to na něj jinak.

Tenhle člověk pro něj tak moc znamenal, že to ani slovy nedokázal vyjádřit. A stejně to mezi nimi neustále tak kazil.

Pomalu natáhl ruku a položil mu ji na tvář. Palcem ho začal hladit po líčku. "Evane," zašeptal. 

Evanovi chvíli trvalo, než se probudil, a Kit tak musel jeho jméno zopakovat ještě tak třikrát. Na druhou stranu věděl, že kdyby ho probudil větším šokem, Evan by ho nejspíš zabil, protože to rád neměl. 

Evan otevřel oči a když zpracoval, že je před ním Kit, rychle se posadil. "Jsi zpátky," vydechl. 

Kit nasucho polkl. "Jo. Promiň, že jsem včera nepřišel. A taky že jsem tak vyjel."

Chvíli to vypadalo, jako by se Evan snažil vůbec vzpomenout, co se stalo. Pak si pro sebe jakoby kývl, ale stále nic neříkal. A Kit sám nevěděl, zda by měl říct něco dalšího. Už jen pro ta předešla slova se musel překonávat až až.

"Dneska jsem nekouřil, kdyby tě to zajímalo," dodal nakonec. 

Evan nakrčil obočí. "Jednodenní přestávka?" Když Kit nijak nereagoval, povzdechl si. "Promiň. Zkrátka mě to štve."

"Já to chápu. Tak trochu," odpověděl Kit. "A taky si uvědomuju, že to není zrovna nejlepší způsob, jak se uklidnit, ale opravdu mi to pomáhá."

"Nemůžeš si najít něco jiného?" zeptal se tiše Evan. "Něco... zdravějšího?"

Kit si dal chvíli na rozmyšlenou, než odpověděl. "Můžu zkusit elektronickou cigaretu?" zkusil to. "Ty jsou zdravější, ne?"

Evan protočil nejprve očima. "Taky to není zrovna nejlepší, hele." Kit si povzdechl, ale Evan ještě nedomluvil. "Ale hádám, že jinak s tebou už nehnu. Elektronická je asi lepší do doby, než najdeš nějakou jinou alternativu, jak se uklidnit."

"Neřekl jsem, že..." Větu nedokončil, protože ho Evanův pohled zastavil. A i když tak úplně neplánoval asi hledat něco jiného, přikývl. Vždyť ani nevěděl, jestli ho elektronická cigareta dostatečně uspokojí a tak trochu litoval toho, že to vůbec vytáhl. To byl ale problém na později.

Nastalo mezi nimi pro Kita docela nepříjemné ticho. Ale byla tady ještě jedna věc, za kterou se měl potřebu omluvit, protože právě ta ho trápila nejvíce. "A omlouvám se, že jsem řekl, že kdo ví, jestli do školy opravdu chodíš. Nevěděl jsem, co říkám, byl jsem naštvaný. Nemám ani v nejmenším podezření, že bys... víš co."

"Díky," odpověděl Evan upřímně. "Protože ta věta mě naštvala asi úplně nejvíce."

Kit ze sebe vydechl ze sebe všechen zvuk a postavil se. "Bože, furt to nesnáším. Tohle mluvení."

Evan se taky postavil. Stáli tak pár centimetrů od sebe. Kit měl strašnou potřebu ho obejmout, a tak to taky udělal, i když to Evan nejspíše vůbec nečekal. "Rosie měla pravdu. Divím se, že jsi to se mnou už dávno nevzdal."

"Mluvil se s Rosie?" zeptal se Evan překvapeně. 

Kit ho pustil a vzhlédl k němu. "Kde myslíš, že je Luca? Nechal jsem ho před dveřmi, dokud si nepromluvíme?"

"A Rosie ti říkala něco o tom, jak to s tebou můžu vydržet?"

Kit přikývl. Evan se uchechtl. "Rosie by si taky mohla už někoho najít a pořádně se zamilovat, aby věděla, jaký to je."

Kit si skousl ret, aby Evan neviděl, jak se usmívá. Naštěstí se ale rozešel do kuchyně.

Nevyřešili vše. Evan mu věnoval neschvalující pohled pokaždé, co ho uviděl kouřit i tu elektronickou cigaretu (což se stávalo jen výjimečně, protože Kit se snažil kouřit pokaždé mimo domov) a občas měl k tomu i nějakou tu poznámku. Ale fungovali. To bylo to hlavní. 

Dokud Kit neudělal další krok vedle. Blíže k jeho starému já.

Ͽ Ͼ

blíží se mi další testy, haha, nechcete za mě někdo napsat tentokrát matiku a geografii světového hospodářství? hlavně tu matiku. pls. kvůli té zas nebudou beztak kapitoly.