Ͽ K I T Ͼ

Kit stepoval před knihkupectvím.

Zajímalo by ho, jestli si každého účastníka pohovorů pozvali na určitý čas nebo byl tady zkrátka jediný, protože široko daleko nebylo ani živáčka. Možná taky proto, že tohle knihkupectví bylo docela zapadlé a když říkal Evanovi, že si nabídky brigády všiml, když kolem procházel, úplně nelhal. Zabočil ale do této malé uličky jen proto, aby si mohl zakouřit a nikdo ho přitom neviděl.

S úderem deváté se knihkupectví otevřelo. Hlavní dveře přišel odemknout postarší pán, který si Kita nejprve přeměřil pohledem, než dveře otevřel. "To se moc nestává, aby někdo netrpělivě čekal, až otevřeme."

"Já jdu na tu nabídku práce," odpověděl Kit.

Muž se zamračil ještě víc, jako by o žádné nabídce nevěděl. Pak se mu nad hlavou rozsvítila žárovka. Teda, Kit si to tak alespoň představoval. "Áh," vydechl. "No jo. Můžete pracovat na plný úvazek?" Kit přikývl. "Tak vás beru."

Kit do knihkupectví ještě ani nevkročil a už měl práci. To tedy opravdu nečekal. "Já myslel, že bude nějaký pohovor."

"Na co mi je pohovor, když jste jediný, kdo má o práci zájem? Pojďte se mnou, máte to mít," pobídl ho a vydal se hlouběji do knihkupectví.

A tak Kit odcházel o půl hodiny později s podepsanou smlouvou v ruce.

Sám tomu nedokázal uvěřit. Vážně to bylo tak jednoduché? Vážně šel už v pondělí na svou první směnu? Hned, jak se ráno probudil, hledal na internetu jiné pozice, kdyby tahle nevyšla. Naprosto zbytečně.

Evan na něj čekal na parkovišti u supermarketu o dvě ulice vedle. "Tak co?" zeptal se hned, jak Kit nasedl do auta.

"Myslím, že dobrý."

"Kdy budeš vědět, jak jsi dopadl?"

"Už vím," ušklíbl se Kit a zamával smlouvou, kterou držel v ruce. "V pondělí jdu na první směnu."

Šlo vidět, že si Evan oddechl. Že ho Kitova náhlá výpověď vyvedla z míry, když neměl ještě jistotu jiné práce. "No vidíš, jak umíš lidi okouzlit."

"Byl jsem jediný zájemce, Evane," odvětil Kit a Evan se pak dalších několik minut snažil zadržet smích.

"Nevadí," řekl, aby mohl změnit téma. "Jdeme si zaplavat k jezeru, než budeme muset vyzvednout Lucu ze školky."

-

Kitova první směna byla ranní. Šel do obchodu už o hodinu dříve, aby ho majitel, pan Myers, zaučil. Ukázal mu celé knihkupectví, naučil ho z pokladnou a vysvětlil mu systém skladu. "V deset by měli přivést zboží. Vozí ho jednou za dva týdny a není toho moc, zase takové tržby nemáme. Můj synovec se sem staví, aby ti ukázal co a jak. Nepracuje tady, ale kdybys někdy potřeboval záskok, on bude tvůj člověk."

Kit přikývl. Pan Mayers zůstal s Kitem v obchodě do půl desáté (mezitím Kit prodal dvě knihy) a když se ujistil, že nemá Kit s pokladnou žádný problém, odjel někam mimo město.

Kit se za pokladnou uvelebil s jednou z knih. Zatím se mu ta práce velice zamlouvala.

Až do oné desáté hodiny nebyl v knihkupectví skoro nikdo, kromě jedné dívky, která se po knihkupectví jen rozhlédla a odešla bez koupě.

V deset hodin přesně se zvonek nad vstupem rozezněl znovu. A přišel majitelův synovec.

"Tak to si ze mě musíš dělat prdel," uslyšel Kit dřív, než stihl příchozího vůbec zahlédnout. Ten hlas ale znal moc dobře.

Za regálem se objevil Thomas. A Kit se modlil, aby si šel koupit jen nějakou knihu a ne, že to bude onen majitelův synovec.

"Od kdy ty čteš?" zeptal se Kit.

"Nečtu," ušklíbl se Thomas. A Kit hned věděl, jak bude jeho odpověď pokračovat. "Jdu ti pomoct se skladem."

Když takhle Thomase sledoval, vracely se mu všechny vzpomínky. Byli sami mezi regály knih, mezi nimi pro Kita nepříjemné ticho, a vzpomněl si, jak se s ním jednou schovával ve školní knihovně v sekci s historickými atlasy, kde nikdo nechodil, popíjeli a líbali se do aleluja.

Nechtěl, aby se mu takové vzpomínky vracely. Zatřepal hlavou, aby se vzpamatoval. "Čas si najít jinou práci," zamumlal spíše pro sebe, odložil knihu a postavil se. Výlohou zahlédl dodávku, která určitě přivezla nové knihy.

Bez jediného slova nebo pohledu obešel Thomase a vydal se ven.

Dokud s nimi byl muž, který knihy přivezl, Thomas žádnou pitomou poznámku neměl. Dával jen Kitovi tiché rozkazy, kam má krabice pokládat  a co bude s nimi dělat nadále.

Jakmile ale odnosili všechny krabice, Kit se ocitl s Thomasem opět sám. A lehce ho to znervózňovalo.

Neměl problém být s cizími lidmi sám. Vždy mu byli všichni ukradení. Thomas byl ale úplně z jiného soudku, právě kvůli jejich společné historii, kterou se Kit snažil tak moc zapomenout.

"Nevím, jestli se mám vůbec ptát, co sakra zrovna ty děláš v knihkupectví," utrousil Thomas.

Kit mu nevěnoval jediný pohled. "Tak se neptej. Raději vůbec nemluv."

Slyšel, jak se uchechtl. Taky periferně uviděl, jak přestal pracovat. "Proč si na mě tak nepříjemnej?"

Kit odložil knihy, které zrovna držel. "Promiň, že nejsem zrovna milý na člověka, co mi zničil život."

Thomas se mu opět vysmál. Kita jeho smích neuvěřitelně iritoval. "Ale notak. Vždyť jsi mě miloval."

Kit se otočil s ohněm v očích. Nejraději by ho praštil, ale udržel se. Namířil na něj prstem. "Nikdy jsem k tobě nic necítil," zavrčel. "A už mlč. To, co mezi námi je, nikdy nespravíš."

Thomasovi mlčení vydrželo celých deset sekund. "Já k tobě ale něco cítil."

"Běž někam."

"Bolelo mě, když jsme se rozešli."

"Mě by to možná taky ranilo," odpověděl Kit, "kdybys mě nenaučil chlastat do němoty. Používat drogy. Protože já si ani sakra nepamatuju, co se tehdy dělo." Thomas otevřel pusu, že promluví, ale Kit ho ještě nenechal. "Nepamatuju si skoro nic z našeho vztahu. Ale co si pamatuju? To nebylo ani trochu příjemný."

"Nebyla to jen moje vina," řekl Thomas. V jeho hlase bylo znát podráždění.

"Já vím. Ale přece nebudu naštvaný sám na sebe, když můžu být naštvaný na tebe."

Thomas práskl knihami v ruce a začal něco hledat v kapsách. "Vsadím se ale," komentoval, "že tohle bys neodmítl ani teď." A na to vytáhl malý sáček s bílým práškem uvnitř.

Kita mohlo napadnout, že v tom Thomas stále jede. Ať už přímo nebo jen jako překupník. Nasucho polkl, zatímco sledoval ten malý plastový pytlík. "Já drogám nikdy úplně neholdoval, abys mě teď tímto dostal."

Thomas s úšklebkem balíček otevřel a nasypal si trochu na ruku. "No tak," vyzval ho. "Přece mě nenecháš v tom samotného."

"Adam v tom jede s tebou? Myslel jsem, že konečně dospívá, ne že teď začne padat do drog."

"Nikdo v ničem nejede. Jen si občas dám, ale jinak jen sháním pro ostatní."

"Wow, jak vyspělé."

Thomas si k bílému prášku přičichl. "Víš," pokračoval Kit. "Klidně bych tě mohl nahlásit. To mi tak věříš? Já bych tobě rozhodně ne."

"Znám tě," odpověděl Thomas bez váhání. "Byl jsem ten první člověk, co tě více poznal."

Kit odvrátil zrak, když už to vypadalo, že to Thomas kopne do sebe. A pak ho vysvobodil zvonek nad dveřmi, který oznamoval nového zákazníka.

Mlčky obešel Thomase a vyšel ze skladu ven. Pozdravil postarší paní a když viděl, že očividně něco hledá, šel se jí zeptat. Do pěti minut pak odcházela spokojená s knihou, kterou sháněla.

Když se pak Kit vrátil do skladu, Thomas tam už nebyl.

V hlavě se mu ozvala jeho dřívější slova. Znám tě. Byl jsem ten první člověk, co tě více poznal. Děsilo ho, že měl pravdu. I když se Kit změnil, stále pro něj bylo snadné spadnout do svého starého já, které Thomas znal a které neustále vytahoval.

Od toho, co poznal Evana, se jeho život obrátil k lepšímu. Zároveň se ale začal bát své minulosti, protože nechtěl být zase tam, kde byl. A měl pocit, že se ten den, kdy všechno praskne, rychle blíží.

Když doskládával knihy ve skladu, nesnažil se myslet na to celé. Ale jeho hlava byla plná myšlenek, jak sakra má snášet tuto práci, když se tady tu a tam bude objevovat Thomas. Jako by nestačilo, že chodil s klukem, který bydlel ve stejné ulici jako on.

Thomas do jeho života po několika letech vlétnů jako hurikán. Hurikán připraven opět ničit.

Ͽ Ͼ

jsem ráda, že souhlasíte, že je drama potřeba, protože už přichází 🥰