Jsi sama jako bez plotu kůl,
nenech si do rány vtírat sůl,
nenech lidí vytáhnout hůl,
a nemlať hlavou o stůl.

Naděje nikdy neumírá,
zbyla ti i víra.
Krůček po krůčku bolesti propadáš,
dech ztěžka popadáš.

Do dáli unaveně hledíš,
na bolavých nohách sedíš.
Ty nohy, co tě nesly tak dlouho,
a ty stejně nevidíš ho.

Cíl, cíl ti tolik schází,
tak i nadále se touláš, na zázrak čekáš,
někde v dáli se nachází.
Nic ti nevychází.

Čekáš dál.
Tak jenom doufáš,
„snad bude líp" si říkáš.
Ale co pro to udělat, jak ulevit duši?

S hlavou dole usínáš,
tvá tvář, se ti hnusí,
a zrcadlo rukou zakrýváš.

Dvě vyhořené oči...
Hlava se ti z toho točí.
Svět kolem nevnímáš,
zoufalství chlastem a drogami zakrýváš.