Doufejme, že ano,
že bude z hůry nám dáno.
Však dán nám bude spíše déšť,
utíkej, pryč od nás běž.

Vše, co jsme žili je lež,
větší než nejvyšší věž.
Tak poznej znovu pravdu,
možná to taky zvládnu,
než poplavu ke dnu.

Možná se od něj odrazíš,
a na správnou cestu narazíš.
Někdy je první krok tím nejtěžším,
zprávou, co nesu tě nepotěším.

Dvě srdce ne vždy bijí jako jedno,
a slzy neutečou ti jen jednou.
Možná je to jen v mé hlavě,
či všem se jeví svět tak tmavě?

Musím se držet, o to jde hlavně,
chtějí po tobě, abys myslel správně.
Ale ty jdeš vždycky proti,
proti proudu, bolesti naproti.

Házeje na cestu kytičky kopretin,
já i se smutkem stejně odletím.
Avšak neboj se, pořád tě budu hlídat,
pořád tam někde budu stát.

Nočních můr se nebudeš sám bát,
odeženu je, slibuju, že se za tebe budu prát.
Pryč odejde ten krutý strach,
nový den nám bude šťastně hrát,
na vzpomínky sedá prach.

A my jsme konečně šťastni,
konec je to těchto básní,
a tak již světlo zhasni.