Rebecca si svázala vlasy, aby dobře viděla. Krámek s krystaly měla otevřený od šesti ráno a už o půl osmé toužila po kávě. Rozhodla se však, že to vydrží bez kofeinu. Měla jeden šálek doma, nyní se bude věnovat jen a pouze práci. Byl všední den, takže neočekávala moc zákazníků. Mohla aspoň průběžně procházet stav zboží, listiny, faktury... Stála u pokladny, pročítala si fakturu za poslední měsíc. Malý zvonek ohlásil návštěvníka, Rebecca však nepospíchala. Věnovala zákazníkovi čas, aby se rozhlédl kolem. On však zamířil přímo k ní. ,,Dobrý den, potřebujete nějak poradit?" otázala se automaticky a teprve poté vzhlédla. Bylo to vůbec možné? Mohla věřit svým očím? Třeba si s ní jen její mysl a představivost hrály?
,,Slíbil jsem, že tě najdu," řekl Remus. Rebecca nebyla schopna slova. ,,Svůj slib jsem dodržel."
,,Pět let," zašeptala nakonec Rebecca. Chtěla, aby to znělo vyčítavě, ale její hlas byl prázdný. Žádný náznak hněvu, výčitek, smutku v tónu jejího hlasu nebyl. Sama to nechápala. Chtěla, aby věděl, jak moc se trápila. Jak první měsíce vyhlížela každý den z okna. Jak v ulicích často ztratila dech, když se kolem mihl někdo podobný Remusovi. Jak ztrácela naději, pak ji znovu nacházela. Kolik nocí proplakala.
,,Já vím. Omlouvám se. Musel jsem nejdřív bojovat a poté..." Zasmušil se. Věděl, že jí jediné může říct všechno. ,,Byl jsem zdrcen tou válkou. Potřeboval jsem čas se smířit s tím, co všechno se událo. Umírali lidé. Někteří zemřeli kvůli mně. Já nikdy nechtěl nikomu ublížit."
Rebecca natáhla ruku přes stůl s pokladnou, pohladila Remuse po předloktí a vklouzla svou rukou do jeho dlaně. Chytil ji. Tohle jí stačilo. Tak málo potřebovala k tomu, aby mu všechno odpustila. Chápala jeho důvody, takže se nemohla zlobit. Oba si protrpěli své... A teď? Teď mohli být spolu.
,,Rozumím," ujistila ho. A pak dodala: ,,Čekala jsem." 
Remusovy oči se rozzářily radostí. Takže nikoho neměla. Tolik se toho bál, protože byla mladá, krásná a měla na výběr ze všech mužů světa! Každému musela učarovat. Ale ona počkala. Nikdo neukradl její srdce. Neprovdala se. Jeho obavy z Remuse spadly jako veliký obelisk. ,,Můžu tě pozvat na kávu a procházku?" zeptal se.
,,Prosím tě o to," odvětila s úsměvem Rebecca.

Claire přišla do krámku ve tři hodiny odpoledne. ,,Becky, donesla jsem kafíčko a muffiny, zůstaneš tu se mnou déle?"
Rebecca se však začala oblékat do kabátku. ,,Zní to lákavě, ale bohužel jsem dnes zadaná," řekla tajemně a její duše zářila jako všechny hvězdy na nebesích. Claire se na ni koukla a hned věděla. ,,Přišel za tebou?" zeptala se opatrně. Rebecce se v očích objevily slzy, když přikyvovala hlavou. Claire došla ke své kamarádce a objala ji. ,,Už jsem ani nevěřila..." řekla.
,,Můžu tě o něco požádat, Claire?"
,,Jistě, cokoliv, Becky," odvětila Claire a už si představovala, že ji požádá, aby Rebecce šla za družičku.
,,Můžu si vzít to kafe, co jsi přinesla?"
Claire se zamračila, ale hned se zase usmála. ,,Tak si vezmi i jeden muffin. A utíkej, ty potvoro!"
,,Jsi zlatá!" řekla Rebecca a políbila ji na tvář, chňapla kelímek a muffin a utíkala domů. Už při cestě si rozmýšlela, co si vezme na sebe. Chtěla být krásná. Chtěla se Remusovi líbit.

Nakonec usedli na lavičku v parku. ,,Děkuju za krásné odpoledne," řekla Rebecca. Stále byli oba tak opatrní.
,,Já děkuju," odpověděl Remus. Báli se věci uspěchat. Snad se i styděli. Oba mlčeli. Remus si prohlížel své ruce, Rebecca občas pohlédla na Remuse, ale jinak si prohlížela potemnělý park. Oba přemýšleli, ale své myšlenky nedokázali převést do slov. A tak se tam ty úvahy jen tak vznášely na jejich hlavami a mizely v zapadajícím slunci. Rebecca toho chtěla tolik říct, ale nezdál se být správný čas. Remus toužil Rebecce vypovědět vše, co se stalo, co si myslí, co chce... Ale stále čekal na správnou chvíli. A tak stále mlčeli. Jen jejich paže se posunuly blíž k sobě. Dotýkal se jeden druhého. Ten dotek projel Rebeccou jako elektrický výboj. Narovnala se v zádech a odhodlaně se natočila čelem k Remusovi. Zadívala se mu do očí. Ach, jak zbožňovala jeho pohled! Ujistilo ji to, že dělá správný krok. ,,Nepolíbíš mě?" zeptala se a potěšilo ji, že se jí netřásl hlas. Byla nervózní, ale nechtěla to dát najevo.
Remus byl tím dotazem překvapen. ,,A můžu?"
Rebecca se pousmála a pokrčila rameny. ,,Měl bys to zkusit."
Remus se nahnul k dívce, po které toužil celé roky. Jejich rty se potkaly. Políbil ji vroucně, chtěl v tom polibku vypovědět vše, co nedokázal vypovědět slovy. Jak snadné bylo se do Remuse zamilovat! Jak lehce Rebecce propadl celou svou duší.

https://youtu.be/82xcICYq11Y