První větou jejich příběhu se stal blankytně modrý kufr.

Nepřátelské zavazadlo se v uzounké předsíni ocitlo bez předchozího varování. Druhý semestr se kvapem blížil, a Junho (jako správný student) trávil poslední dny volna převážně v knihovně. Když se toho večera vracel na koleje, jeho tělo už provádělo vše automaticky. Vyjel výtahem do devátého patra a došoural se k příslušným dveřím, zatímco rukou šátral v kapse mikiny po klíčích. V zámku zarachotilo a dveře se vzápětí otevřely.

Junho překročil práh a pokračoval hlouběji do malého bytu. Právě tam nevyhnutelně došlo ke kolizi.

Škobrtnul o kufr nastražený hned za dveřmi a ztratil rovnováhu. Než si stihl uvědomit, co se děje, rozplácl se obličejem napřed na podlaze.

„He?" vyjekl napůl zmatením, napůl bolestí. Vysunutá rukojeť zavazadla se mu při pádu zamotala mezi nohy a jen těsně minula citlivé partie.

Když prvotní šok odezněl, Junho odkopl kufr stranou a vyhrabal se na nohy.

„Který kokot...?" mumlal si u toho pod vousy. Jednou rukou si upravoval rozcuchané vlasy a druhou masíroval bolavé tříslo, když tu se mu nad hlavou rozsvítilo světlo. Teprve teď mu došlo, že za sebou ani nestihl zavřít dveře. Prudce se otočil směrem zpět na chodbu: a tam ho poprvé spatřil.

Byl to jeho vrstevník, ale svým vzhledem působil, jako by právě utekl z mateřské školky. Lem bledě oranžového trička s krátkým rukávem měl zakasaný do riflí s kšandami. Na zádech nesl batoh, který Junhovi ze všeho nejvíc připomínal aktovku, se kterou ho matka před mnoha lety vypravila do první třídy – komicky velkou v poměru k nedospělému tělu.

Byl drobnější než Junho, s dětským obličejem a plnými tvářemi. Ofinu měl ustřiženou těsně nad obočím. Neznámý chlapec se nadechl, snad aby něco řekl – a když na Junhovi ulpěl očima, brada mu poklesla dolů a rty zůstaly viset ve tvaru písmena o. Kulil na něj obrovské, tmavé oči, jako by zíral na svatý obrázek, zůstávaje stát jako zamrazený v čase.

Tím okamžikem se kouzlo Vánoc dalo prvně do pohybu.