Junho?

Zdál se mu sen. V něm za okny panovala bílá tma. Kam až oko dohlédlo, tam se táhl sníh. Ulice, auta, dokonce i domy – to vše zmizelo pod načechranými bílými krystalky. Vločky se snášely k zemi a kolébaly se při tom tam a zpět, jako na vlnách. Bylo jich tolik, že se ocitly i v jejich kuchyňce a sypaly se po jejich nádobí, ubruse i opěradlech židlí.

Junho?

Dongpyo v tom snu stál na druhé straně místnosti. Pokusil se k němu přijít blíž, ale rychle přibývající sníh mu bránil se přiblížit. Chlapec naproti němu zůstal stát na místě. Jeho rty se pohybovaly, ale kromě Junhova jména z nich žádná slova nevycházela.

„Dongpyo!" zavolal na něj. V bytě se zvedl vítr a ten mu teď trhal slova od pusy. „Co se děje?"

Ale chlapec ho neslyšel. Pomalu mizel za sněhovou závějí. Jeho výraz i gesta se stávaly stále naléhavějšími, ale Junho mu pořád nerozuměl.

Ledová ruka ho sevřela kolem ramene. Otočil se – sníh rychle přibýval, pohřbil pod sebou už téměř celou kuchyňku – a pohlédl do tváře svému nejlepšímu kamarádovi. Yohanův bledý obličej téměř splýval s rostoucími závějemi, a jeho zimou promodralé rty opakovaly, co mu tuhle řekl během jejich nákupů.

Na to, kolika jazyky mluvíš, ti jeden zásadní dost uniká.

Vyškubnul se z jeho sevření, ale už bylo pozdě. Sníh mu pevně obemkl nohy, a jeho váha ho stahovala dolů... dolů... dolů...

„Junho?"

Zamrkal. Tma, do které mžoural, byla šedavě modrá, jak byl zvyklý. Sněhová přikrývka zmizela a nahradily ji polštář a deka v bílém kolejním povlečení. Po Yohanovi ani závějích nebylo naštěstí nikde ani stopy.

„Junho?" zopakoval vysoce posazený hlas kdesi nad ním. „Spíš?"

Nadzvedl se v loktech a zadíval se ke vstupu do pokoje. Rozespalé oči se setkaly s přívalem umělého světla z vedlejší místnosti, a Junho nespokojeně zasténal.

„Dobré ráno!"

Dongpyo nečekal na pozvání. Vstoupil dovnitř a došel až k Junhově posteli. Oběma rukama svíral jakousi desku ze světlého dřeva.

Ještě nebyl dostatečně vzhůru na to, aby se zabýval tím, co a hlavně proč se kolem něj děje. Čelem se opřel o zmačkaný polštář. „Co to vyvádíš?" zamumlal.

„Slavím," švitořil Dongpyo, jako by to snad bylo nad slunce jasné. „Dneska jsou Vánoce!"

Vánoce.

Vzbudil ho kvůli Vánocům.

Junho po něm chtěl hodit polštář, že ho budí jen kvůli tomu, aby mu oznámil něco, co mohlo ještě hodinku dvě počkat, ale Dongpyova další slova ho úplně odzbrojila:

„Nachystal jsem ti snídani."

A opravdu. Při bližším pohledu rozeznal, že deska, kterou drží, není ve skutečnosti deska, nýbrž tác z bambusového dřeva. Když viděl, že si získal Junhovu pozornost, přistoupil malý chlapec blíž a ukázal mu svůj náklad: několik mističek úhledně naplněných rýží, nakrájenou zeleninou, smaženými vejci a dalšími dobrotami. Z jídla dokonce ještě slabě stoupala pára.

Chvíli si tu hostinu nevěřícně prohlížel, a pak bradou kývnul k bambusovému tácku. „Kdes to sakra sebral?"

„Kouzelník svá tajemství zásadně neprozrazuje," mrknul na něj spiklenecky, na což Junho zareagoval dalším zmučeným zasténáním.

Nechal tělo znovu klesnout do měkké matrace a obličej pohřbil do polštáře. Následovala série podivných zvuků, tlumených látkou a peřím, jak protahoval ztuhlé svaly ve snaze setřást ze sebe poslední stopy spánku.

S očima stále zavřenýma a tváří přitisknutou k polštáři nakonec zahuhlal:

„Snídani, říkáš?"

„Tvoji oblíbenou," přisvědčil.

Následoval dlouhý povzdech, a Junho se posadil na posteli.

„Dej mi pět minut," poprosil Dongpya. Hřbetem ruky si promnul unavené oči a zajel prsty do rozcuchaných vlasů. „Možná deset," poopravil se.

„Budu v kuchyni," přitakal.

„Jasně," zavolal za ním ještě, než za sebou Dongpyo stihnul dovřít dveře. Už sám pro sebe o poznání tišším hlasem dodal: „A děkuju."