V bytě panovalo přítmí. Stropní světlo s přibývající nocí zůstalo zhasnuté; jediným zdrojem osvětlení v místnosti se staly obrazovka notebooku a pomalu dohořívající svíčka na stole. Plamínek se třepotal u samého dna skleničky a vrhal do nejbližšího okolí slabé, mihotavé světlo. Přistihl se, že několik posledních minut zpod přivřených očních víček pozoruje, jak svíčka pomalu uhasíná.

Vosk voněl po jehličí a pomerančích. Sladká vůně kolébala unaveného studenta ke spánku, a jistě by se jí podařilo ho zlákat, kdyby se vedle něj jeho spolubydlící co chvilku nezavrtěl a nepřevalil.

S dalším takovým pohybem Junho opět procitl.

Zítra se staví do obchodu a koupí novou svíčku, rozhodl se.

Ale to mohlo ještě pár hodin počkat. S hlavou opřenou o pohovku líně zamrkal a levou rukou si protřel ospalé oči. Tu druhou měl nataženou od těla a jejími prsty si nepřítomně pohrával s pramínky Dongpyových vlasů.

Junho v tomto ohledu neměl na výběr: spolubydlící se mu nevybíravě vecpal pod ruce a nedovolil mu od té doby přestat.

Chlapec ležel na gauči jen půlkou těla; nohy schované v tlustých, vánočních ponožkách měl přehozené přes opěradlo a visely mu ve vzduchu. Pod hlavu si strčil polštář, a v této komické, jistě nepohodlné poloze cosi ťukal na klávesnici počítače, co měl položený na břiše.

Stejně jako plamen svíčky, ťukání postupně zpomalovalo, až nakonec ustalo úplně.

Dongpyo se znovu zavrtěl ve snaze najít pohodlnější polohu a uvolnit svaly ztuhlé hodinami nečinnosti. Junho ho chvíli mlčky pozoroval, jak zápasí s únavou, stísněným prostorem a omezeními vlastního těla. Na rty se mu při tom vloudil úsměv.

„Hotovo?" zajímal se, když se Dongpyovy prsty nevracely ke klávesnici.

„Skoro. Pokračuj, prosím?"

Vyhověl mu a chlapec pod jeho dotekem spokojeně zavrněl.

„Ne, že usneš," pokáral ho mírně. Zamžoural ke zdi, kde visely hodiny, ale v přítmí narušovaném jen modrým světlem a mihotáním ohně z nich nebyl s to cokoliv vyčíst.

Seděli (leželi) tu takto celý večer. Už se muselo připozdívat.

„Pyo," poklepal mu na rameno. „Nespi. Esej. Deadline. Vzpomínáš?"

„Mhm."

Chlapec se znovu zavrtěl a notebook začal nebezpečně klouzat dolů.

„Co ti ještě chybí?"

Nahnul se přes ležícího hocha a notebook přemístil na bezpečnější místo k sobě na klín. Na obrazovce bylo otevřených několik oken – mezi nimi textový editor s rozepsanou prací, několik stránek v prohlížeči, a konečně i Dongpyova e-mailová schránka.

V rohu obrazovky na něj blikal čas 23:23. Esej s tématem týkající se současné struktury zábavního průmyslu, na které Dongpyo pracoval posledních několik hodin, musela být odevzdaná nejpozději do půlnoci.

„Už jen re... revize," zívnul uprostřed věty, „a pak po... poslat."

„Tak to už zvládneš, ne?" pokusil se ho Junho povzbudit.

„Jo. Za... za pět minut," zamumlal chlapec. „Po... ah, potom..."

Když mu na bedrech nespočíval počítač, převalil se na bok. Polštář si opřel o Junhovo stehno a prakticky mu složil hlavu do klína. Rukou zašátral po chlupaté dece, která se před nějakou dobou svezla na podlahu: tu teď přehodil přes sebe a se slastným povzdechem zavřel oči.

„Junho?" zamumlal zpod přikrývky. Počkal, než Junho zabručí na souhlas, že poslouchá, a pokračoval: „Vz... vzbudíš...?"

„To víš, že jo."

„Děkuju."

Jednu paži přehodil za hlavu a objal ho s ní kolem pasu, jako by byl nějaký přerostlý plyšový medvídek. Byl si jistý, že Dongpyo usnul dřív, než stihnul vydechnout.

Co se Junha týkalo, po pěti minutách svého spolubydlícího nevzbudil. Plamen svíčky na stole se mezitím naposled chabě zatřepotal, než definitivně uhasnul, ale ani toho si chlapec nevšiml. Byl příliš zaneprázdněný pročítáním neznámých řádků, slepováním nesouvisejících odstavců, opravováním překlepů a následným pátráním po příslušné e-mailové adrese.