Při práci si pobrukoval vánoční písničky. Hrály jim v kuchyni tak často, až se mu jejich texty a melodie nezvratně vyryly do paměti. Byla to příjemná změna oproti tomu, když trávil hodiny zavřený v knihovně nebo v pokoji ponořeném do ticha.

Na stole se před ním povalovala dárková taštička a role balicího papíru. Do toho se Junho právě snažil naaranžovat figurku Santy, kterou s Yohanem pro Dongpya vybrali, aby ji mohl nějak důstojně zabalit.

Jeho uvažování nad přehyby papíru narušilo zachrastění klíče v zámku. Netrvalo dlouho a za jeho zády se rozeznělo pleskání papučí o linoleum. Vzápětí už chlapec zvesela hlásil: „Jsem doma!"

„Hej! Nekoukat!" křikl Junho.

Popadl kus zmačkaného papíru (bolestivá připomínka jeho předchozího, méně úspěšného pokusu figurku zabalit) a přehodil ho přes dárek – a stihl to jen tak tak, neboť okamžik na to už se na něj zezadu přilepilo kostnatých padesát kilo.

Dongpyo se postavil na špičky a zabořil nos do Junhova ramena. Jeho vlasy šimraly Junha na uchu. Aby menší chlapec neztratil rovnováhu, držel se ho za ruce jako klíště.

„Řekl jsem nekoukat," zopakoval hraně dotčeným hlasem.

„Však já nic nevidím," huhlal do Junhova svetru.

Roztáhl paže a pevně jimi vyššího objal. Ten nad tím chováním jen zlehka zakroutil hlavou, osvobodit se ale nepokusil. Znovu ho zaplavil onen příjemný hřejivý pocit, který se mu rozléval tělem stále častěji, a se kterým mělo tělesné teplo jen pramálo společného.

„Dongpyo," ozval se po chvilce, kdy oba nehnutě stáli a užívali si blízkost toho druhého.

„Mhm?"

„Takhle ti ten dárek nikdy nezabalím."

„Ty jsi můj dárek."

„Sebe balit nebudu už vůbec."

To chlapce rozesmálo. Byl to krátký zvuk, ustal téměř stejně rychle, jako mu splynul z jazyka – přesto však stačil k tomu, aby vše v Junhovi radostí poskočilo.

„Jsi vtipný, víš to?" řekl mu, když se od něj nakonec odtáhnul.

Junho nevěděl.

Roky si z něho spolužáci a blízcí utahovali, že by nepoznal vtip, kdyby mu tančil na nose - natož aby nějaký vyprodukoval sám. I Yohan ho kvůli tomu tu a tam pošťuchoval, ačkoliv podle něj to bylo roztomilé. Když to vyslovil nahlas, Junho ho zpravidla poslal ke všem čertům.

To už jsou dva vtipy za poslední týden, uvědomil si. Kde se to v něm bere?

„Mám rád, když jsi vtipný," pokračoval Dongpyo. „Sluší ti to."

Než mu na to stihl odpovědět, chlapec se od něj odlepil, vtiskl mu letmou pusu mezi lopatky a odcupital zpět k sobě do pokoje – nechávaje Junha ještě dlouhou dobu nehnutě stát na místě jako socha, s prázdnou hlavou a rychle růžovějícími tvářemi.