Junho nemohl spát. Snad proto, že spát potřeboval – ráno ho čekala zkouška z historické lingvistiky, a na tu musel přijít odpočatý a s minimálním spánkovým deficitem. Pokusil se zavřít oči a vyprázdnit si hlavu, ale po chvíli marného snažení to definitivně vzdal.

Se zafuněním se vyhrabal zpod pokrývky. Bosé nohy se setkaly s podlahou a on zamířil do kuchyně napustit si skleničku vody, než se znovu pokusí o spánek. Když však procházel společnými prostorami, všimnul si, že u Dongpya v pokoji se ještě svítí.

Nebylo to poprvé, co ho přistihl, jak ponocuje. Kdo ví, co dělá, když Junho spí, přemítal, po paměti šátraje v kredenci. Útroby se mu stáhly v nepříjemném pocitu, když si vzpomněl na rozhovor, co spolu dříve toho večera vedli. Špicoval uši, zatímco voda z kohoutku crčela proudem, jestli nezaslechne svého spolubydlícího, jak opět brečí, ale vyjma zvuků z kuchyně byt zůstával ponořený do ticha.

Opřený o kuchyňskou linku si Junho dopřál několik chladivých doušků. Kousek od něj se ještě povalovaly krabičky od večeře, kterou snědli každý o samotě. Další připomínka na to, co se mezi nimi odehrálo.

Z náhlého popudu odložil poloprázdnou skleničku na linku. Několika kroky zdolal vzdálenost, která ho dělila od Dongpyova pokoje, a zaklepal.

Tentokrát přišla odpověď téměř okamžitě.

„Ano?"

Vstoupil. Dongpyo seděl usazený u svého stolu, obklopený knihami. Podle všeho se učil. Když spatřil Junha, knihu zaklapl, a věnoval mu jeden ze svých zubatých školkových úsměvů.

„Ahoj," pozdravil ho. „Ruším tě? Můžu zhasnout, jestli chceš...?"

„Ne, ne," mávnul rukou. „O to nejde. Já, hm... chtěl jsem..."

Vlastně netušil, co chtěl. Naštěstí pro něj se menší chlapec ujal vedení. Pokynul mu, aby se posadil, a Junho s povděkem klesnul na roh Dongpyovy postele. Mezitím odněkud vykouzlil balíček se směsí ořechů a sušeného ovoce. Když Junho zavrtěním hlavy odmítl, nabídl si sám.

„Děje se něco?" zeptal se, když ticho mezi nimi přešlo z napjatého v neutrální.

„Chtěl jsem jenom, no, jak jsme se večer bavili..."

„To nic, Junho," vpadl mu do řeči. „Nic se nestalo. Nemusíš to dál řešit."

„Ne," protestoval.

Dongpyo naklonil hlavu ke straně v němém výrazu nepochopení. Junho si dopřál jeden dlouhý, hluboký nádech a výdech, a začal:

„Nemyslím jsi, že jsi otravný," vybalil na rovinu. „Někdy... někdy jsi... trochu moc," dodal omluvně. „Hlasitý a plný energie... a nemyslím to zle, jenom... a taky na všechno a všechny pořád saháš. Někteří lidi občas, hm... zkrátka potřebují trochu prostor, víš?"

Jeho slova způsobila, že chlapec sklopil hlavu. „Promiň," omlouval se.

„Ne, ne... já jen," odmlčel se, hledaje ta správná slova. Věděl, že Dongpyo není zlý, že mu svým chováním nechce ublížit – a Junho na oplátku nechtěl teď ublížit jemu. „Každý máme trochu jiné potřeby, chápeš? Na tom není nic špatného. A pořád to neznamená, že jsi otravný. Nebo že s tebou nikdo nechce být."

„Vážně?" špitl, bradu stále opřenou o hrudník.

„Stoprocentně vážně," přisvědčil. Jinak se ani vyjadřovat neuměl, ale o tom tentokrát raději mlčel.

„Já, hm..." hlas se mu zadrhnul v hrdle. „Myslím, že... tedy, chci říct, že," zhluboka se nadechl, „že jsi fajn. Takový jaký jsi. A... a mám tě rád."

Při těch slovech Dongpyo vzhlédl. Poprvé od začátku jejich rozhovoru se zadíval Junhovi do očí.

Teď byla řada na něm, aby uhnul pohledem. „Promiň," zamumlal. „Nejsem moc dobrý se slovy."

„Ne, Junho," vrtěl chlapec hlavou. S malým zaváháním opatrně položil ruku na Junhovu paži, a když před dotekem neucukl, pokračoval: „Jsi perfektní."

Jemným, překvapivě hlubokým hlasem pak dodal:

„A taky tě mám rád."

Junhovy rty se samovolně roztáhly do úsměvu. Samotného ho překvapilo, s jakou přirozeností pohyb přišel. Očima přejel Dongpya sedícího na kraji židle, ruce opět složené v klíně mezi stehny, bosá chodidla zapřená špičkami o podlahu.

„No tak pojď," pobídl ho.

„Hm?"

Naznačil paže roztažené od těla, a Dongpyo pochopil. Přisunul se na kolečkové židli blíž, nahnul se dopředu a objal vyššího chlapce kolem pasu. A pokud v tu chvíli pozorně poslouchal, možná zaslechl, jak pod Junhovou hrudní kostí srdce začalo pumpovat krev o něco rychleji.