„Tajný Santa," povzdechl si Junho.

„Náhodou to je pěkná myšlenka."

Yohan si nadhodil batoh na ramenou a jako první vstoupil do obchodu s dekoracemi. Narozdíl od Junha atlet se svou rodinou slavil Vánoce od mala, a jako takový se v kupování dárků vyznal rozhodně lépe než on. Nechal se jím tedy bez protestů vést.

„O to nejde," zavrtěl hlavou. Tomuto skutečně nerozuměl. „Proč tajný? Když jsme dva, tak přece víme, kdo komu dává dárek, ne?"

Odpověď na svou otázku už nedostal – Yohan totiž mezitím stihl objevit jmelí. Popadl jeden kus, zvedl ho vysoko do vzduchu a s vyšpulenými rty a mlaskavými zvuky předstíral, že chce Junha políbit.

„Idiote," zamračil se a odstrčil ho od sebe. „Nech si to, jo?"

Chlapec se rozesmál a vzápětí uskočil, aby se vyhnul dalšímu Junhově útoku. Zachránily ho reflexy nabyté mnoha lety tréninku, ale vyvázl jen o fous.

„Jsi si jistý, že by to tvůj šarmantní přítel neocenil?" popichoval ho.

„Vole, proč bych mu měl dávat zrovna jmelí?"

„Bože, Junho," Yohan zavrtěl hlavou, ale rostlinu vrátil zpět mezi ostatní. „Na to, kolika jazyky mluvíš, ti jeden zásadní dost uniká."

Ukázal Yohanovi prostředníček.

Co se vtipů týkalo, vážně jim z velké části nerozuměl.

Pokračovali hlouběji do obchodu. Ze všech směrů na ně koukaly vánoční dekorace; některé (dle Junhova skromného názoru) vcelku neškodné: jako světýlka, hvězdičky nebo umělý sníh. Jiné naopak kýčovité, až to fyzicky bolelo.

Bohužel, jak znal svého spolubydlícího, ani na okamžik nepochyboval o tom, že Dongpyo by přesně takové kraviny miloval. Ten kluk Vánoce miloval. Ani by se nedivil, kdyby se jim během prosince nějaká taková hrůza objevila ve společenské místnosti.

Yohan se toho buď z jeho vyprávění v kavárně dovtípil taky, nebo se jen opět snažil být vtipný, protože Junhovi ukazoval zásadně ty nejuhozenější kousky.

„Ne," vrtěl vehementně hlavou, když se mu kamarád pokusil vnutit figurky sobů s červenými nosy.

„Junho!"

„Ne!" stál si za svým. „To mi do bytu nesmí. Právo veta."

„No dobře, dobře. Co třeba hrníček?"

„Ty už nemáme kam dávat," zahuhlal.

První věc, co jeho spolubydlící po nastěhování na koleje udělal, byla, že kolonizoval kuchyň svým nádobím. Zatímco Junhovi stačil jeden obyčejný bílý hrneček, který si v případě potřeby umyl a opět pečlivě uklidil, Dongpyo z nějakého důvodu potřeboval hrnků rovnou pět – a to raději nezmiňoval ostatní nádobí.

Co víc, každý jeho hrníček měl úplně jinou barvu, tvar i velikost. Pro Junhovu pořádek milující duši přestavovala od srpna návštěva skříněk v kuchyni jedno velké nekonečné utrpení.

„Nádobí raději žádné," rozhodl, když zahlédl set talířů s motivem vánočních sobů. Představa, jak na něj toto pomrkává z odkapávače celý příští semestr, ho mírně řečeno zneklidňovala.

Vlastně se ani Dongpya neptal, jestli má v plánu na kolejích zůstávat i další rok. Tak nějak předpokládal, že ano. Teď v něm však zahlodal červíček pochybnosti: co by dělal, kdyby se od něj chlapec po novém roce odstěhoval?

Minimálně by měl alespoň na chvíli znovu klid, pomyslel si. Ta představa se mu kupodivu zamlouvala méně, než by do sebe řekl.

„Co tohle?" podával mu Yohan keramického sněhuláka.

Junho si figurku prohlížel s nepřesvědčeným výrazem. „A k čemu to je dobré?"

Kamarád pokrčil rameny.

„Nevím. Můžeš si ji dát do betlému, třeba."

„Do betlému patří Ježíš a ovce," poučil ho. „Ne sněhulák."

Vrátil figurku mezi ostatní a přesunul se k dalšímu regálu. Kam se jen podíval, tam na něj pomrkávalo jedno vánoční klišé větší než druhé. Kromě sněhuláků a sobů to byly všemožně nazdobené věnce, zvonečky, skřítci nebo třeba chundelatí plyšáci v malinkých vánočních svetrech a palčácích. Nic z toho však neodpovídalo jeho představě dárku.

„Junho! Tohle!"

Yohan ho nadšeně popadl za ruku a vlekl k regálu, kde byli vystavení malí Santové. Panáčci v červených oblečcích byli asi dvacet centimetrů vysocí, s čepičkou na hlavě a vycpaným pytlem v jedné ruce. Z figurky vykukovaly jako průzračné kapičky miniaturní žárovičky.

Převzal si Santu od Yohana – chvíli si jej prohlížel ze všech stran, až nakonec vzadu objevil páčku. Když posunul čudlík nahoru, panáček v jeho ruce ožil. Žárovičky se rozblikaly a odněkud z reproduktoru začala hrát vánoční hudba.

„To je..." odmlčel se, hledaje vhodné vyjádření. Takový kýč už dlouho neviděl. Soudě podle Yohanova výrazu s ním nejlepší kamarád pro jednou souhlasil. To vzápětí potvrdila i jeho další slova.

„...strašné," dořekl za Junha, a ten mu dal vykulenýma očima a nakrčeným nosem za pravdu. „Takže... bereš ho?"

„Och, definitivně."

Atlet přikývl. „Myslel jsem si to."