[12. prosince, 18:55. Do Vánoc zbývá: 12 dní]
Když se Junho vrátil později toho večera na koleje, po Dongpyovi nebylo široko daleko ani stopy. To perfektně nahrávalo jeho úmyslům. Pospíšil si a převlékl se do vytahaného khaki svetru na doma, neboť stihnul cestou z univerzity prochladnout; svůj outfit doplnil ještě o tepláky a tlusté pletené ponožky (dárek od babičky k narozeninám), a bez dalšího otálení se vrhnul do akce.
Vymotal vánoční stromek ze síťky a postavil ho do rohu společenské místnosti. Jelikož neměli nic, čím by mohl kmen upevnit, spokojil se s tím, že nechal stromek opřený o zdi a u toho doufal, že jeho větvě nijak nepoškodí béžově natřené stěny. Aby měl jistotu, že na něj jehličnan přece jen nespadne, raději ho ještě podepřel knihami a bedýnkou s nářadím.
Smetl popadané jehličí na hromádku, a jakmile se ujistil, že strom zůstane tam, kde má, utíkal pro papíry, fix a klubko špagátu.
Natrhal papíry na podobně veliké kusy a otevřel si k tomu pro inspiraci poznámky z hodin. Na každý kus papíru pak opsal přesně jedno slovo. To byl totiž jeho úžasný nápad: nazdobí vánoční stromek... syntaktickými stromečky!
Bytem se nesl tlumený chechot, zatímco jednotlivé papírky navlékal na provázek a ten následně za očka uvazoval mezi jehličnaté větvičky. Z rádia mu k tomu hrály vánoční odrhovačky a Junho si bez přemýšlení spokojeně pobrukoval do rytmu, zatímco tvořil své veledílo.
Zabral se do práce natolik, že málem ani nepostřehl, že se otevírají vchodové dveře. Zrovna provlékal konec špagátu skrz několik vrstev složitého příslovečného určení, když se mu nad hlavou rozsvítilo světlo a za zády ozval Dongpyův hlas:
„Junho?"
Oslovení následoval tupý úder, jak chlapec složil k zemi svůj náklad, který sestával z několika tašek k prasknutí nacpaných vánočními dekoracemi. Jedna z nich se převrátila a ven se vykutálel balíček se stříbřitými třásněmi.
Otočil se za ním a s papírkem stále v ruce mu zamával. „Ahoj," pozdravil zvesela.
„Co to má jako být?"
„Tohle?" trhnul bradou ke spoušti, co po něm zůstala. „No, zdobím strom."
Poprvé od toho, co se poznali, Junho zažil, aby Dongpyo na něco neměl odpověď ihned po ruce. Chlapec střídavě kmital pohledem mezi mladíkem sedícím na podlaze a borovičkou omotanou provázky a křivě utrženými papírky.
Když nijak nereagoval, Junho zaváhal.
„To je, hm, lingvistický strom, víš?" pokračoval trochu váhavěji. „Jako takový... chápeš, protože... tohle je strom, a tohle... je takový, hm... vtip..."
Za tohle prohlášení si vysloužil zdvižená obočí. Neschopen slova Dongpyo dlouho zadržoval dech, než si obdobně dlouze a nahlas povzdechl.
„To je celé špatně," mumlal a kroutil u toho hlavou.
Vida jeho zklamaný obličej Junho okamžitě zalitoval, že se tím hloupým nápadem nechal tak strhnout. Co to do něj vjelo, snažit se být vtipný? Dongpyovi to očividně zábavné nepřipadalo. A když teď viděl, jak tu ten malý kluk stojí a s výrazem nakopnutého štěněte pozoruje neumělou výzdobu, zatímco se mu u nohou válí zbrusu nové vánoční baňky, řetězy a světýlka, za které určitě utratil hotové jmění, Junho by se nejraději propadl hanbou do země.
„Promiň, já..." koktal s očima sklopenýma k zemi. „Nemyslel jsem, že..."
„To je katastrofa."
Dongpyo překročil nohy natažené na zemi a obratně procupital skrz pole rozházených ústřižků.
„Na cos myslel?" káral ho spolubydlící dramaticky. „Vždyť tu někde máme nůžky, Junho."
Natáhl se po nejbližší ozdobě, co Junho stihl zavěsit na stromek, a obratně stáhl smyčku z větvičky. Kritickým okem si jeho dílo prohlédl a pak zavrtěl hlavou.
„Umělec z tebe teda nebude," konstatoval. K Junhově velikému zmatení se vzápětí rozzářil jako sluníčko a s novým elánem pokračoval: „Ale to nevadí, protože Son Dongpyo je zde a připraven zachránit Vánoce! Ukaž, pomůžu ti to udělat pořádně."
Zaskočen náhlým vývojem událostí ze sebe nestihl vydat jedinou hlásku, a pár malých rukou už ho tahal na nohy a strkal směrem do kuchyně.
„Podívej se do šuplíku, myslím, že jsem tam ty nůžky nedávno viděl. A vůbec, papír se stejně hned zničí. Počkej, kouknu, jestli tu nemáme nějakou krabici..."
Zbytek večera strávili na podlaze, sklonění nad jejich malým výtvarným projektem. V nadšení, že s ním Junho konečně sdílí vánočního ducha, Dongpyo dočista zapomněl na ozdoby, které toho večera nakoupil. Přinesl od sebe z pokoje kartonovou krabici, kterou používal jako koš, vysypal její obsah stranou a jal se vystřihovat úhledné, rovné obdélníčky. Hromádka se rychle zvětšovala a Junho na každý z nich opisoval ze sešitu jednotlivá slova.
Společnými silami rozvěsili kartonové štítky na stromeček. Menší chlapec se postavil na špičky a papírky zručně rozmisťoval po obvodu stromku, zatímco Junho dohlížel, aby všechny vztahy mezi větnými členy zůstaly zachovány v přesných liniích.
Nakonec na větvě přibyly i ozdoby, které Dongpyo koupil ve městě. Stromek tak brzy hrál všemi barvami. Řetězy, malé i veliké kulaté baňky, i ony stříbřité třásně, co Junho zahlédl vykukovat z tašky, brzy vyplnily mezery mezi jeho syntaktickými stromečky.
Úplně na konec omotali stromek světýlky. Když bylo dílo dokonáno, usadil se na podlahu, dlaněmi se zapřel o linoleum a vyčkával.
„Připraven?" ujišťoval se Dongpyo. „Tak tři... dva... jedna... teď!"
Na teď sepnul spínač: světlo nad jejich hlavami zhaslo a byt se ponořil do tmy. Chlapec sklouzl po podlaze a přisedl si za ním. Když k němu Junho natočil hlavu, červené, žluté a zelené světlo se mu rozlévalo po obličeji. Duhovky mu v přítmí splynuly se zorničkami, a v očích se mu odrážely jen drobné barevné jiskřičky, jak v úžasu pozoroval vánoční stromek před nimi.
„Chtělo by to stojan," komentoval po chvíli.
„Mhm."
„Zítra se po něm podívám," oznámil, než se přisunul o kousek blíž, až se navzájem dotýkali pažemi.
Hlavou se opřel o Junhovo rameno: a čas jako by přestal existovat.
Bạn đang đọc truyện trên: Truyen247.Pro