„Překvapení!" halekal na něho Dongpyo z gauče, sotva Junho svlékl kabát.

„Co se děje?" volal nazpátek.

„Pojď se podívat! Honem!"

Junho ještě ani neměl pomalu uklizené boty v botníku, když se za ním přiřítila drobná postavička. Chlapec nedočkavě péroval na špičkách a vlasy na vrcholku hlavy se mu při tom tetelily jako listí ve větru.

Jeho tváře měly růžový nádech, jako by se zrovna vrátil z venku. Rukama neurčitě kýval před tělem, nejistý, co s nimi. Junho bezpečně poznal, o co tady jde: jeho spolubydlící sám se sebou sváděl vnitřní boj, jestli ho může sevřít v objetí nebo ne.

Osobní prostor nebyl pojem, co by patřil do Dongpyova slovníku. Když se mu asi týden po tom, co se přistěhoval, vrhnul kolem krku poprvé, Junho se polekal a odstrčil ho od sebe takovou silou, až chlapec narazil zády do zdi. Když to potom o několik dní později zkusil podruhé, Junha jeho odvaha (nebo absence pudu sebezáchovy, když na to přijde), zaskočila natolik, že ho tentokrát nechal být.

Mladší se nakonec spokojil s tím, že ho popadl za rukáv svetru a nevybíravě ho odtáhnul do společných prostor. Junho na okamžik pocítil drobný osten zklamání, že se nedočkal objetí, ale to už se ocitl v obývacím pokoji a zklamání rychle vystřídal údiv.

„Co na něj říkáš? Docela ujde, ne?"

„No..." začal.

Opřený o malý jídelní stolek stál vánoční stromek – omotaný síťkou, větve přitisknuté k úzkému kmeni. Přestože byl pořád zabalený, všude, kam se Junho podíval, se po podlaze válelo jehličí.

„Měla to být jedlička, ale tu jsem nesehnal," cvrlikal mu Dongpyo do ucha. „Nebo smrk, ten taky neměli, tak jsem vzal tohle. Je to nějaký druh borovice. Ale vypadá dobře, ne?"

„Jo, myslím..."

„Ještě jsme teda mohli mít umělý," skočil mu do řeči a zamyšleně u toho špulil rty. „Proč jsem vlastně nevzal umělý, nevíš?"

„Dongpyo..."

„Měl jsem vzít umělý, sakra. Ale tenhle je taky dobrý, ne?" ujišťoval se.

„Dongpyo," zkusil to znovu, ale se stejným výsledkem.

„Co? Nelíbí se ti? Možná ho ještě můžeme vrátit, jestli...?"

„Dongpyo," podařilo se mu konečně prolomit příval slov. Chlapec ustal v pohybu a s vykulenýma očima a mírně zakloněnou hlavou vzhlédl k Junhovi.

Z náhlého popudu položil menšímu ruku na rameno. „Je to v pohodě. Je... je perfektní," ujistil ho.

Takové tvrzení ho viditelně zaskočilo. Na okamžik si Junha pátravě prohlížel, jestli mu třeba nelže, ale rychle dospěl k úsudku a zase našel hlas:

„Vážně? Tak to je skvělé! Hele, co kdybychom..."

Hráz se slovy se opět protrhla. Jednotlivé věty Junhovi brzy začaly splývat v nepřetržitý proud intonace a melodií; uvelebil se na gauči, loktem se opřel o opěrku, bradu položil do dlaně, a aniž by rozuměl, co povídá, ani na okamžik nespouštěl z Dongpya oči.