Probouzel se pomalu. Slyšel tlumené dohadování. Znělo to jako Potter a Grangerová. Co to bylo? Vážně o omráčili? Co? Kdo omračuje lidi, když křičí ve zdánlivých bolestech?

Vlastně, Severus by to asi taky udělal, ale do těch dvou by to neřekl.

Pootevřel jedno oko. Byl v obýváku, ležel na pohovce. Weasley seděl v křesle, předkloněný, bradu podloženou sepnutýma rukama. Tak vypadal jen, když usilovně přemýšlel nad složitým tahem. Grangerová s Potterem se někde v domě pořád hádali, ale nerozuměl jim ani slovo. Že by kouzlo soukromí?

Otevřel obě oči a jen na Weasleyho zíral.

Nic.

Povzdechl si.

Weasley zvedl pohled ale jinak se ani nehnul. "Jak se cítíte?" zeptal se tiše.

"Příšerně," odpověděl Severus nakřáplým vykřičeným hlasem.

Weasley přimhouřil oči, jako by ho jen ten zvuk bolel. "Co si pamatujete?" zeptal se stejně tiše.

"Všechno." Rozostřil pohled a zadíval se do dálky, jako by se mu celý život promítal před očima. "Pamatuju si všechno," zaskřehotal. "Co se dělo v kletbě. Co se dělo potom." Zavřel oči. "Já jsem takový tupec."

"Co se stalo?"

"Co Potter?" zeptal se místo odpovědi. Chtěl vědět, jaká je přesně situace.

"Hermiona si s ním povídá. Snaží se z něj dostat jeho verzi. Když jsme přiběhli, stál nad vámi. Vy jste se svíjel v bolestech na podlaze."

"To si matně vybavuju," přitakal Severus.

"Už víte, co mi to nalil do pití?"

Zbledl. "Nalil do pití?"

Přikývl. "Něco mi tam nalil. Nechtěl mi říct co."

"Vypil jste to?"

Bolestně si odfrkl. "Zas takový tupec nejsem. Přišel jsem na to včas ale Potter se choval... zvláštně."

Weasley vstal. "Musím to říct Hermioně."

"Chci vzorek," zastavil ho. "Odlijte mi aspoň trochu. Musím vědět, co to bylo."

"Co si myslíte, že to je?"

Pomalu se vysoukal do polosedu. "Říkal, že by to všechno dalo do pořádku." Trhnul sebou. "Nesnáším tu frázi." Zatřepal hlavou, jako by si ji pročišťoval, a lhal dál: "Neříkejte přede mnou tu kombinaci slov. Pořád mi to obaluje myšlenky. O čem jsme to mluvili?"

"Vaše pití," řekl Weasley pomalu.

Zmateně přikyvoval. "Ach jistě. Pití. Ano, už vím. Pití. Něco mi nalil do pití. Poznal jsem to. Vyšší viskozita než čaj. Stříbrné víry. Jed. Možná. Nebo lektvar lásky. Tvrdil felix felicis ale to sotva, to bych poznal. To nebylo ono. Nevím co to bylo. Potřebuju to otestovat." Podíval se na Weasleyho rozšířenýma očima. "Potřebuju to otestovat!"

Weasley přikývl a rukou ho zarazil. "Půjdu to dát do bezpečí. Pak to otestujete. Ale ještě tu zůstaňte, ano? Hned jsem zpátky." Počkal, než Severus přikývl, a rychle odešel pryč.

No, to by bylo. Všechno se to začínalo rýsovat. Ale co mu to ten idiot nalil do pití? Copak se už opravdu zbláznil? Lektvar lásky by dával smysl. Pojistit si, že budou spolu žít šťastně až do smrti. Ale jak si mohl myslet, že mu to zrovna u Severuse projde? Nebo jed? Nedivil by se tomu. Žili by šťastně až po smrti, alespoň podle toho Potterova malinkého mozečku. I když to byla šílenost. Co jiného by to jinak mohlo být?

Těžko se mu to přiznávalo, ale vypadalo to, že se Severus přepočítal. Nečekal, že se ho Potter pokusí ovlivnit lektvarem. Podcenil toho bastarda. Očividně nebyl tak svatý, jak si všichni mysleli. Alespoň v něčem se nemýlil. Skutečně byl jako jeho otec.

Weasley se vrátil a podal Severusovi malou ampulku s hnědou tekutinou uvnitř.

"Dotkl jste se toho?" zeptal se ho Severus.

"Samozřejmě, že ne."

"A vzal jste to..."

"Z šálku na stole."

Přikývl a sevřel ampulku v hrsti. "Děkuju."

Weasley pokrčil rameny. "Za málo. Stejně musíme zjistit, co to je." Sedl si. "Pane?"

"Weasley?"

"Co se přesně stalo?" zeptal se a zněl, jako by tady nejraději vůbec nebyl a nic se nestalo, ale jako by byl rozhodnutý tohoto třaskavého skvorejše i tak zneškodnit.

To musel Severus ocenit. Povzdychl si a lépe se usadil. "Asi začnu na začátku. Už si pamatuju všechno. Nevím, jestli je to lepší nebo ne, ale nebyl to příjemný proces. Možná to byl šok, možná magie, možná strach o život, ale konečně jsem si vzpomněl. Kletba byla... Představte si ráj. Nejlepší den vašeho života, který třeba ještě ani nepřišel, ale o kterém v hloubi duše sníte. Vše, co byste si mohl přát. Nic se tam nepokazí a je to udělané vám na míru. Když se pokusíte odejít nebo je vám něco podezřelé, kletba ráj podle toho upraví. Pokud to ovšem bude příjemné. Pamatuju si, jak jsem si uřízl prst, jen abych zjistil, jestli něco ucítím, a nic se nestalo, nic nebolelo. V další chvíli, hned jak se kletba vzpamatovala, byl prst zpátky a já si nic nepamatoval. Zkrátka, kletba se postará, aby znovu stejná podezřelá situace pokud možno nenastala. Už nikdy jsem se k tomu si uříznout prst nedostal. I když jsem strčil ruku do hrnce s vařící se vodou. Takto žijete spokojeně v té kletbě. Nic vás nevytrhne. Potom se objeví někdo další. A co udělá kletba? Všechno ve své moci nikoho ven nepropustit. Výmazy paměti. Ovlivňování myšlení a vzpomínek. Čím déle tam nový příchozí je, tím obtížnější je i pro něj odejít. Po několika pokusech už bylo všechno upravené tak, že jste se probudil nahý vedle někoho, kdo musel být váš partner, protože co jiného by tam dělal? Vaše mysl vám hned doplnila, kdo ten někdo byl a co jste spolu prožili. Přibývají další a další věci, až se jednoho rána probudíte vedle svého manžela, s kočkou, se psem, a nedovede si představit, že by něco mohlo být někdy jinak. Že by něco mohlo být špatně,"

"Manžela?" Weasley zněl šokovaně a jako by mu bylo lehce zle.

Nedivil se mu.

Severus přikývl. "Byli jsme tam manželé. Byli jsme tak šťastní, jak jen bylo možné. Nejhorší bylo, že když měl jeden z nás pochyby, druhý se ho naprosto přirozeně zeptal, jestli je všechno -" zarazil se. Polkl. "Však víte. Bylo to, jako by ta kletba byla v ten moment seslána znovu. Téměř okamžitě bylo opravdu všechno zase... tak jak to mělo být. Ale pak se to začalo lámat. Vybavuju si teď ty momenty, kdy byl Potter při smyslech. Choval se jinak, než jsem od něj jako svého manžela čekal... Teď už vím, že to byl zkrátka skutečně on. Bez vlivu kletby. Nevím proč, ale zdá se, že se tam rozhodl zůstat. A když jsem začínal mít pochyby nebo podezření, cíleně aktivoval kletbu. Nevím proč se rozhodl v té noční můře zůstat a trčet tam se mnou... Proč by radši zemřel tam než žil ve skutečnosti... Nechat mě tam..." Odmlčel se.

"Ale dostali jste se ven," namítl Weasley.

Přikývl a zhluboka se nadechl, jako by sbíral sílu. "Díky vám. Nikdy jsem vám nebyl vděčnější než teď. Jenže tím to neskončilo, aspoň ne pr Pottera. Už mi teď tolik věcí dává smysl."

"Vážně?"

Přikývl. "Víte, jak jsem mluvil o ztracených hodinách, zvláštní náklonnosti, pocitech děsu a štěstí?"

"Jo, to si pamatuju."

"Potter na mě dál používal tu frázi. Bylo to jako Imperio. Jako lektvar lásky jen v pár slovech," řekl hořce. "A já vůbec nic nevěděl." Polkl a podíval se na své ruce. "V jednu chvíli jsem ho neměl rád jako obvykle, vždyť víte, o čem mluvím. V další jsem netoužil po ničem jiném než být s ním. Stulit se s ním v posteli. Mazlit se," vyplivl to s odporem. "Nechápu, jak jsem si to mohl neuvědomit. Měl bych lepší než tohle. " Vzhlédl k Weasleymu. "Ale jak jsem s ním mohl spát a nemít podezření? Nevěděl jsem, proč to dělám. Byly chvíle, kdy jsem ho nenáviděl každičkou buňkou svého těla, a stačilo, aby řekl tu větu, a už jsem z něj strhával oblečení jako pomatený." Přiložil si ruku na ústa.

Weasley na něj šokovaně zíral. Mlčel.

Severus uhnul pohledem a pomalu ruku odtáhl. "Víte, jak jste mě poprosil, ať s ním promluvím? Šel jsem za ním, promluvil jsem s ním, odešel. Aspoň to jsem si myslel. Ale mezitím jsem se s ním ještě stihl vyspat. Pamatuju si, jak jsem něco namítal, že to nejde. Ale Potter řekl tu větu, a už to bylo jedno. A pak jsem odešel a zapomněl, že se něco stalo..."

Zíral do dálky. Pak zatřásl hlavou. Podíval se na nazelenalého Weasleyho. "Já... nevím, jestli s tím můžu žít celý život. I když jsem se snažil, i když jsem s tím bojoval... Jak jsem mohl dovolit, aby se tohle stalo? Jak jsem mohl takhle selhat?"

"To není vaše vina," řekl Weasley tiše.

Byl rád, že se na tom shodli.

Weasley si promnul obličej. "Co chcete dělat?"

"Teď?" Odfrkl si. "Nejradši bych na všechno zapomněl. Možná bych měl všechno ukončit," řekl temně, zlověstně a lehce poraženecky. "Tohle z mysli už nedostanu."

"Nechcete se snad..."

Ani to nedořekl. Zvedl obočí. "Co byste dělal na mém místě? Myslel jsem, že začínám mít dobrý život. Že začínám žít svůj život podle sebe. Bez žádného pána." Hořce se zasmál. "Ukázalo se, že to je ještě horší. Předtím jsem si byl aspoň vědom, co se děje a co po mně Pán zla nebo Brumbál chtějí, a proč bylo nutné dělat to, co jsem dělal. Teď?" Promnul si kořen nosu. "Teď Potter chtěl jen mě, a tak si to vzal. A nestačila mu jen ta kletba..." Podíval se na Weasleyho. "Proč to udělal?"

Zavrtěl hlavou. "To nevím."

"Máte být jeho nejlepší přítel. Kdo jiný to má vědět?"

"Hermiona se teď snaží přijít všemu na kloub."

Zaúpěl a přikryl si obličej rukou.

"Je mi to opravdu líto, pane. Kdybych mohl něco udělat..." Povzdechl si. "Udělal bych to."

Zajímalo by ho, co udělají nakonec. Tohle bylo na bystrozory a Azkaban. Možná jim to časem navrhne... Možná tím bude vyhrožovat... I když by byl radši, kdyby to zničilo jen Pottera a o Severusově spoluúčasti na tom všem se nevědělo...

"Co tedy budete dělat?" zeptal se Weasleyho.

Weasley na něj dlouho zíral. Severus se mu podíval do očí a opatrně mu vnikl na úplný povrch mysli. Hořkost. Odpor. Znechucení. Strach. Zmatek. Vztek. Rozhodnost. A myšlenky, které byly konceptuálně Harry. Všechno jen Harry. Obavy. Znechucení. Vztek. Harry.

"Co bude potřeba," řekl Weasley tiše.

Severus mu věřil. Jen nevěděl, co to znamenalo.