Pomalu přicházel k sobě.

Co to bylo? Rozmrkal jiskry před očima. To... usmál se na svého muže, který mu seděl na klíně. Došlo mu, co se stalo. Tak pomalu, mírumilovně a silně se ještě neudělal.

Manžel ho pozoroval zorničkami rozšířenýma vzrušením. "Myslím, že tě miluju," zašeptal bez dechu.

Ještě aby ne. Usmál se a pohladil ho po stehně. "To slyším opravdu rád."

Jeho manžel se zhoupl a zasténal. "Mluv na mě, prosím."

Ale jistě. Sklonil se a zašeptal mu do ucha. "A co by sis přál, abych ti říkal? Mám ti říkat, jak úžasně vypadáš, když sedíš na mém ptáku?"

Harry zase zasténal. "Prosím."

"Protože vypadáš opravdu úžasně. Udělal jsem se do tebe, ale tobě to stačí i když jsem měkký, že?" pokračoval tiše a zastřeně.

Jeho muž přikývl. "Ano. Ano, pane."

Usmál se. Cítil se skvěle. Čím si tohle zasloužil? Chytil ptáka svého muže do ruky a druhou mu začal masírovat koule. Do ucha mu šeptal dál. "Těším se, až se uděláš. Ale nedovolím ti slézt. Budeš na mě sedět, dokud se neudělám znovu. Jak dlouho si myslíš, že to bude trvat? Vydržíš to?"

"Vydržím," dostal ze sebe. "Vydržím!"

Sjel mu prsty za koule, na hráz a pak na místo, kde byli spojeni. Nabral na prst trochu semene, která protekla ven. Zvedl prst před manželův obličej. "Podívej se."

Jeho manžel poslušně otevřel oči.

"Co s tím budeš dělat?" zeptal se schválně hlubokým hlasem.

Harry se zachvěl. Podíval se mu do očí a aniž by mrkl, naklonil se a vzal jeho prst do pusy. A začal ho sát.

"Tak je to správně."

Harry zasténal a dál mu cucal prst dokud nebyl úplně čistý. Když ho Severus vytáhl, Harry zastřeným hlasem řekl: "Chci zkusit všechno. Úplně všechno."

Zvedl obočí. A doteď dělali co? Štrykovali?

"Prosím. Chci s tebou zažít všechno."

To... mu lichotilo. Ale co si pod tím jeho manžel představuje? Znovu se začal věnovat jeho ptáku. "A co bys chtěl teď?" zeptal se a nepřestal hýbat prsty. Co ještě nevyzkoušeli?

Zachvěl se. "Řekni mi, že mě miluješ."

Usmál se. To bylo snadné. "Miluju tě."

"Řekni i mý jméno."

"Miluju tě, Harry."

"Pottere. Řekni mi Pottere. A vykejte mi, pane."

Co to... Poč zrovna tohle jméno? Čí to je? A co to... Hraní rolí? O to stojí? Nedal ale na sobě nic znát. Jemně ho kousl do ucha zašeptal: "Miluju vás, Pottere."

A to evidentně stačilo k tomu, aby se jeho muž udělal.

Utřel si ruku do Harryho špinavé košile a jen ho držel.

Zase se mu stulil do náruče. "Taky tě miluju," špitl.

Usmál se a pohladil ho po zádech. Hlavně, že je šťastný.

Jen tak tam tak seděli. Severus opřený o strom, jeho muž opřený o něj. Podíval se na něj. Po tváři mu tančily sluneční paprsky prosvítající mezi listy nad nimi.

Miloval ho. Miloval ho, jako nic na světě. Díky němu se cítil... úžasně. Cele. Kompletně. Nic mu nechybělo. Všechno bylo v pořádku a Severus nemohl být šťastnější.

Harry se zavrtěl. Narovnal se. Vyplašeně se na Severuse podíval.

"Něco se děje," zašeptal. "Cítím se... Divně." Zvedl ruku a podíval se na ni. Špičky prstů mu zlatě zářily. "Severusi..." dostal ze sebe vyděšeně. "Co se děje?"

Sevřel ho pevněji. To kdyby věděl!

Zlatá zář se od špiček prstů rychle šířila dál a... drobila se. Drobila se. Mizela. Rozpouštěla se ve vzduchu. Nenechávala za sebou nic. Kůži. Svaly. Kosti. Nic.

Harrymu se protočily oči až mu byla vidět skoro jen bělma. "Ne, prosím, ne!"

"Harry, co se děje?"

"Ne, já nechci. Chci tu zůstat!" naléhal Harry.

Zlatá mu po rukou postupovala dál. Už neměl prsty... dlaně...

Ještě v životě se necítil tak bezbranně. Chytil obličej svého muže do dlaní. "Harry, co se děje? Mluv se mnou!"

Rozostřeným pohledem se na něj podíval a pomalu přimhouřil oči a zaostřil. Zbledl, když konečně Severuse spatřil. "Musíš se mnou," řekl spěšně. "Musíš se mnou!"

"Kam? Harry?! Kam?! Zůstaň tu!"

Už neměl ruce a zlatá se mu z ramenou šířila na hruď. Neměl ani nohy...

Bože, prosím, ne...

Neber mu ho.

Neber mu ho!

"Severusi, poslouchej," vyrazil ze sebe Harry. Zlatou už měl u krku. "Je to kouzlo. Odejdi odsud. Jdi ven. Když půjdeš dost daleko, dojdeš za mnou. Slibuju. Nezastavuj a jdi dál. Počkám na tebe. Vím, že to dokážeš."

Zlatá mu překryla rty.

"Miluju tě," řekl zlatými rty, než se rozplynuly i ty.

"Ne, to ne... Harry..."

Ve spršce zlatým jisker se rozplynul.

"Ne..." vydechl Severus zlomeně. "Ne..."

Postavil se. Vrávoravě vyrazil k domu. Odejít. Jít za Harrym... Musí ho najít. Ne, tohle nemůže být konec... Nemůže o něj přijít...

Dostal se do kuchyně. Pohled mu padl na jejich rodinnou fotografii.

Ke svém zděšení sledoval, jak jeho muž mizel v roji zlatých světel. Zůstal tam na trávě jen Severus se dvěma zvířaty. Kočka a... pes?

Proč tam byl pes? On nikdy psal nechtěl... Co vlastně dělal v kuchyni?

Asi si šel pro čaj. Natáhl se pro jeden ze dvou šálků na stole. Ale ten mu začal mizet před očima. Byl přece Harryho...

Harry!

Ven. Musí ven!

Vklopýtal na chodbu a dorazil ke dveřím. Otevřel je. Venku byla sněhová vánice. Bílá tma. Vyrazil ven. Najde ho. Něco ho tahalo za nohu. Pes ho držel a nohavici, vrčel na něj a táhl ho zpátky. Mordu měl rudou.Nedržel ho za nohavici, prokousl mu nohu! Ale nic necítil. Nic necítil. Jako by to nebylo skutečné. Šel dál. Najde Harryho.

Ve vánici nic neviděl. Vítr mu šlehal ledové krystaly do tváře, ale nebolelo to.

Nebyla mu zima.

Táhl za sebou psa.

Šel dál.

Šel...

Dál...

Šel...

Dál...

Najde...

Harryho...

Musí...

Zjistit...

Jestli...

Je...

V pořádku...

Všechno bylo v pořádku.

Nic...

Nebylo...

V pořádku...

Nic...

Nebylo...

V pořádku...

Šel...

Dál...

Necítíl...

Nic...

Neviděl...

Nic...

Šel...

Kam?

Svět...

Stál...

Klečel...

Bílo...

Nic..

Kolem...

Něj byl nábytek.

Pohovka. Křeslo. Vedle křesla knihovna plná knih. Okno bylo otevřené a bylo jím vidět na prosluněnou zahradu s jabloněmi.

Přešel k němu a zavadil o bílý závěs, který vlál ve větru. Usmál se. Všechno bylo v pořádku.

Byl doma.

Chytil závěs a dal ho na stranu, aby mu nevlál do obličeje.

Uslyšel mňouknutí. Sehl se dolů a vzal do náruče kočku. Pohladil ji. Měla hebkou srst. Zabořil se jí do ní prsty. A pak ji podrbal za ušima, pod bradou. Rozpředla se.

Mohl by něco uvařit. I s kočkou přešel do kuchyně. Co to bude?

V kuchyni stál mladík. Jakmile Severus vešel a kočka mňoukla, mladík se otočil.

Napnul se. Co tu chce? Kdo to je?

Mladík udělal krok k němu, ale on ukročil zpět. "Co tu chcete?"

"Musíme jít, pane, hned."

"Kam?"

Mladík, zrzavý a pihatý, si povzdechl. "Pak vám vše řeknu. Pojďte."

Než se stihl na odpověď, byl u něho. Chytil ho za předloktí a táhl ho pryč.

Kočka vřískla a skočila zrzkovi po obličeji. Ten ji popadl ji a odhodil pryč. Rudé škrábance se mu v obličeji okamžitě zalily krví. "Jdeme," řekl jen a táhl Severuse dál.

Pokusil se mu vytrhnout, ale byl silnější. Rozmáchl se a vrazil mu pěstí, ale se zrzkem to ani nehnulo. Cítil se vedle něj jako malé slabé dítě.

"Jdeme," zabručel zrzek. "Na tohle nemáme čas."

I tak se dál pral. Z jeho domu ho nikdo nedostane!

Zrzek si povzdechnul, sehl se a hodil si ho přes ramena. "Tohle mi nikdo neuvěří," odtušil a šel dál.

Třískal ho do zad. Kopal ho do obličeje. Krev se všude řinula. Řval. Ale nic nepomáhalo.

Byl... úplně bezbranný. Prošli dveřmi ven do vánice. Ať bojoval jak bojoval, nešlo se dostat z jeho sevření.

Pak už neměl sílu bojovat.

Šli dál do bílé tmy. A všechno zmizelo.