„Jsou všichni v cajku?

„V pohodě."

„Víceméně jo."

„Hulk ničit!"

„Už není co ničit."

„Vazoune, je čas jít do hajan."

„Chybí nám Steve."

„Kapitáne?"

„Viděl někdo Steva?"

„Steve!"

„Jarvisi, termovizi. Projeď to tu celý."

Hlasy ke Stevovi doléhaly jen z velké dálky. Na hrudi cítil váhu těžkou tak, že měl dojem, že mu na ní sedí kráva. Nebo možná dvě krávy. Bolela ho hlava. Vlastně ho bolelo celé tělo. Stehno měl od něčeho mokré – domyslel si, že od krve. Na několika místech cítil tepání, které se slévalo do nepříjemného hučení v uších.

Zjistil, že bojuje o to, aby zůstal při vědomí. Co se, sakra, stalo?

„Steve, ozvi se!"

„Je divný, že se ještě neukázal."

„Kde jste ho viděli naposledy?"

„Do prdele!"

„Uklidni se, Bucky. Najdeme ho."

„Co když –"

„Bude v pořádku."

„A když..."

„Bude."

„Jarvisi, zrychli skenování. Zapni termovizi. Nevynechej ani místo."

„Zaměřil jsem slabé teplo, pane Starku."

„Letím tam."

„Jdu taky!"

„Bucky, zpomal!"

„Mám ho. Sakra. Je zavalenej sutí."

„Pojďte mi pomoct. Musíme to odházet."

„Vydrž, Steve!"

Steve hlasy znal. Jeden hlas lépe než ostatní, ale nedařilo se mu je rozlišit. Hučení v hlavě mu znemožňovalo pořádně slyšet. Chtělo se mu spát.

Takto mizerně se necítil od doby, kdy kývl na Starkův a Erskineův experiment a nechal si píchnout sérum. Od chvíle, kdy se stal supervojákem, se poprvé cítil jako obyčejný smrtelník.

Věděl, proč to tak je. Proč mu na hrudi sedí krávy. Proč se nedokáže sám vyhrabat ze suti.

Okolo něj se začal ozývat šramot. Hlasy se slily do nepříjemného bzučení. A zvířený prach ho rozkašlal. Ucítil něco mokrého na bradě. Chtěl si to utřít, ale zjistil, že mu kráva sedí i na rukách. Zatraceně!

„Vydrž, zlato, už jsem skoro u tebe," uslyšel nad bzučením a mimoděk se usmál, než se mu žaludek zkroutil.

Bucky. Nechtěl, aby ho takhle viděl. Nechtěl, aby zjistil, o co přišel. Nechtěl, aby se v jeho nádherných očích objevila lítost.

Tíha povolovala. Jeho stres se zvětšoval. Šero se začínalo vyjasňovat.

Zavřel oči.

„Do hajzlu! Zavolejte záchranku!"

„Je na cestě."

„Steve, jsi při vědomí? Slyšíš mě? Podívej se na mě."

Teplá dlaň na tváři ho přiměla těžce vydechnout a neochotně zamrkat. Okamžitě se zahleděl do těch nejnádhernějších očí, které kdy viděl. Do těch, do nichž se zamiloval už před dávnými lety v Queensu.

„Bál jsem se o tebe," zašeptal Bucky a věnoval mu úsměv. „Co je to za nápady snažit se přeprat barák?" ptal se s nádechem humoru, ale oči dávaly najevo, jak moc velký má strach.

„Vydržím celej den," zachraptěl Steve a pokusil se pohnout rukou, aby si konečně otřel bradu. Místo toho zasténal bolestí.

„Nehýbej se, lásko. Pomoc je na cestě."

„To nemá cenu," hlesl Steve. Vnímal, že tíha postupně mizí, i když neviděl, kdo z něj kusy stěny sundává. Celý výhled zaplňoval Bucky. Jeho milovaný Bucky. Byl rád, že bude to poslední, co uvidí, než zemře. „Píchli mi antisérum. Přišel jsem o schopnosti. Umírám."

„Nesmysl," ozval se Tony někde za ním. „Jarvis tě proskenoval. Máš pár zlomenin, proraženou plíci a asi pořádnej otřes mozku, ale dáš se do kupy, kapitáne."

Steve zavrtěl hlavou. „Nedělej si naděje," zamumlal a otřásl se. Uvolněním těla se začal dostavovat šok a v kostech se mu rozlézal nepříjemný chlad. „Chce se mi spát."

„Teď nesmíš spát, zlato," namítl Bucky s úsměvem. V očích se mu třpytily slzy. Pohladil ho po vlasech a utřel mu krev z brady. „V nemocnici tě zase postavěj na nohy. A pak bude všechno v pohodě."

„Nebude. Neposlouchal jsi mě? Přišel jsem o schopnosti. Už nejsem supervoják. Jsem jenom ten mizernej nedorostlej –"

„Úžasnej, čestnej a dokonalej Steve, kterýho miluju, ať má svaly, nebo ne." Naklonil se, políbil ho na čelo a na rty. „Můj Steve. Všechno bude v pořádku. Věř mi."

Stevovi bylo příliš zle, než aby mu uvěřil ve chvíli, kdy si myslel, že se nedožije večera. Ale když ho po pár týdnech pustili z nemocnice, věřit začal. Pomalu. Postupně. Ale o to víc intenzivně.

Koneckonců měl Buckyho. Někoho, koho miloval i v době, kdy byl uvězněný v ledu.

Osud chtěl, aby se setkali i v budoucnosti. A na tom, jak vypadal, nezáleželo.

V srdci to byl stále on.